Čís. 557.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Cizozemci mohou se pro spor o rozluku manželství podrobiti soudu tuzemskému.
(Rozh. ze dne 22. června 1920, Rv II 89/20.)
Manželé jsou příslušni do Vídně, poslední společné bydliště bylo ve Vídni, manželka bydlela pak v Kyjově na Moravě. Žalobu o rozluku manželství vznesla manželka u krajského soudu v Uherském Hradišti, žalovaný manžel příslušnosti tohoto soudu neodporoval. Námitka místní nepříslušnosti dovolaného soudu, již vznesl obhájce svazku manželského, byla soudy všech tří stolic zamítnuta, nejvyšším soudem z těchto — v rozsudku o dovolání uvedených
důvodů:
Námitka místní nepříslušnosti, kterou obhájce svazku manželského v řízení před soudem prvé stolice vznesl, a ve svém odvolání obhajoval, byla souhlasnými rozhodnutími obou nižších stolic zamítnuta, a bylo by proto lze usnesení odvolacího soudu po této stránce odporovati vedle § 528 c. ř. s. jen tehdy, kdyby šlo o zmatečnost čísla 3 § 477 c. ř. s., kterou obhájce svazku manželského proti rozsudku prvé stolice v první řadě jako dovolací důvod čís. 1 § 503 c. ř. s. uplatňuje. Poněvadž ku zmatečnosti rozsudku odvolacího v mezích, v nichž mu bylo odpíráno dovoláními (§ 504 odstavec prvý c. ř. s.), dlužno ve smyslu § 477, 462 a 513 c. ř. s. přihlížeti z moci úřední, netřeba při této příležitosti řešiti otázku, zdali obhájce svazku manželského jest vůbec oprávněn vznésti námitku místní nepříslušnosti, čili nic. Dovolatel vychází ve svém dovolání z názoru, že ve sporech manželských není místa pro prorogaci dle § 104 j. n., jelikož jednak v řízení ve sporech těchto platí zásada officiosnosti, a jednak jest příslušnost ve věcech manželských výlučnou. Pokud se týče oné námitky třeba vzhledem k předpisu § 13 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., dle něhož ve sporech o rozluku manželství jest postupovati podle předpisů platných pro vyšetřování a posuzování neplatnosti manželství — rozlišovati mezi spory, v nichž jde o překážku manželství z důvodu veřejnoprávního, kterou je vyšetřiti z povinnosti úřední (§ 28 cit. zákona), a mezi spory, ve kterých se jedná o soukromoprávní překážky. Pouze v oněch sporech jest řízení ovládáno valnou měrou zásadou oficiálnosti, kdežto ve sporech poslednějších, právě tak jako ve sporech o rozluku manželství, disposiční právo s předmětem sporu náleží manželům, neboť spor zahajuje se pouze žalobou některým z manželů podanou a pomíjí právo žalobní odpuštěním (§ 14 cit. zák.). Z toho vyplývá, že zásady officiosnosti ve sporech o rozluku manželství nelze užiti, a nelze ji proto pokládati za důvod prorogaci dle § 104 j. n. v těchto sporech vylučující. Ohledně druhé námitky třeba ještě vzíti zřeteli k tomu, že oba manželé, sporné strany tvořící jsou příslušní do Vídně, tedy cizozemci a že jejich poslední společné bydliště byla Vídeň. Žalobkyně, která sama již delší řadu let bydlí v Kyjově, nemůže proto místní příslušnost jí dovolaného soudu odůvodniti ani poukazem na § 76 j. n. ani ustanovením § 100 j. n. a zbývá tudíž uvážiti, zdali vzdor tomu prorogace ve smyslu § 104 j. n. jest možná. Předpis § 104 j. n., jenž nerozeznává mezi tuzemskými a cizozemskými soudy, právě tak jako § 76 j. n. nečiní rozdílu mezi tuzemci a cizozemci, není zde na závadu, jelikož se nejedná o neplatnost manželství pro překážku veřejnoprávní. Pravomoc soudů ve věcech manželských aspoň pokud jde o spory podrobené disposici manželů samých není — jak mylně dovolatel za to má — výlučnou v tom smyslu, že by dohodou stran nemohl se jiný věcně příslušný soud státi místně příslušným, neboť jak z vysvětlivek ku vládní předloze o jurisdikční normě vyplývá, dohodou stran mohou ustanovení o místní příslušnosti býti změněna. Z toho plyne, že rozsudek v odpor vzatý netrpí zmatkem, a jest proto, že námitka místní nepříslušnosti byla oběma nižšími soudy zamítnuta, další opravný prostředek dle § 528 c. ř. s. nepřípustným.

Citace:

č. 557. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 383-385.