Čís. 383.

Rozluka manželství (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
K průkazu choromyslnosti jako rozlukového důvodu stačí zpráva ústavu pro choromyslné.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1920, Rv II 303/19.)
Dle opatrovnických spisů okresního soudu stižena byla žalobcova manželka choromyslností a dopravena do ústavu pro choromyslné. Dobrozdáním ústavních lékařů ze dne 7. prosince 1910 byla u žalobcovy manželky zjištěna choromyslnost, jež se jevila ve vysokém často stupni zmatenosti, ve stavech rozčilení a úzkosti, a bludných představách pronásledování a vlastního přeceňování se. Přípisem ředitelství ústavu ze dne 24. června 1919 bylo sděleno, že jmenovaná trpí na »dementia paranoides«, že jest sice možno, že stav její se v neurčité době zlepší, že však úplné vyléčení jest pravděpodobně vyloučeno. Soud prvé stolice vyhověl manželově žalobě, domáhající se rozluky manželství, shledav opatrovnickými spisy a přípisem ředitelství ústavu pro choromyslné prokázaným, že žalovaná jest choromyslnou již od r. 1910, a že jest zde důvod rozluky §u 13 lit. g) rozl. zákona. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Nelze přisvědčiti mínění dovolatelčině, že bylo třeba, by důkaz o její choromyslnosti byl proveden přímo před soudem procesním nebo soudcem dožádaným, a že tím, ježto toho bylo opomenuto, zůstalo nejen průvodní řízení kusým, nýbrž byla též věc nesprávně posouzena po stránce právní. Kusost řízení by tu byla jen tehdy, kdyby byl býval v prvé stolici podán návrh, by důkaz byl znovu proveden; návrh takový však podán nebyl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvody čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s. nejsou opodstatněny. Ovšem nelze, jak to odvolací soud činí, klásti důraz na to, že důkaz o choromyslnosti žalované nebyl prováděn bezprostředně před soudem, poněvadž prý nebyl podán dotyčný návrh. Neboť nebylo třeba návrhu toho vzhledem na ustanovení § 10 min. nařízení ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., jenž přikazuje, by ve sporech o rozluku manželství byly z povinnosti úřední vyšetřeny všechny závažné okolnosti. Nebylo třeba, by v tomto případě byl proveden bezprostřední důkaz o choromyslnosti žalované, uváží-li se, že v roce 1910 bylo dvěma psychiatry v léčebném ústavě pro choromyslné zjištěno, že žalovaná jest stižena šíleností, čímž se stala neschopnou záležitosti své samostatně spravovati, že od 19. října 1910 jest nepřetržitě v léčení v ústavu pro choromyslné a že ředitelství ústavu, byvši dožadovacím dopisem výslovně upozorněno, že jde o rozluku manželství podle § 13 lit. g) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., podalo zprávu, že žalovaná trpí chorobou »dementia paranoides«, u kteréž může nastati v neurčité době zlepšení, že však úplné uzdravení možno pravděpodobně vyloučiti, Tyto okolnosti právem stačily předchozím soudům ku zjištění, že žalovaná trpí trvalou chorobou duševní, která trvá tři léta. Na tomto základě byla pak též právní otázka řešena správně v ten smysl, že byl manžel žalované oprávněn podle § 13 lit. g) zákona žádati za rozluku manželství.

Citace:

č. 383. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 68-69.