Čís. 824.

Uznána-li napotom za neplatnou dohoda o rozvázání společenské smlouvy, nelze pro minulost domáhati se obnovy společenské smlouvy, nýbrž jen náhrady škody.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1920, Rv II 268/20.) Sporné strany uzavřely společenskou smlouvu, žalobce vložil do podniku 8000 K, vše ostatní dala žalovaná; žalobce měl býti v obchodě činný jako nakupovač, o zisk se měli děliti rovným dílem. Spolek trval však jen týden, načež byl k naléhání žalované, že spolku nechá, že musí do lázní, souhlasnou vůlí smluvních stran rozvázán, žalobce dostal vklad zpět a mimo to mu byl vyplacen podíl na zisku. Žalovaná vedla pak obchod nějaký čas na vlastní účet. Žalobce domáhal se žalobou, tvrdě, že ho žalovaná svedla k rozvázání smlouvy lstivým předstíráním, by žalovaná byla uznána povinnou složiti mu účty až do skutečného skončení obchodu. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, shledav povinnost žalované odůvodněnou tím, že žalobce byl omylem, vzbuzeným žalovanou, sveden k projevu o zrušení smlouvy, k němuž proto nelze přihlížeti. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dlužno se především tázati, má-li žalobce nějaký zájem na tom, aby mu žalovaná složila účet t. j. může-li od ní žádati podíl na zisku, neboť o jiný zájem dle povahy věci vůbec jíti nemůže. Dejme tomu, že žalobce dal se k rozvázání smlouvy pohnouti jen tvrzenou lstí žalované; pak není ovšem dle §u 870 obč. zák. vázán rozvazovací úmluvou. Je to t. zv. omyl v pohnutce, zde přivoděný udanlivou lstí strany druhé; úmluva je neplatná jen relativně t. j. na neplatnost může žalovati jen strana, v omyl uvedená. Není o tom pochyby, že neplatnost působí od tehdejška (ex tunc), věc dlužno uvésti v předešlý stav, tak jakoby se smlouva byla nestala (§ 877, 874, 1323 obč. zák. Krainz, Syst. 1. str. 296 n., Till, Pr. pryw. austr. str. 374), ale ovšem tato základní zásada může platiti jen tam, kde uvedení v předešlý stav je podle povahy věci možné: není-li, nastupuje jen nárok na náhradu škody (§ 874 obč. zák.). Při smlouvách zavazovacích je pravidelně v podstatě možné, jinak ale při rozvazovacích, tak zvláště v daném případě. Není možno obnoviti spolek pro minulý čas vůbec, zejména tedy zde pro čas, po který žalovaná obchod vedla sama a na svůj výhradný účet. Spolek předpokládal, že žalobce súčastní se vkladem 8000 K a svou činností jako nakupovatel, v řečeném minulém období však neměl žalobce v obchodě ani vkladu ani nepřispíval svou prací: to ale bylo podmínkou jeho podílu na zisku. Když tyto jeho dvě aktivní položky v podniku chyběly, nejsou tu předpoklady společenskou smlouvou pro podíl na zisku ustanovené a podíl mu nepřísluší, nedáť se také ani určiti. Kdyby byl setrval na žádosti za obnovení spolku a bylo by žádosti místa dáno, musil by opět složiti vklad 8000 K a súčastniti se svou vymíněnou činností a od té pak by mu opět podíl na zisku dle smlouvy příslušel. Za mezidobí však může žádati jen náhradu škody, a ten význam má tu neplatnost od tehdejška. Tento nárok však má jiné základy a neopravňuje ho k žádosti za složení účtů. Nemá-li však nároku na podíl na zisku, mizí jediný důvod, pro který by účty požadovati mohl, i bylo proto tak uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 824. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 755-756.