Čís. 397.

Smlouva, jíž snoubenec snoubence slibuje pro případ sňatku bezúplatně majetkový prospěch, jest smlouvou svatební.
Ustanovení § 1247, prvá věta, obč. zák. lze použíti jen o darech menšího rozsahu, určených výhradně k manželčině použití, nikoliv vsak o bezúplatném poskytnutí majetkových výhod, jichž účelem jest ulehčiti náklady manželského spolužití nebo zaopatřiti manželku pro případ zrušení manželského společenství.
Není-li žádná strana nebo jsou-li obě vinny rozvodem manželství, jest ponecháno manželům, chtějí-li svatební smlouvy zachovali v platnosti, či mají-li smlouvy ty k žádosti i jen jednoho z nich býti zrušeny. Rozhoduje o žádosti, hledí soudce zejména k stupni zavinění а k majetkovým a výdělečným poměrům stran.
(Rozh. ze dne 4. února 1920, Rv I 612/19.)
Notářským spisem zavázal se snoubenec zaplatiti své snoubence 3000 K; smlouva měla nabýti plné účinnosti teprve uzavřením sňatku a slíbená jistina měla se vyplatiti po smrti nastávajícího manžela k rukám manželky, nebo, zemřela-li by již dříve, měla připadnouti jejím dědicům. Když pak bylo manželství rozvedeno z viny obou stran, a to na straně, manželčině, že mu ublížila na cti a na těle, domáhal se manžel, by zmíněný notářský spis byl zrušen. Soudy všech tří stolic vyhověly žalobě, prvé dvě stolice podstatně proto, že jde o účinné odvolání daru pro nevděk, nejvyšší soud pak z těchto
důvodů:
Nelze sice přisvědčiti náhledů soudu odvolacího, že právní jednání, uzavřené mezi stranami v notářském spisu ze dne 24. listopadu 1913 jest darováním ve smyslu § 938 obč. zák., neboť obraty v něm použité, že (nynější) žalobce zavazuje se zaplatili své nastávající manželce (nynější žalované) hotově darem 3000 K pro případ sňatku manželského mezi oběma snoubenci, že nynější žalovaná dar svého nastávajícího manžela pro případ sňatku s ním obmýšleného přijímá, že v příčině splatnosti slíbeného kapitálu platí ustanovení, že jest bezúročným potud, pokud trvá manželství, mezi oběma stranami obmýšlené, a že po smrti žalobce vyplatí se k rukám jeho nastávající manželky z jeho pozůstalosti, kdyby však žalovaná dříve zemřela, než její nastávající manžel, že kapitál připadne jejím dědicům, že dále darovací smlouva nabude plné platnosti teprve uzavřením sňatku manželského, mezi nynějšími spornými stranami obmýšleného«, nasvědčují tomu, že stranám šlo o úpravu jejich majetkových poměrů vzhledem k budoucímu manželství a že tedy jde o smlouvu svatební ve smyslu § 1217 obč. zák., a to smlouvu, jejíž nejbližší obdobu dlužno hledati v předpisech §§ 1230 a 1231 obč. zák. o obměnění, od kteréhož ovsem se liší tím, že nejde o rozmnožení věna, které v tomto případě zřízeno nebylo. Ustanovení § 1247 obč. zák. nelze se dovolávati již proto, že má na zřeteli jen dary menšího rozsahu, skvosty a pod., výhradně k používání manželky určené, nikoliv však majetková poskytnutí, jichž účelem jest ulehčiti náklad na manželské spolužití nebo zaopatřiti některého z manželů, po případě jeho dědice v případě zrušení manželského svazku. Nejde-li však v tomto případě o darování ve smyslu § 938 a násl. obč. zák., pak ovšem nelze také mluviti o odvolání daru pro hrubý nevděk dle §§ 948, 949 obč. zák. a padá tím tento důvod žalobní. Žaloba však zakládala se též na tom, že manželství mezi stranami bylo rozvedeno též z viny žalované a že žalobce jest proto oprávněn dle § 1264 obč. zák. žádati za zrušení notářského spisu. Soud první stolice vyšed z názoru, že jde o darování, jehož odvolání jest odůvodněno prokázaným hrubým nevděkem žalované (krádež na žalobci spáchaná), nezabýval se otázkou, zda by žalobce byl oprávněn žádati za zrušení notářského spisu jako smlouvy svatební. Soud odvolací pak jen mimochodem podotýká, že by žalobci i toto právo příslušelo. Dle § 1264 obč. zák. může, nemá-li vinu žádná strana, nebo mají-li obě strany vinu na rozvodu manželství, kterýkoliv z manželů žádati za zrušení smluv svatebních. Tomuto ustanovení ovšem nelze rozuměti tak, že by soudce v takovém případě vždy musil vysloviti zrušení smluv svatebních. Obratem »kann verlangen, dass die Ehe-Pakte für aufgehoben erklärt werden« zamýšlel zákonodárce vyjádřiti jen, že v případě viny nebo neviny obou manželů jest ponecháno oběma z manželů, chtí-li zachovali smlouvy svatební v platnosti či žádati za jich zrušení přes odpor strany druhé, a vyloučiti tím zároveň možnost, domáhati se pouhé změny svatebních smluv. Jest zřejmo, že soudce může přes takovou žádost jednoho z manželů nicméně vysloviti, že smlouvy svatební se nezrušují, když k tomu jsou na straně druhého manžela důvody zvláštního zřetele hodné, na př. nepatrný stupeň zavinění, naprostý nedostatek jakýchkoli prostředků k výživě, těžká choroba a nezpůsobilost k výdělku, a p. jako může obdobně při rozvodu manželství z viny obou stran přidržeti manžela dle dvor. dekretu ze dne 4. května 1841, čís 531 sb. z. s., jsou-li zde okolnosti zvláštního ohledu vyžadující, k tomu, by manželce poskytoval slušnou výživu. Okolnosti, jež v tom kterém případě by opodstatňovaly zachování svatebních smluv v platnosti, musí ovšem žalovaná strana ve sporu namítati, neboť, není-li jich, pak zajisté dle shora citovaného ustanovení § 1264 obč. zák. dlužno vysloviti zrušení smluv svatebních. Žalovaná však, jež byla již v první stolici zastoupena advokátem, skutečností takových vůbec nenamítala a také důkazů o nich nenabídla. Dlužno tudíž vzhledem ke zjištění nižších soudů, že manželství sporných stran bylo rozvedeno z viny obou manželů a vzhledem k nedostávajícím se skutečnostem, které by přes to odůvodňovaly zachování svatebních smluv v platnosti, prohlásiti svatební smlouvu, obsaženou v notářském spise ze dne 24. listopadu 1913, za zrušenou.

Citace:

č. 397. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 92-94.