Čís. 604.

Lhůta § 967 obč. zák. čítá se pro obě strany ode dne, kdy uschovaná věc byla vrácena ukladateli nebo jeho právnímu nástupci. K nároku na ujednané úschovné lhůta ta se nevztahuje.
(Rozh. ze dne 20. července 1920, R I 494/20.)
Žalobkyně měla pro žalovanou v uschování jedna velká železná uzenářská kamna a žalovaná prý výslovně se zavázala, že jí za to zaplatí. Dne 17. června 1919 prodala žalovaná kamna místnímu uzenáři, jemuž je žalobkyně dne 17. října 1919 odevzdala. Žalobou ze dne 12. listopadu 1919 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení ujednané úplaty za uschování. Soud prvé stolice zamítl žalobu jako opožděnou, poněvadž zcizením kamen dne 17. června 1919 schovací poměr mezi stranami přestal a žaloba podána byla teprve dne 12. listopadu 1919, tedy dávno, po uplynutí 30tidenní lhůty § 967 obč. zák. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvé stolice a nakázal mu, aby po pravomoci zrušovacího usnesení spor znovu projednal a rozhodl. Důvody: Ze znění § 967 obč. zák. lze souditi, že ustanovení jeho vztahuje se pouze na náhradu způsobené škody a vynaložených po čas uschování výloh na věc uschovanou, nikoliv na zaplacení smluvené odměny uschovací. To plyne i z toho, že ustanovení o smlouvě schovací nejednají vůbec o odměně za uschování, nýbrž právě jen o vzájemných nárocích na náhradu škody a výloh dle § 961 až 967 obč. zák. Ustanovení těch proto na smluvenou odměnu za uschování použiti nelze. Ostatně lhůtu tu 30 dnů je dle výslovného znění zákona počítati ode dne odevzdání věcí zpět tomu, kdo je do uschování dal, nebo jeho nástupci, tedy v našem případě ode dne 17. října 1919, a je proto žaloba dne 12. listopadu 1919 podána včas. Tomu nasvědčuje jasné znění, že vzájemné nároky ukladatele a schovatele musí býti uplatněny ve lhůtě 30 dnů, od doby vrácení věcí. Od doby té jsou vzájemné nároky oběma stranám známy a je patrnými úmyslem zákona, aby nároky ty ve stejnou dobu mohly býti uplatněny a poměr i v tom směru do určité lhůty, pro obě strany stejně běžící, urovnán. Přistoupilo-li by se k názoru prvého soudce, mohla by lhůta pro uschovatele běžeti mnohem dříve, nežli pro ukladatele, který přece po skutečném zpětném odevzdání teprve může vady uschování a povstalou tím škodu zjistiti. To by neodpovídalo účelu zákona a tendenci, vzájemný poměr ve stejné lhůtě urovnati. Tím ovšem není rozřešena ještě otázka, do které doby ukladatel schovateli úschovné platit musí. Z tohoto hlediska bude prvému soudci při dalším jednání a rozhodnutí vycházeti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu proti zrušovacímu usnesení,
poukázav k jeho správnému odůvodnění.

Citace:

č. 604. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 451-452.