Čís. 454.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům (ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Pro požadovací nárok k pozemku, jenž jest knihovně zapsán jako jmění kostelní, jest dostačitelnou přihláška u patrona, byť i pozemek měl v držbě a hospodářské správě obročník.
(Rozh. ze dne 23. března 1920, R I 146/20.)
Drobní pachtýři podali u patronátního úřadu přihlášku, jíž domáhali se na základě zákona čís. 318/1919 přiznání vlastnictví ku pozemkům náležejícím knihovně ku jmění kostelnímu. Žádosti farního úřadu, pokud se týče finanční prokuratury, by přihlášky pachtýřů byly odmítnuty proto, že je učinili patronátu a nikoli farnímu úřadu, nebylo vyhověno žádnou ze tří soudních stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Drobní pachtýři, hodlajíce uplatniti své právo požadovací ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., ohlásili svůj nárok po rozumu § 12 cit. zákona u příslušného okresního soudu a pak u patronátního úřadu. Česká finanční prokuratura v zastoupení farního obročí tvrdí v do volací stížnosti, že přihláška neměla se činiti patronátnímu úřadu, jak to správným shledaly obě nižší stolice, nýbrž farnímu úřadu, poněvadž prý tento jedině jest zákonným správcem pozemků požadovaných. Farní úřad, jehož námitky finanční prokuratura ve stížnosti uplatňovala též jménem farního obročí, poukazuje v tomto ohledu na výnos místodržitelství v Praze ze dne 4. února 1909 č. m. 103 274 z roku 1908, dle něhož prý požadované pozemky přiřknuty byly nynějšímu obročníkovi v opětnou hospodářskou správu a držbu a že on jako jeho předchůdci spravuje a v držení má tyto pozemky. Stěžovatelka proto soudí, že jmenovaní pachtýři neučinili svou přihlášku patřičné osobě, v § 12 cit. zák. míněné, a že tedy lhůtu k přihlášce promeškali. Stěžovatelka by byla v právu, kdyby v tomto případě šlo, jak tvrdí, o jmění beneficiální či obroční. Neboť v takovém případě jest arciť dle § 46 zák. ze dne 7. května 1874, č. 50 ř. zák., na který stěžovatelka poukazuje, pouze a jedině duchovní poživatel obročí jeho správcem a toliko dohled přísluší patronu, vrchní dohled pak biskupu a státu. V tom případě musil by tudíž nárok ohlášen býti farnímu úřadu jakožto správě hospodářské, kdežto ohláška u patrona neměla by právního významu a bylo by na ni pohlížeti tak, jako kdyby vůbec nebyla se stala. Než v tomto případě nejde o jmění obroční, nýbrž o jmění kostelní. Neboť podle přiloženého lustra knihovního úřadu jsou pozemky, jichž části jsou požadovány, připsány knihovně kostelu, jsou tudíž dle zákona (§ 431 a násl. obč. zák.) vlastnictvím tohoto kostela a tím přirozeně jeho jměním (§ 353 obč. zák.). Jde-li však o jmění kostelní neboli zádušní, jsou ohledně správy jeho směrodatný §§ 41 a 42 zákona ze dne 7. května 1874, čís. 50 ř. z. Onen paragraf praví, že správa jmění kostelů a ústavů církevních, při nich zřízených (fundací a fundacím podobných), zařízena má býti vůbec tak, by v ní měl účastenství správce kostela a zastupitelstvo těch, kteří jsou povinni, kdyby jmění nestačilo, zapravovati náklady na potřeby kostelní a kteří jsou podpůrně právi ze závazků kostela nebo církevního ústavu, § 42 pak stanoví, že podle pravidla, vyřknutého v § 41, spravovati mají jmění kostelů farních společně správce fary, osada farní a patron kostela. Jde-li tedy o jmění kostelní, jest ohláška u patrona postačitelna, poněvadž patron společně s ostatními výše jmenovanými orgány jest hospodářským správcem a není proto třeba, by nárok u každého z těchto několika orgánů, k správě povolaných, zvláště byl ohlášen. Ohláška u patrona stačí tím spíše, když pro nedostatek zákona prováděcího slíbeného v § 43 zákona ze dne 7. května 1874, č. 50 ř. z. skutečně v rozsáhlých obvodech, jmenovitě v Čechách, správa jmění kostelního i dnes ještě jest v rukou patrona, na nějž dohlížejí církevní a státní úřady dozorčí (sr. Mischler-Ulbrich, Oesterreichisches Staatswörterbuch II. vydání, 3. svazek str. 89 a citované tam doklady). Z toho, co uvedeno, plyne, že přihláška byla v tomto případě učiněna správně u patrona jakožto zákonitého hospodářského správce vlastníka požadovaných pozemků a že opačné stanovisko stěžovatelčino je mylné. Na věci nemůže ničeho změniti okolnost, že naznačeným výnosem místodržitelství v Praze byly pozemky ty přiřknuty nynějšímu obročníkovi v držení a hospodářskou správu; dlužnoť dle jasného znění § 12 zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. ohlásiti nárok vlastníku pozemku nebo hospodářské správě vlastníkově. Pro posouzení otázky vlastnictví k požadovaným pozemkům jest však rozhodným stav pozemkové knihy, na jehož pravdivost a správnost spoléhati byli jmenovaní pachtýři vzhledem k zásadě publicity veřejných knih oprávněni, a nikoli stav vytvořený interními akty a předpisy, jichž znalosti na třetích nesúčastněných osobách nelze požadovati.

Citace:

č. 454. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 192-193.