Čís. 784.

Vzájemný poměr odporu proti prozatímnímu opatření dle § 397 ex. ř. a návrhu na jeho zrušení dle §u 399 čís. 2 ex. ř.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1920, R I 1004 20.)
Ohrožená obec domáhala se povolení prozatímního opatření pro pohledávku proti Jaromíru V-ovi. Soud prvé stolice prozatímní opatření povolil. Odpůrce podal do povolujícího usnesení jednak odpor, jednak navrhl zrušení prozatímního opatření dle § 399 čís. 2 ex. ř., načež okresní soud, spojiv jednání o obou návrzích, zrušil k odporu prozatímní opatření a zabýval se po té ještě návrhem na zrušení dle § 399 čís. 2 ex. ř. Rekursní soud odpor zamítl. Důvody: Proti povolení prozatímního opatření může odpůrce ohrožené strany podati odpor z důvodů, že prozatímního opatření nebylo zapotřebí aneb že povolené opatření není přiměřené (§§ 397 a 398 ex. ř. a 399 ex. ř. a contr.). V době podání návrhu na povolení prozatímního opatření byly jak nárok návrhovatelky tak i ohrožena jejího nároku se strany Jaromíra V—a osvědčeny, a tyto okolnosti odůvodňovaly povolení prozatímního opatření (§§ 379 a 389 ex. ř.) Jaromír V. uváděl k odůvodnění odporu, že se obec spokojila obnosem 70000 Kč, který Josef Р. k uhrazení škody složil, a vzdala se dalšího zabezpečení svého nároku. V tomto směru zjistil soud prvé stolice, že 70000 Kč sloužilo jen za záruku pro škodu, Josefem P—em obci způsobenou, a jest tedy ono tvrzení Jaromíra V—a nesprávným. Ostatně prozatímní opatření bylo povoleno pro pohledávku 200000 Kč a nikoliv pouze pro 70000 Kč, a když soud prvé stolice má za osvědčeno, že dle závěrečné zprávy zemské revisní komise škoda Jaroslavem V—em a Josefem P—em obci způsobená činí asi 300000 Kč, nelze povolení prozatímního opatření vytýkati nepřiměřenost; při tom se podotýká, že nárok obce na náhradu škody tu již byl v době povolení prozatímního opatření a že jen výše škody byla později zjišťována. Za tohoto stavu věci není třeba dále obírat i se otázkou, komu obstavené věci vlastnickým právem patří. Slušelo se proto odpor Jaromíra V—a proti povolení prozatímního opatření zamítnouti. Soud prvé stolice zrušil prozatímní opatření také na návrh Jaromíra V-a, učiněný dle § 399 čís. 2 ex. ř., jak z odůvodnění jeho usnesení seznati lze, avšak ani v tom směru nemělo návrhu Jaromíra V—a vyhověno býti, jak právem stěžovatelka vytýká. Prozatímní opatření bylo povoleno také proto, že tu bylo podezření, že Jaromír V. odcestuje do ciziny. Touto okolností bylo osvědčeno, že by Jaromír V. mohl majetek svůj zciziti, aby nabyl peněz pro obmýšlený útěk do ciziny, a tím dobytí pohledávky obce stržiti aneb zmařiti. Nebezpečí právě zmíněné nepominulo však tím, že Jaromír V. byl po složení kauce 30000 Kč z trestní vazby propuštěn, poněvadž by, maje již jednou v úmyslu, do ciziny odcestovati, mohl přes to obstavené věcí, značnou hodnotu mající, zciziti a, opatřiv si takto peníze na cestu, do ciziny odcestovati, zejména také z obavy před, náhradou nyní osvědčené škody v částce asi 300000 Kč. Nelze proto (důvodně tvrditi, že by zde byly okolnosti zrušení prozatímního opatření dle § 39. čís. 2 еx ř. opravňující.
Nejvyšší soud potvrdil usnesení rekursního soudu, doloživ, že jím zamítnut byl nejen odpor proti povolení prozatímního opatření, nýbrž i návrh na zrušení prozatímního opatření ve smyslu § 399 čís. 2 ex. ř.
Důvody:
Jaromír V. podal jednak odpor proti povolení prozatímního opatření ve smyslu § 397 ex. ř., jednak návrh na zrušení prozatímního opatření podle § 399 čís. 2 ex. ř. Proti tomu, že soud prvé stolice spojil jednání a rozhodování o odporu a návrhu na zrušení, nelze důvodně ničeho namítati, poněvadž bylo dle §§ 398 a 399 еx. ř. o obou jednati ústně. Nesprávným však bylo, že okresní soud, uznav, že povoleníprozatímního opatření bylo nepřípustným, vyhověv proto odporu a zrušiv prozatímní opatření, zabýval se také ještě návrhem dle § 399 čís. 2 ex. ř. Tím, že bylo prozatímní opatření k odporu zrušeno, stal se pro prvního soudce návrh na zrušení díle § 399 čís. 2 ex. ř. bezpředmětným. Naproti tomu soud rekursní k rekursu ohrožené strany právem uvažoval, jak o odporu tak i o návrhu na zrušení. Z odůvodnění jeho usnesení jest patrno, že shledal odpor i návrh na zrušení bezdůvodnými. Tu pak měl ovšem ve výroku svého usnesení zamítnouti nejen odpor, nýbrž i návrh dle § 399 čís. 2 ex. ř. Že výslovně tak neučinil, jest však pouhou vadou formální, která nebrání věcnému vyřízení dovolacího rekursu a vyžaduje jen — ježto usnesení soudu rekursního v obou směrech dlužno uznati za odůvodněné — doplnění výroku usnesení v odpor vzatého, jak svrchu naznačeno. Při rozhodování o odporu, bylo toliko zkoumati, zda prozatímní opatření v době povolení bylo přípustným a přiměřeným (§ 398 ex. ř.). Co do přípustnosti bylo oběma nižšími soudy ve shodě se zjištěným stavem věci správně uznáno, že jak nárok obce, tak i nebezpečí při podání návrhu na povolení prozatímního opatření dostatečně byly osvědčeny. Správně vyvrácena též námitka, že obec se spokojila s jistotou Josefem P—em danou a vzdala se dalšího zajištění vůči Jaromíru V—ovi. ¥ těchto směrech odkazuje se stěžovatel na podrobné důvody usnesením obou nižších soudů přičiněné, jež nejsou vyvráceny vývody dovolacího rekursu. Soud prvé stolice odvodil nepřípustnost povoleného prozatímního opatření jedině z toho, že prý skoro všechny věci prozatímním opatřením stižené nepatří Jaromíru V—ovi, nýbrž osobám jiným. V tom směru první soudce pochybil. Otázkou, komu náležejí vlastnicky věci u Jaromíra V—a obstavené, nebylo se v tomto řízení vůbec obírati; otázka ta může býti řešena jen pořadem právním; žádným způsobem nároky osob třetích na obstavené věci nečiní povolení prozatímního opatření nepřípustným. V tom smyslu jest tedy správným výrok soudů rekursního, že nebylo třeba obírati se otázkou, komu obstavené věci vlastnickým právem přináleží. Pravda sice, že soud rekursní tímto výrokem ocitá se v rozporu se svým dřívějším usnesením, kde vyslovil opačný názor právní. Než nejvyšší soud není tímto názorem vázán. Správně uznaly též oba nižší soudy, že prozatímní opatření tak, jak povoleno bylo, nebylo nepřiměřeným. Nárok ohrožené strany proti Jaromíru V-ovi byl v návrhu na povolení prozatímního opatření udán částkou více méně 200000 K; vyšlo pak na jevo, že jest snad ještě vyšší. Že by cena věcí u Jaromíra V—a obstavených dosahovala nebo dokonce přesahovala částku 200000 K, nikterak nebylo prokázáno. Právem tedy bylo vyhověno stížnosti ohrožené obce potud, pokud čelila proti tomu, že bylo vyhověno odporu. Odůvodněna byla však i stížnost směřující proti tomu, že bylo dáno místo návrhu dle § 399 odstavec druhý ex. ř. Tím, že Jaromír V. po složení jistoty byl z vazby propuštěn, nepominulo nebezpečí v § 379 ex. ř. naznačené, naopak nebezpečí to trvá dále, jak správně vytkl soud rekursní. Pokud stěžovatel teprve v dovolacím rekursu tvrdí, že navrhovatelka nedodržela lhůty k podání žaloby po případě návrhu exekučního stanovené v usnesení, jímž prozatímní opatření bylo povoleno, nemůže nejvyšší soud míti zření k tomuto novému tvrzení a musí stěžovateli býti ponecháno, by učinil návrh dle § 391 odstavec druhý, ex. ř., je-li tomu skutečně tak, jak tvrdí.

Citace:

č. 784. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 694-696.