Čís. 443.

Ve smlouvě svatební lze vzdáti se práva, požadovati dle § 1264 obč. zák. zrušení svatební smlouvy.
Zruší-li se dle § 1264 obč. zák. svatební smlouva, vrátí manžel manželi, co od něho kdysi dle smlouvy obdržel, bez ohledu k tomu, co na hodnotě v mezičasí přibylo neb ubylo.
(Rozh. ze dne 16. března 1920, R I 89/20.)
Žalobce, jehož manželství bylo z manželčiny viny rozvedeno, domáhal se zrušení svatební smlouvy, jíž postoupil v roce 1909 své manželce do neodvolatelného vlastnictví polovinu usedlosti a dle níž přinesla mu manželka věnem 800 K. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a uvedl mimo jiné v důvodech: Okolnost, že bylo ve svatební smlouvě použito výrazu, že žalobce postupuje žalované polovinu usedlosti do »neodvolatelného« vlastnictví, jest pro tento spor nerozhodnou, jelikož není ani tvrzeno, ani přiznáno, ani prokázáno, že by tato neodvolatelnost byla bývala myšlena na případ § 1264 obč. zák. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvé stolice a vrátil mu věc, by, vyčkaje pravomoci zrušujícího usnesení, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Nelze upříti oprávněnosti výtkám neúplnosti řízení a odporu se spisy. Spisům odporuje důvod, kterým rozsudek odbývá slova notářského spisu o »neodvolatelnosti« vlastnictví, totiž, že prý nebylo tvrzeno, že ustanovení to bylo míněno na případ § 1264 obč. zák. V žalobní odpovědi výslovně se uvádí, že žalobce není oprávněn, odvolati smlouvu ani dle § 1264 obč. zák. proti ustanovení notářského spisu, že polovina nemovitosti postoupena byla do neodvolatelného vlastnictví žalované. Tím přece tvrdí žalovaná, že tento výraz ve smlouvě vztahoval se na případ § 1264 obč. zák. Jest také nesnadno si představiti, že by se byl mohl vztahovati na nějaké jiné »odvolání«. Jaký jiný způsob odvolání smlouvy, jinak platné, mohl tu býti míněn? Strana žalující to popřela a nabídla důkazy o tom, že o tomto ustanovení smlouvy nebylo sjednáno a že zejména nemluvilo se o vyloučení manželova práva dle § 1264 obč. zák. Strany si tedy odporují v tom, jaká byla pravá jejich vůle a poněvadž dle § 914 obč. zák. (jak zní dle novely a platí i pro smlouvy před 1. lednem 1917 uzavřené) při výkladu smluv vypátrána má býti pravá vůle stran, bylo věcí soudu, by ji zjistil. Podle mínění odvolacího soudu toto ustanovení notářského spisu, kdyby opíralo se o skutečnou úmluvu stran, vědomě k němu směřující, mohlo vyloučiti přípustnost nároku žalobního a, nebyla-li věc ta probrána a zjištěna, zůstalo řízení neúplným. Než i kdyby toto ustanovení smlouvy nemělo onoho významu, jest řízení dle mínění odvolacího soudu neúplným. Odvolací soud má totiž za to, že, zruší-li se smlouvy svatební, rozváže se společenství majetku a každá strana obdrží, co do manželství přinesla, nikoli však v tom stavu, v jakém to bylo při uzavření smluv, nýbrž dle doby, kdy se smlouvy zrušují, že tedy přírůstek i úbytek na majetku přichází k dobru a ku škodě oběma stranám. Mimo to společenství majetku, pokud smlouvami svatebními bylo založeno, musí zase ve svém celku býti rozloučeno a nelze jednotlivé části vylučovati. Úkolem soudu dle § 182 c. ř. s. jest, by vyzval strany k určitému přednesu okolností, pro spor rozhodných, a teprve, když ani pak toho neučiní, může se spokojiti s tím, co přednesly. Ze spisů není patrno, že by byl soud žalovanou vyzval, by své nároky přednesla, naopak ani to, co strany uvedly o změnách v majetku, a zejména tvrzení žalobní odpovědi, že společnou činností byly uplaceny dluhy, že stoupla cena majetku, že žalovaná dostala od matky a do hospodářství přinesla také krávu a že jí přísluší protipohledávky, nebylo soudem ani probráno, ani v úvahu vzato, tím méně nabízené důkazy provedeny. Poněvadž tedy okolnosti pro spor dle mínění odvolacího soudu rozhodné probrány a zjištěny nebyly, bylo rozsudek dle § 496 čís. 3 c. ř. s. zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Ježto tu jde o svatební smlouvy, nemůže dle výslovného předpisu § 1264 obč. zák. býti pochybnosti, že žalobce, jako manžel na rozvodu bezvinný, byl by oprávněn dožadovati se jejího zrušení. Avšak žalovaná strana tvrdí, že žalobce tohoto svého práva se ve smlouvě výslovně vzdal. Tvrdí tedy, že smluvně zřekl se oprávnění, dožadovati se kdy, ať již z jakéhokoli důvodu, zrušení ujednaného částečného společenství statků. O tom nabídla žalovaná důkazy a žalobce protidůkaz. Právem shledal odvolací soud, že v první stolici sběhla se neúplnost řízení, když procesní soud této okolnosti nevzal na přetřes a důkazů, o ní nabídnutých, neprovedl. Neboť bezvinný na rozvodu manžel může rozhodnouti se buď pro zachování svatebních smluv nebo pro jejich zrušení. Zřekne-li se smluvně svého oprávnění, dožadovati se jich zrušení, vzal by tím na se závazek, od kterého by jednostranně nesměl více ustoupiti. Slušelo se proto přisvědčiti odvolacímu soudu v tom, že procesní soud měl v tom směru zjistiti pravou vůli stran a zjistiti skutečnost, zavázal-li se žalobce i pro případ, že by manželství bylo mezi stranami, smlouvu uzavírajícími, rozvedeno, nedomáhati se zrušení smlouvy svatební, nýbrž ponechati ji dále v platnosti, takže v tom ohledu zůstalo dosavadní řízení skutečně neúplným. Také správně dále vyslovil odvolací soud, že, když smlouvy svatební se zrušili mají dle § 1264 obč. zák., musí obdržeti každá strana to, co do manželství přinesla, tedy že vše uvésti se má v předešlý stav. Neboť, zrušiti smlouvu, nemá jiného významu, nežli že tato od určitého času dále nemá trvati. Účinek zrušení působí tu sice ex nunc, avšak působiti může jenom tolik, že v čase, kdy se zrušuje, obnovuje se bývalý stav. Obdrží tedy u svatebních smluv manželka zpět své věno, manžel obvěnění a pod. a při společenství statků, které počalo ihned za života manželů, každý z nich to, co do společenství toho vnesl, a to v tom stavu, v jakém se právě statek nalézá. To odpovídá zcela předpisům §§ 1227, 1230 (k rozmnožení věna) a 1236 obč. zák., dle kterých po čas trvání manželství nemá manželka na užitky nároku, poněvadž tyto patří manželi. Proto zcela důvodně uznal odvolací soud, že, tvrdí-li žalovaná strana, že věnem přinesla žalujícímu manželi i krávu, jest dosavadní řízení neúplným, když první stolice této okolnosti nevyšetřila. Za to však sešel odvolací soud se správné cesty, když dále žádá doplnění řízení v tom směru, by bylo zjištěno, co na statku přibylo neb ubylo, jakoby příbytek neb úbytek ten byl žalované k dobru nebo ku škodě. Žalovaná při zrušení svatebních smluv jest povinna polovici statku vneseného do společenství samotným manželem jemu vrátiti. Má-li tato nyní větší nebo menší cenu, naprosto nerozhoduje, neboť před sňatkem polovice statku toho neměla, nýbrž jedině věno 800 K a po případě i krávu, to byl by žalobce povinen jí vrátiti, ona pak vrátiti musí do vlastnictví jí připsanou polovici nemovitostí, čímž obnoven bude dřívější stav. V tom směru nařízené doplnění řízení není odůvodněno, to tím méně, ano mohlo by se tu jednati jen o nároky peněžité, jichž uplatňování si však žalovaná výslovně vyhradila, přispěla-li snad něčím k zvýšení žalobcova majetku, dobře vědouc, že takové nároky v tomto sporu ke kompensaci uváděti nelze pro jejich různorodost. Přes částečný úspěch rekursu nebylo lze usnesení odvolacího soudu zrušiti a rozhodnutí ve věci samé mu uložiti, poněvadž řízení před první stolicí přece ve dvou směrech zůstalo kusým.

Citace:

č. 443. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 170-173.