Čís. 426.

Zavázal-li se nájemce smírem k vyklizení najatých místností jedině proto, že pronajímateli byly úředně uloženy takové opravy v domě, jichž bez vyklizení najatých místností nebylo lze provésti, stane se smír, i když onen důvod nebyl v něm vyjádřen, bezúčinným, když úřední příkaz byl dodatečně odvolán.
(Rozh. ze dne 24. února 1920, Rv I 56/20.)
Smírem ze dne 5. září 1918 zavázal se nájemce, že vyklidí najaté místnosti v období květnovém 1919 a to vzhledem k tvrzení pronajímatelovu, že bylo mu nařízeno magistrátem, by provedl takové opravy v domě, jichž nelze provésti bez vystěhování nájemníků; důvod ten nebyl ve smíru vyjádřen. Proti exekuci na vyklizení bytu, již vedl v květnu 1919 pronájemce, podal nájemce žalobu dle §u 35 ex. ř., domáhaje se zrušení exekuce, ježto výměrem magistrátu ze dne 5. srpna 1919 bylo vysloveno, že opravy, o něž šlo, lze provésti postupně a že nepodmiňují vystěhování nájemníků. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a exekuci zrušil podstatně z toho důvodu, že se změnil předpoklad, za něhož strany uzavřely smír dne 5. září 1918, čímž nastaly Skutečnosti, které nepodmiňují nutnosti, by exekuční titul byl proveden, vykonávajíce naň naopak účinek zrušující. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Jde o to, zdali to, co bylo žalující a tenkráte vypovídané straně podnětem, že se ku smíru, exekuční titul pro shora řečenou exekuci tvořícímu, odhodlala, bylo do tohoto smíru jako podnět skutečně pojato, čili nic. Neboť pohnutka sama o sobě má dle § 901 obč. zák. při úplatných smlouvách význam výminky pouze tenkráte, když byla výslovně za výminku smluvena. Pro něco takového není ve smíru opory, neboť smír o pohnutce vůbec nemluví, a to, co bylo v projednávání právní rozepře uplatňováno v souvislosti s obsahem smíru, může býti uváděno pouze jako odůvodněná nebo neodůvodněná domněnka. Povýšil-li soud prvé stolice tuto domněnku na bezpečný závěr, že pohnutkou ke smíru byl tehdejší příkaz stavebního úřadu, nelze z toho ještě usuzovati, že tato pohnutka učiněna byla při uzavírání smíru zároveň výminkou s účinky dle §u 901 obč. zák., neboť pak by to do smíru, buď výslovně nebo podle § 863 a 876 obč. zák. tak srozumitelně pojato býti musilo, že by nemohlo býti pochybováno o tom, že tehdejší smír uzavřen byl za podmíněného předpokladu, že platí jenom proto, že stavební úřad vystěhování všech nájemníku nařizuje a že by přestal platiti, kdyby stavební úřad od svého nařízení dodatečně ustoupil.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Mylně má za to soud odvolací, že k tomu, by pohnutka uzavření smlouvy platila za výminku, musila by býti pojata do listiny o smlouvě, jakouž jest též smír. Vždyť dle ustanovení § 914 obč. zák. v novém znění při výkladu smluv nesluší se lpěti otrocky na slovném znění jejich, nýbrž dlužno vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu. Z předpokladu, z něhož při uzavírání smíru obě strany vycházely, plyne zcela zřejmě, že úmyslem stran bylo požadovati vyklizení bytu a vykliditi byt jen, by provedeny byly magistrátem nařízené opravy domu, k čemuž, jak je magistrát nařídil, vyklizení bylo nutné. Bylo tedy toto provedení oprav, magistrátem nařízených, podmínkou k vymožení práva a plnění povinnosti smírem založených, třeba i nebylo zřejmě pojato do listiny smluvní. Vždyť pojetí výminky té do listiny jen patrně proto odpadlo, že obě strany byly mínění, že musí býti splněna. Nastaly-li však nyní okolnosti, které přivodily. že výminka stranami předpokládaná se přece nesplnila, nenastala skutečnost, na které závisel vznik práva žalovaných pronajímatelů, žádati za vyklizení, tím tedy nastala dodatně okolnost a to po vzniku exekučního titulu, která nárok vymáhajícího věřitele zrušila.

Citace:

č. 426. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 144-145.