Čís. 612.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Přihláška požadovacího nároku má zásadně býti přihláškou písemnou.
Přijal-li však vlastník ústní přihlášku, vyhovující požadavkům § 13 zákona, není požadovacímu nároku na ujmu, že přihláška nestala písemně.
(Rozh. ze dne 22. července 1920, R II 191/20.)
Rekursní soud nepřiznal požadovateli do vlastnictví pachtovaný pozemek, poněvadž přihláška vlastníku musí býti přihláškou písemnou, požadovatel však ohlásil požadovací nárok vlastníku pozemku ústně.
Nejvyšší soud obnovil usnesení okresního soudu, jímž uznán požadovací nárok.
Důvody:
Zákon ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n., stanově v § 12, že kdo hodlá uplatniti své právo požadovací podle tohoto zákona, musí ohlásiti svůj nárok vlastníku pozemku nebo hospodářské správě vlastníkově, — měl patrně na mysli přihlášku písemnou. To vyplývá již z doslovu § 13, ve kterém se uvádí, co v ohlášení má býti uvedeno. V ohlášení lze uváděti něco jen tehdy, když se ohlášení děje písemně; stalo-li by se ohlášení ústně, uváděl by se obsah § 13 při ohlášení. K tomu nehledíc vedou úvahy praktické k požadavku přihlášky písemné. Jest všeobecně známo, že u některých vlastníků, jmenovitě u hospodářských správ velkostatků činí počet podaných přihlášek několik set, ne-li více. Nelze rozumně se domnívati, že by bylo požadováno bývalo na vlastnících, aby přijímali a zaznamenávali ústní přihlášky, obsahující veškeré údaje v § 13 uvedené, kdyžtě by k tomu nebyl stačil personál vlastníků, do jichž práv a zájmů zákon bez toho tak hluboko zasahuje a jimž nelze tedy ukládati břemena a povinnosti mimořádné v zákoně výslovně neuvedené. Nutno také míti zření k ustanovení posledního odstavce § 15 dotčeného zákona, dle něhož, zmešká-li vlastník lhůtu k oznámení, má se za to, že souhlasí s údaji v přihláškách obsaženými. I toto ustanovení poukazuje k přihlášce písemné, zvláště když při pouhé ústní přihlášce bylo by z pravidla sotva lze dokázati vlastníkovi obsah učiněné přihlášky. Tyto úvahy pohnuly asi také ministerstvo spravedlnosti k tomu, že v článku I. výnosu ze dne 30. června 1919 č. 12314/19 (č. 19 věstníku) upozornilo soudy na to, že nárok má býti ohlášen písemně, což došlo výrazu též ve vzorci čís. 1 soudům doporučeném. Drobným pachtýřům bylo tedy úředně oznámeno, že mají ohlásiti své nároky písemně, a vlastníci požadovaných pozemků, po případě jejich hospodářské správy mohli odmítati přihlášky ústní. Pakliže však v tom kterém případě přes to přijali přihlášku ústní, vyhovující předpisům § 13 dotčeného zákona a takto se uspokojili ústní formou přihlášky, nemůže to býti na újmu požadovacímu právu dotyčného drobného pachtýře, to tím méně, když zákon, ač — jak uvedeno — předpokládá přihlášku písemnou, přece přímo nezakazuje ústní přihlášky. V přítomném případě jest zjištěno, že požadovatel několik dní před 14. červencem 1919, tedy ve lhůtě zákonem stanovené, učinil u správce obročí ústně přihlášku podle § 13 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., a nebylo tvrzeno, že správce obročí odmítl podanou přihlášku. Dle toho, co výše bylo vyloženo, dlužno tudíž v tomto případě ústní přihlášku pokládati za dostačitelnou. Opačný názor rekursního, soudu jest mylným, a ježto i zákonná doba pachtovní byla uznána a jinakých námitek proti požadovacímu právu stěžovatele nebylo vzneseno. bylo vyhověno dovolacímu rekursu pachtýřovu a změnou usnesení soudu rekursního obnoveno usnesení prvého soudu.

Citace:

č. 612. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 459-461.