Čís. 551.

Vládní nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. netýče se jen účtů běžných, girových, vkladů a pod., nýbrž vztahuje se na účty vůbec.
(Rozh. ze dne 15. června 1920, Rv II 39/20.)
Sporné strany byly od června 1917 v obchodním spojení v ten způsob, že žalující firma (Linec) zasílala v různých časových obdobích žalované firmě (Mor. Ostrava) nestejné částky peněžní, žalovaná pak zasílala žalující rovněž v různých mezidobích uhlí a to v cenách, jež nedosáhly výše zasílaných částek peněžitých. Linecká firma domáhala se vydání přebytku v korunách československých. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, maje za to, že plništěm jest Moravská Ostrava, pročež dlužno plniti dle § 6 nařízení ze dne 10. dubna 1919, čís. 186 sb. z. a n. v korunách československých. Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl mimo jiné v důvodech: Nelze přisvědčiti námitce odvolatelově, že jest tu použíti nařízení ze dne 1. dubna 1919 čís. 167 sb. z. a n., dle něhož účty, jichž majitelé jsou na území bývalého Rakousko-Uherska mimo obvod republiky Československé, dlužno uzavříti k 26. únoru 1919 a výplaty z nich nesmí se státi v kolkovaných bankovkách československých. Nejdeť tu o konto žalobci od žalovaného otevřené, o výplatu salda vyplývajícího z tohoto konta, nýbrž o zpětné zaplacení kupní ceny následkem stornování kupní smlouvy.
Nejvyšší soud žalobu zamítl a uvedl po stránce právní v
důvodech:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. jest vyhověti. Dovolání shledává právní posouzení věci po několika stranách vadným, než pro řešení sporu jest rozhodnou otázka, zdali právní názor v rozsudku odvolací stolice projevený ohledně nařízení vlády československé ze dne 1. dubna 1919 čís. 167 sb. z. a n. jest správný čili nic. Toto nařízení ustanovuje, že účty, jichž majitelé jsou na území bývalého Rakouska a Uherska mimo obvod Československé republiky, dlužno uzavříti k 26. únoru 1919 a výplaty z nich nesmí se státi v bankovkách kolkovaných československých. Rozsudek v odpor vzatý má za to, že nařízení tohoto v přítomném případě nelze užíti proto, že se zde nejedná o nějaké konto, žalobci od žalovaného otevřené, a o výplatu salda z tohoto konta: než s názorem tím nelze souhlasiti. Jak z přednesu stran a předloženého žalobcem výtahu z obchodní knihy na jevo jde, byly obě sporné strany od června 1917 v ten způsob v obchodním spojení, že žalobce v různých časových obdobích zasílal žalovanému nestejné částky peněžní, žalovaný pak rovněž v různých mezidobích zasílal žalobci zboží a to v cenách, jež co do výše se zasílanými obnosy peněžními se neshodují. Výtah zmíněný obsahuje 10 zásilek peněžních, naproti tomu 5 zásilek zboží (faktur). Obnos zažalovaný jest účetním výsledkem plynoucím ze sčítání obnosů žalobcem zaslaných a odečtení součtu plnění žalovaným konaných. Jedná se zde tedy o účet ve smyslu kupeckém i právnickém. Zmíněné vládní nařízení ze dne 1. dubna 1919 nečiní rozdílu, o jaký účet se jedná, zejména neobmezuje platnost svoji na účty běžné, girové, vklady a pod., nýbrž vztahuje se na účty cizozemců vůbec, a zapovídá jich placení v měně československé. Zákaz ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 sb. z. a n. v druhém odstavci §u 6 zachovává toto nařízení vlády výslovně v platnosti, čímž ustanovení předcházejícího odstavce prvého téhož §u, pokud jde o cizozemce, obmezuje. Příčí se proto žalobní žádání, jež se domáhá placení v měně československé, ustanovení řečeného nařízení vlády republiky československé ze dne 1. dubna 1919, a bylo proto žalobu z tohoto důvodu zamítnouti.

Citace:

č. 551. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 375-376.