Čís. 611.

Zákon ze dne 30. října 1919, čís. 593 sb. z. а n., o ochraně drobných zemědělských pachtýřů.
Námitky proti oznámenému nároku na prodloužení pachtu nelze uplatňovati sporem, nýbrž jen v nesporném řízení.
(Rozh. ze dne 20. července 1920, Rv II 173/20.)
Dopisem ze dne 1. prosince 1919 oznámili pachtýři manželé Josef Z. a Anna Z-ová ve smyslu § 7 zákona spolku A. jako vlastníku pachtovaných pozemků, že žádají o ponechání pozemků v pachtu na další dobu jednoho roku. Spolek podal zavčas u okresního soudu námitky, ale jen proti Josefu Z-ovi, poukazuje k tomu, že Anna Z-ová spolunájemnicí sporných pozemků nikdy nebyla. O námitkách vydáno bylo usnesení okresního soudu ze dne 23. prosince 1919, že Josefu Z-ovi jako pachtýři pozemků právo na obnovu pachtovního poměru nepřísluší. Ohledně nájemního práva Anny Z-ové bylo v odůvodnění tohoto usnesení uvedeno, že nespornému soudci netřeba o tom se vysloviti již proto, že vlastník pozemků podal námitky pouze proti ohlášce Josefa Z-a na obnovu pachtu, soud tedy nepotřebuje meze žádosti překračovat, když namítající strana výslovně tvrdí, že jen Josef Z. jest pachtýřem, nikoliv jeho manželka. Neboť, když spolupachtýřka pokračování v pachtu v čas ohlásila a námitky ve lhůtě nebyly podány, jest věcí vlastníka, aby dal určiti žalobou, že jí právo takové nepřísluší, aneb povinností spolupachtýřky, aby žalobou své domnělé právo uplatňovala. Po právoplatnosti tohoto usnesení, podal vlastník sporných pozemků na Annu Z-ovou žalobu o určení, že žalovaná nemá nároku na prodloužení pachtu pozemků a jest povinna to uznati, uváděje, že žalovaná žalujícímu spolku zaslala svým právním zástupcem dopis, v němž vyhrožuje, že bude stíhati žalobou pro rušení práv nájemních každého, kdo, by jí v konání těchto práv bránil. Dále tvrdila strana žalující, že Anna Z-ová nikdy nájemnicí nebo spolunájemníci pozemků nebyla, nýbrž nájemcem byl její manžel Josef Z. Obě nižší stolice rozhodly věcně o žalobním nároku.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou předchozích stolic a řízení, jim předcházevší jako zmatečné a odmítl žalobu.
Důvody:
Oprávněno jest dovolání, uplatňujíc dovolací důvod čís. 1 § 503 c. ř. s. a vytýkajíc zmatek čís. 6§ 477 c. ř. s. Arciť opodstatněn jest tento důvod zmatečnosti z docela jiných důvodů, než které jsou uvedeny v dovolání. Dovolatelka totiž tvrdí, že žaloba tato nepatří na pořad práva, jelikož žalující strana mohla žalovati na plnění, t. j. na odevzdání pozemků. Takto neprávem uplatňuje však dovolatelka ustanovení § 477 č. 6 c. ř. s., jak o tom svědčí zařazení § 228 c. ř. s. vedle právě zmíněného paragrafu. Nemohou se zajisté ustanovení c. ř. s. vzájemně vylučovati, jak by tomu bylo v tomto případě podle názoru dovolatelky, kdy by nepatřila na pořad soukromého práva žaloba určovací, která jest přece §em 228 c. ř. s. upravena a přímo na pořad práva soukromého poukázána. Dovolatelka zaměňuje ve svých vývodech náležitosti oprávněné žaloby určovací s náležitostmi určujícími pořad práva soukromého. Poněvadž však podle §§ 477, odstavce prvý, 494 a 513 c. ř. s. dlužno k důvodům zmatečnosti míti zření z úřední moci, nezáleží na tom, jakými skutečnostmi dovolatelka tuto zmatečnost odpodstatňuje. Žaloba jest označena na prvé straně slovy »o určení, že žalované nepřísluší nárok na prodloužení nájmu«, a obsahuje žalobní prosbu, by uznáno bylo právem, že žalovaná nemá nároku na prodloužení pachtu pozemků a je povinna to uznati. Tímto konečným návrhem byly soudy podle § 405 c. ř. s. vázány. Žalující strana domáhá se tímto sporem téhož rozhodnutí, jaké bylo vydáno v řízení nesporném u okresního soudu dne 23. prosince 1919 proti Josefu Z-ovi, který si rovněž požadoval pro sebe právo na prodloužení pachtu k pozemkům v žalobní prosbě označeným a to současně se svou manželkou, nynější žalovanou Annou Z-ovou. Dlužno tedy zkoumati, zdali zákon ze dne 30. října 1919, č. 593 sb. z. a n. ponechává pronajímateli na vůli, by námitky proti prodloužení pachtu podle § 11 zmíněného zákona uplatňoval buďto sporem nebo v řízení nesporném. § 12 právě zmíněného zákona neponechává však pochybnosti o tom, že jest jedině nesporné řízení cestou zákonně přípustnou, zamýšlí-li pronajímatel uplatniti námitky proti nároku na prodloužení pachtu. Žalující strana však v nesporném řízení nepodala námitek proti nároku nynější žalované Anny Z-ové, ačkoliv tato podle vlastního tvrzení žalující strany v podání ze dne 8. prosince 1919 nárok na prodloužení pachtu k pozemkům, v žalobní prosbě uvedeným, ohlásila. Žalující strana také ničeho nenamítala proti usnesení okresního soudu, které výslovně pominulo rozhodnutí o nároku Anny Z-ové. Podle § 11 svrchu zmíněného zákona mělo, toto opomenutí strany žalující v zápětí ztrátu práva obnově pachtu vůči Anně Z-ové odporovati. Posléze zmíněné zákonné ustanovení mluví všeobecně o ztrátě práva obnově pachtu odporovati a neobmezuje tedy ztrátu tuto na řízení nesporné, nýbrž na veškeré způsoby, jimiž by pronajímatel mohl odporovati nároku na prodloužení pachtu, pročež jest vyloučeno, aby žalující strana mohla sporem uplatňovati své promeškané námitky proti Anně Z-ové.

Citace:

č. 611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 458-459.