Čís. 453.

Zrušen-li rozsudek prvé stolice dle § 496 c. ř. s., nutno omeziti se na body, v nichž zrušovacím usnesením nařízeno bylo doplnění, a jen ohledně těchto bodů přípustným jest v řízení na soudě prvé stolice nový skutkový a průvodní přednes stran. Podána-li proti rozsudku prvé stolice žaloba o obnovu z důvodu § 530 čís. 7 c. ř. s., rozsudek ten však pro neúplnost řízení zrušen byl odvolacím soudem dříve, než rozhodnuto bylo o přípustnosti obnovy, jest žaloba o obnovu, pokud dotýká se bodů, v nichž nařízeno v hlavní rozepři doplnění řízení, zrušovacím usnesením předstižena, podrží však působnost ohledně bodů, zrušovacím usnesením nedotčených.
(Rozh. ze dne 23. března 1920, R I 141/20.)
Rozsudkem ze dne 1. února 1919 uznal procesní soud prvé stolice o vzájemných rozvodových žalobách obou manželů, že manželství rozvádí se z viny obou stran. Dne 10. března 1919 podal manžel žalobu o obnovu z důvodu čís. 7 § 530 c. ř. s., jíž se domáhal připuštění obnovy a změny rozsudku v hlavní věci v ten rozum, že rozvod vyslovuje se pouze z viny manželčiny. Na to na odvolání obou stran byl původní rozsudek rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 8. dubna 1919 zrušen a bylo nařízeno doplnění jednání o některých, nikoliv však o všech okolnostech, jež uváděl žalobce též v žalobě o obnovu. Při tomto dalším jednání přednesl žalobce o obnovu také nové skutečnosti a průvody Obsažené v žalobě o obnovu. Vůči tomu nezaujal odpůrce stanoviska a soud připustil důkaz o okolnostech tvrzených v žalobě o obnovu. Žaloba o obnovu byla procesním soudem prvé stolice zcela zamítnuta. Důvody: Již ta okolnost, že rozsudek ze dne 1. února 1919, kterým byly spory o vzájemných žalobách obou sporných stran o nedobrovolný rozvod od stolu a lože v prvé stolici skončeny, byl k odvolání sporných stran zrušen a věc vrácena soudu prvé stolice k novému jednání a rozhodnutí, stačilo, by žaloba o obnovu byla jako bezpředmětná zamítnuta, jelikož stranám jest nyní umožněno, by všecky novoty v opět zahájeném řízení uvedly. Vzhledem k tomu však, že nutno zároveň rozhodnouti též o útratách sporu o obnovu, bylo třeba zkoumati, pokud žaloba o obnovu, kdyžtě žalobce výsledek rozhodnutí sporu hlavního ve druhé stolici nemohl přec s určitostí předvídati, byla odůvodněna, nehledě ku zmíněné okolnosti, pro kterou stala se dodatečně bezpředmětnou. V tomto směru shledal pak soud prvé stolice některé okolnosti, uplatňované žalobou o obnovu, nerozhodnými, ohledně jiných pak vyřkl, že byly uplatňovány pozdě (§ 534, čís. 4 c. ř. s.). Odvolací soud vyhověl odvolání žalobce o obnovu potud, že ohledně některých skutečností rozsudek soudu prvé stolice zrušil a nařídil mu, by o části těchto skutečností dále jednal a znovu rozhodl, ohledně jiných z těchto skutečností poukázal pak žalobu o obnovu na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 8. dubna 1919, jímž byl rozsudek soudu prvé stolice ve hlavní věci zrušen, ohledně zbývajících skutečností pak rozsudek soudu prvé stolice potvrdil. Pokud pak bylo soudem prvé stolice zamítnuto žalobní žádání, by rozvod manželství byl vysloven pouze z viny manželčiny, byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvé stolice zrušen a věc tomuto vrácena, by o otázce zavinění na rozvodu jednal jako o věci hlavní. Důvody: Každá žaloba o obnovu postihuje dvojí nárok a to: a) formální o připuštění obnovy (§ 541, odstavec prvý, 543, 538 c. ř. s.). b) materielní o nové, jiné rozhodnutí hlavní věci (§ 536, čís. 5, 541 odstavec druhý, 542 c. ř. s.), arciť příznivější (§ 530, čís. 7 c. ř. s.). Oba tyto nároky nelze směšovati v jeden, neboť ku rozhodnutí o každém z nich může býti příslušným jiný soud t. j. jiná stolice (§ 532, 540, odstavec třetí, 541 odstavec druhý, 542 c. ř. s.) a musí, vyjma případ § 540, jehož tu není, jednáno a rozhodnuto býti o nároku ad a) t. j. o připuštění obnovy zvlášť a napřed, a teprve, když je připuštěn, provede se věc ad b) a sice tak, že se obnoví jednání ve hlavní věci, v němž užije se nové skutečnosti, pokud se týče nového průvodu a hlavní věc se pak znova rozhodne (§ 541, 542 c. ř. s.). Mohlo by sice v případě jako tento, kde jednání ve hlavní věci následkem zrušení rozsudku opět obživlo, jednání o žalobě obnovovací spojeno býti s jednáním ve věci hlavní (§ 187 c. ř. s.), což zde ovšem se nestalo, ale nikdy není možno, by o nároku ad b) tedy ve hlavní věci rozhodnuto bylo mimo hlavní věc, neboť to je odpor. To se však zde stalo. První soud rozhodl o manželově nároku na rozvod pouze z viny manželčiny — ad b), zamítnuv jej, ač ve hlavní věci, tedy ve sporu o rozvod, ještě projednává, maje nařízený rok k pokračování jednání a tak předběhl a prejudikoval svému budoucímu rozsudku ve věci té, což žádným způsobem obstáti nemůže, protože nemohou v téže věci vydány býti dva rozsudky, nehledě ani k tomu, že možná onen ve hlavní věci bude jiný. Proto musilo rozhodnutí to býti zrušeno. Je to vlastně vada dle § 496 čís. 2 c. ř. s., že rozhodnuto ve hlavní věci bez její řádného projednání, v němž se ještě pokračuje. Otázka ad b) jest tím vyřízena a zrušení v tomto směru odůvodněno. Jde pak ještě o otázku připuštění obnovy ad a). Tu pak předem dlužno řešiti otázku, jaký význam to má, když po podání žaloby o obnovu rozsudek, proti němuž žaloba ta čelila, byl zrušen a doplnění jednání nařízeno, zda a v které míře totiž obnovovatel okolnosti a průvody, obsažené v žalobě o obnovu, uplatniti může přímo při doplňovacím jednání. Zásadně doplňovací jednání, nařízené dle § 496 c. ř. s. musí se omeziti pouze na kusy, ve kterých zrušovacím usnesením doplnění nařízeno bylo, sice by procesní řád sám v sobě byl rozdělen. Předpisy § 482 a 483 c. ř. s. nepřipouštějí v odvolacím řízení nové skutečnosti, námitky, nároku, ani změny žaloby, a tyto předpisy zůstávají v platnosti vedle § 496 c. ř. s. Nelze připustiti, by oklikou touto nepřípustné novoty byly připuštěny, tím méně, když odvolací soud sám může doplnění předsevzíti, aniž by byl sproštěn povinnosti dbáti zákazu novot (§ 496, odstavec třetí c. ř. s.). Na § 179 c. ř. s., že strany až do skončení jednání mohou nová tvrzení a průvody předváděti, odvolávati se proto nelze. Platiť tento jen pro původní řízení, kdežto pro řízení dle § 499 c. ř. s. doznává omezení §em 496 t. j. rámcem zrušovacího usnesení, konáť se řízení to jen k účelu odstranění vytknutých vad (§ 496 odstavec druhý c. ř. s.). Tak se to má i ve sporech o rozvod (§ 1 a 6 min. nařízení ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák.). Jestliže tedy ohledně jistého uplatňovaného důvodu rozvodu bylo zrušovacím usnesením nařízeno doplnění, může každá strana uvésti jakékoliv nové okolnosti a průvody k tomuto důvodu, ale více nic; nemůže uplatniti ani nového důvodu rozvodu ani nové okolnosti k důvodům, jež zrušovací usnesení ponechalo netknutými; tu třeba žaloby o obnovu. To, že prvý soud je opačného náhledu, není směrodatným, a právem odvolatel poukazuje na svízelné své postavení plynoucí z toho, že pořadem stolic tato pochybná otázka může řešena býti jinak, což jest i důvodem, proč byla vyhrazena právní moc tohoto rozhodnutí. V žalobě obnovovací byly uváděny jednak tytéž okolnosti, ohledně nichž nařídil odvolací soud usnesením ze dne 8. dubna 1919 doplnění jednání ve hlavní rozepři, jednak okolnosti, k nimž zrušovací usnesení se nevztahuje. Obnova ohledně okolností prve zmíněných stala se bezpředmětnou, ježto lze je uplatniti i v doplněném řízení. Stal-li se však návrh kterýsi, tedy i žalobní, teprv po svém podání bezpředmětným, nelze o něm vůbec rozhodovati, ani jej povolovati ani zamítati, nýbrž dlužno jej pouze na onen soudní akt, jímž se bezpředmětným stal, zde tedy na zrušovací usnesení, odkázati. Jinak Neumann str. 1571, 1572, jenž tu žalobu odmítá.) Předmětnou lest však obnova ohledně ostatních důvodů a okolností, ježto je jinak uplatňovati nelze. Z okolností těchto byly pak některé uplatňovány opožděně a byla tudíž žaloba v tomto směru právem prvým soudem zamítnuta, ač ovšem mělo se tak stati usnesením (§ 542 c. ř. s.). Dvě z novot zamítl prvý soud jako nerozhodné. Leč otázku, zda novoty jsou pro rozhodnutí sporu závažnými čili nic, nelze řešiti již v tomto období obnovovacího procesu t. j. v procesu o přípustnost, nýbrž až ve věci) hlavní, kde se zjištění skutková ve věci té teprve budou konati a uváží se v souvislosti s ostatními průvody, čemuž nelze předbíhati (§ 538, 541 odstavec prvý, 543 c. ř. s.). Zde záleží jen na tom, zdali novoty ty k příznivějšímu rozhodnutí přispěti mohou, a to nelze dle stavu věci popříti. Ježto však prý soud nezjistil, zda novoty tyto byly uplatňovány včas, byl rozsudek v tomto směru zrušen dle § 496 čís. 2 c. ř. s. pro neúplnost řízení.
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti žalované a poukázav ku správnému odůvodnění usnesení soudu odvolacího, uvedl ještě v
důvodech:
Mínění žalované, že obnovy řízení není třeba proto, poněvadž o otázce viny bylo v hlavním sporu již rozhodnuto, nemůže býti správným uznáno již proto, poněvadž rozsudek soudu prvé stolice, vydaný ve sporu hlavním, nebyl v době podání žaloby o obnovu dosud v právní moci a později byl právoplatně zrušen soudem odvolacím. Další mínění žalované, že soud prvé stolice žalobu o obnovu právem zamítl proto, poněvadž rozsudek, vydaný ve sporu hlavním a tvořivší základ žaloby o obnovu, byl zrušen, a že tedy odvolací soud neprávem zrušil rozsudek soudu prvé stolice, vydaný ve sporu o obnovu, a neprávem nařídil doplnění řízení ve sporu tomto, jest rovněž nesprávné. Žaloba o obnovu byla podána vzhledem na rozsudek prvého soudu, který v době podání žaloby o obnovu zde byl. Okolnost, že onen rozsudek nenabyl moci právní, jest vzhledem na znění § 530 c. ř. s. nerozhodna; žaloba o obnovu musila býti podána ve lhůtě, uvedené v § 534 c. ř. s. Není tedy důležito, že rozsudek ten byl později zrušen; tato okolnost může pouze míti za následek, že, vydán-li bude o žalobě o obnovu rozsudek nový, nebude možno v něm vysloviti, že rozsudek onen, vydaný ve sporu hlavním a zrušený soudem odvolacími se zrušuje ještě jednou. Ustanovení § 179 c. ř. s. nelze, jak soud odvolací správně uvedl i odůvodnil, užíti v příčině novot takových, které se netýkají oněch částí řízení prvého soudu ve sporu hlavním, v příčině jichž odvolací soud zrušujícím usnesením ze dne 8. dubna 1919 nařídil doplnění řízení. To vysvítá jasně z druhého odstavce § 496 c. ř. s.

Citace:

č. 453. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 188-191.