Čís. 448.

Povinnost dráhy k náhradě za zavazadlo, uložené v nádražní šatně, jež zřízenec dráhy vydal z hrubé nedbalosti osobě neoprávněné, nepodléhá co do výše obmezení § 39, odstavec třetí, želez. tarifu díl I.
(Rozh. ze dne 16. března 1920, Rv I 133/20.) Žalobkyně, přijedši na nádraží v Praze, ubírala se do nádražní šatny, by uložila tam cestovní koš. Dříve, nežli došla ku šatně, přetrhl se jí motouz u koše a jakýsi mladík, jenž se k tomu přihodil, pomohl jí koš zavázati. Po té dala žalobkyně koš do šatny a obdržela od garderobierkу ukládací lístek. Asi půl hodiny po odchodu žalobkyně objevil se u šatny onen mladík, jenž jí byl pomáhal koš zavázali a tvrdě garderobierce, že jeho matce byla ve voze pouliční dráhy odcizena peněženka s ukládacím lístkem na zavazadla, žádal, by koš nebyl ze šatny nikomu vydán. Za nějakou chvíli vrátil se opět, vykázal se garderobierce vojenskou legitimací a, udav obsah koše, žádal za jeho vydání. Garderobierka, přesvědčivši se o tom, že údaj mladíka o obsahu koše jest správným, koš mu vydala. Mladík byl však podvodníkem, žalobkyně koš nedostala a domáhala se na žalovaném železničním eráru náhrady plné hodnoty koše a obsahu. Žalovaný namítal zejména, že ručí pouze do výše 100 K. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě v plném rozsahu, mimo jiné z těchto důvodů: Co se týče výše škody, stanoví prováděcí nařízení III. k § 39 žel. dopr. ř., že náhrada při ztrátě, úbytku, poškození neb opožděném vydání zavazadla činí nejvýše 100 K za kus. Toto prováděcí nařízení bylo v tarifu řádně vyhlášeno, mimo to i na ukládacím lístku, žalobkyni vydaného, vyznačeno, a dlužno proto za to míti, že žalobkyně uzavřela schovací smlouvu pod právě řečenou podmínkou, aniž lze rozlišovati, zda příčinou ztráty, úbytku, poškození neb opožděného vydání byla hrubá nedbalost či pouhé nedopatření. Hledíc k doslovu prováděcího nařízení nemůže býti pochybnosti o tom, že obmezení co do výše ručení dráhy vztahovali dlužno jen na případy, v citovaném nařízení přesně vytčené, t. j. na ztrátu, úbytek, poškození neb opožděné vydání předmětů, do uschování daných. V případě, o nějž jde, nejedná se však ani o ztrátu, ani o jiný případ, v prováděcím nařízení jmenovaný, nýbrž o škodu, která žalobkyni povstala tím, že garderobierka vydala zavazadlo osobě třetí, k jeho přijetí neoprávněné. Z toho plyne, že prováděcí nařízení III. k § 39 žel. dopr. řádu se nevztahuje na tento případ, a že proto dráha nemůže s úspěchem uplatňovati toto ustanovení, obmezující její ručení co do výše, nýbrž že v tomto případě ručí dráha jako schovatelka dle všeobecných předpisů §§ 1295 a násl. obč. zák. V jednání garderobierky spatřuje soud hrubou nedbalost, a proto dráha jest povinna nahraditi žalobkyni plnou škodu, kterou žalobkyně utrpěla. Náhrada škody té záleží dle §§ 1323 a 1324 obč. zák. v tom, že má býti uvedeno vše do předešlého stavu, a když tak — jako v tomto případě — učiniti nelze, má býti nahražena odhadní cena. Odvolací soud přiklonil se ku stanovisku prvé stolice.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Za zavazadla, uložená v nádražní šatně, ručí dráha jako schovatel (§ 39 dopr. ř.). Dráze náleží, by jednak zavazadla pečlivě opatrovala, jednak je v témž stavu, v jakém je převzala, svého času vrátila (§ 961 obč. zák.). Přímo ze smlouvy schovací práva jest dráha ukladateli ze škody, prýštící z toho, že v tom aneb onom směru na povinnostech svých se prohřešovala, tudíž v podrobnostech ze škody, způsobené ztrátou, úbytkem nebo poškozením zavazadla, jež přivoděny opomenutím pečlivého dozoru, jakož i ze škody, způsobené opožděným vydáním zavazadla. Poněvadž pak povinnost k opatrování ukládá se schovateli dle přirozené povahy věci vůči osobám třetím, jež pokoušely by se, věc si osobiti nebo na ni působiti, jest nakládání s věcí uloženou, jež předsevzal by schovatel sám, o sobě činem bezprávným, škoda, způsobená tím ukladateli, neprýští ze zanedbání pečlivého opatrování věci, nýbrž jest výsledkem bezprávné positivní činnosti schovatelovy. Nakládal-li schovatel bezprávně s uloženou věcí tak, že pozbyl tím možnosti restituční, nelze mluviti o věci ztracené, t. j. věci, jež zanedbáním opatrovací povinnosti dostala se mimo dosah schovatelovy moci, nýbrž jde v pravdě o věc, jež schovatelem protiprávně byla osobě třetí zadána. Na tento případ však ustanovení §u 39, odst. III. želez. tarifu díl I., rozšiřovati nelze. Vždyť jinak za výkupné nejvýše 100 K skýtala by se zaměstnancům dráhy možnost, by s uloženými zavazadly i úmyslně bezprávným způsobem nakládali, najmě zavazadla značné ceny za řečené nepatrné výkupné si osvojili. Vylučovati, pokud se týče co do výše obmezovati náhradní povinnost z dolosního nakládání s uschovaným zavazadlem příčilo by se dobrým mravům. A obmyslnosti rovná zákon co do náhradní povinnosti hrubou nedbalost (§ 1324 obč. zák.). Že pak osoba, pověřená drahou dozorem v nádražní šatně, počínala si v tomto případě s hrubou nedbalostí, dolíčila správně již prvá stolice a udala pro toto své stanovisko důvody, jež vývody dovolání nejsou nikterak vyvráceny.

Citace:

č. 448. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 180-182.