Čís. 638.

V otázce měny, exekučním titulem nevyřešené, jest dlužník oprávněn podati odpor (§ 213 ex. ř.).
Hypotekární věřitel, jehož pohledávka, znějící na K, jest splatnou v cizině, nemůže z důvodu, že jest zajištěna na tuzemské nemovitosti, žádati zaplacení v Kč.
(Rozh. ze dne 31. srpna 1920, R I 294/20.)
Rozpočetním usnesením o dražbě nemovitosti přikázal exekuční soud všechny hypotekární pohledávky v měně československé a to bez rozdílu, zda splniště pohledávek bylo v tuzemsku či mimo obvod republiky Československé, v podstatě z toho důvodu, že knihovní zajištění pohledávek stalo se před 28. říjnem 1918, tedy v době, kdy pro veškeré země bývalého Rakousko-Uherska platila jediná měna, že knihovním zajištěním nabyly dotyčné pohledávky nároku, dojíti uspokojení z nejvyššího podání, že tedy splatnými se staly v místě, kde nemovitost leží, že zjištěním knihovním nastal případ podobný tomu, jako když cizozemský věřitel uložil si před 28. říjnem 1919 vklad u zdejšího peněžního ústavu, že rozhodný jest zápis v pozemkové knize, kde pohledávky zapsány jsou v korunách a haléřích bez udání bližšího označení a že tudíž dlužno míti za to, že jde o měnu československou a konečně, že v případě, kdyby měna československá měla nižší kurs než měny cizí, jistě by zase jen kurs československé měny rozhodný byl a nepoukazovaly by se z nejvyššího podání za prodanou zdejší nemovitost pohledávky v měně cizí, vyšší kurs mající. Rekursní soud nevyhověl rekursu dlužníkovu, opírajícímu se proti tomu, by pohledávky splatné v cizozemsku byly přikázány v měně československé, připojiv se v podstatě k stanovisku exekučního soudu.
Nejvyšší soud zrušil usnesení exekučního soudu v napadených položkách a uložil mu, by co do zmíněných položek znovu o rozpočtu nejvyššího podání pojednal a rozhodl; nárok dlužníkův na přisouzení útrat stížnosti a dovolací stížnosti však zamítl.
Důvody:
Stěžovatel obmezil se v dovolací stížnosti na návrh, by pohledávky, splatné v cizině, byly přikázány v korunách německo-rakouských, pokud se týče v bankovkách nekolkovaných. Nejen v rekursu proti usnesení soudu prvé stolice, nýbrž i v dovolací stížnosti označuje stěžovatel své ohražení proti přikázání pohledávek v korunách československých jako odpor, ačkoliv při jednání u soudu exekučního sám činil rozdíl mezi odporem, který proti jednotlivým pohledávkám podal, a mezi obražením ve směru svrchu uvedenému. Poněvadž však obsahově bylo jeho ohražení odporem, dlužno je také jako odpor vyříditi. Na prvém místě dlužno zabývati se otázkou, zda tento odpor jest vůbec přípustným a zda tedy jest přípustným i rekurs proti rozpočetnímu usnesení, poněvadž obsah stížnosti proti rozpočetnímu usnesení řídí se podle § 234 ex. ř. obsahem odporu (§ 213 ex. ř.). K této otázce dlužno odpověděti kladně. Pohledávky, o něž jde, jsou ovšem opřeny o exekuční titul (§ 213, odstavec prvý ex. ř.). Leč exekučním titulem nebyla rozhodnuta otázka, v jaké měně jest pohledávky zaplatiti, a má proto dlužník právo odporu, pokud exekuční titul nesahá. Dovolací stížnosti dlužno přisvědčiti. Jak jde na jevo z opisů listin ve sbírce listin založených, byly pohledávky, o něž jde, splatny mimo území republiky československé a neplatí tudíž pro ně ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., dle něhož závazky, znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti československého státu, platí se v korunách československých, při čemž se počítá 1 Kč za 1 K rakousko-uherskou. O obsahu závazku dlužníkova platí tedy v tomto případě všeobecná ustanovení obč. zák. o zániku pohledávky placením (§ 1412 obč. zák.), jemuž se rovná exekuční uspokojení věřitelovo. Směrodatným pro obsah jeho závazku jest podle § 905 obč. zák. splniště a proto jest místo toto směrodatno i pro druh peněz, jimiž jest mu platiti, aby se závazku zprostil. Jak již svrchu řečeno, jsou veškeré tyto pohledávky splatny mimo území republiky československé a nutno proto podle § 210 ex. ř. při přikázání pohledávek k zaplacení míti zření k vzájemnému poměru koruny československé ke penězům místa splnění. Tvrdí-li rozhodnutí předchozích stolic, že v místě splatnosti nastala změna zajištěním pohledávek věřitelů na nemovitosti, nacházející se v území státu československého, přehlížejí, že zajištěním pohledávky ničeho na ní se nemění, nýbrž pohledávka se jenom upevňuje. (§§ 1342, 1368, 1369 obč. zák.), což vysvitne zejména tenkráte, když nastane případ, že věřitel nebyl z nejvyššího podání uspokojen, a má i nadále nárok proti svému bývalému dlužníku, ovšem nekrytý nyní zástavou, nýbrž jenom jako osobnímu dlužníku. Poněvadž usnesení nižších soudů nebralo vůbec zřetele k poměru koruny československé ku měně splnišť, nemohlo býti ve věci samé rozhodnuto a musila býti obě tato usnesení zrušena a exekučnímu soudu nařízeno, aby o napadených pohledávkách znova nařídil rozpočtový rok, o nich jednal a rozhodl. Rozhodnutí o útratách opírá se o úvahu, že dlužník neoznačuje, proti komu útraty účtuje, a že je také není oprávněn požadovati ani na vymáhajícím věřiteli, jehož se opravné řízení netýká, ani na hypotekárních věřitelích, poněvadž vůči těmto není dlužník v exekučním řízení v poměru strany.

Citace:

č. 638. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 491-493.