Čís. 444.

V řízení o žádosti za přeměnu rozvodu v rozluku manželství nelze po smrti toho neb onoho z manželů více pokračovati.
(Rozh. ze dne 16. března 1920, R I 106/20.)
Usnesením krajského soudu ze dne 15. října 1919 bylo prohlášeno manželství Gustava a Terezie W-ových, již dříve dobrovolně rozvedené, za rozloučené pro nepřekonatelný odpor. Ježto Gustav W. dne 11. října 1919 zemřel, zastavil týž soud usneseními ze dne 17. listopadu 1919 řízení rozlukové a prohlásil usnesení ze dne 15. října 1919 bezúčinným. Rekursní soud nevyhověl stížnosti přihlášených dědiců Gustava W-a. Důvody: Smrtí Gustava W—a rozloučeno bylo dle § 111 obč. zák. jeho manželství s Terezií W—ovou a stalo se tudíž další řízení dle § 15 a 16 rozl. zák. bezpředmětným. Dle § 759 obč. zák. jest sice pokračovati v řízení o žalobě, by manželství bylo rozloučeno nebo rozvedeno i tehdy, zemřel-li mezi tím žalobce; předpis ten jest však výjimečným, takže jej nelze rozšiřovati na žádosti o rozluku dle § 15 a 16 rozl. zák., jež jest vyříditi v řízení nesporném. Nemělo by to ani smyslu, ježto v tomto řízení neřeší se otázka, kdo má vinu na rozluce, a nelze výrok o vině pojati do usnesení, opírá-li se žádost o předchozí dobrovolný rozvod, jako jest tomu v případě, o nějž jde. Předcházel-li nedobrovolný rozvod, bylo by výrok o vině převzíti z rozsudku rozvodového a to dle zákona rozlukového pouze v případě § 17, dle článku II, odstavec třetí, prováděcího nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., i v případě § 16 rozl. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti.
Důvodу:
Usnesení nižších soudů nejsou zřejmě protizákonná, jak tvrdí stěžovatelé. Původní ustanovení občanského zákonníka o zákonném právu dědickém poskytovala (za vlivu práva římského) pozůstalému manželi (manželce) velmi málo; nebyl v nich vzat zřetel na důvěrné životní společenství, vzcházející uzavřením manželství, ani na životní postavení, jež manželství propůjčuje zejména manželce. Tato křivda byla napravena novým doslovem §§ 757, 758 a 796 obč. zák. dle §§ 68, 69 a 71 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 276 ř. z. Výjimku z těchto zákonných ustanovení obsahuje § 759 obč. zák. Podle původního doslovu jeho druhé věty manžel, rozvedený z vlastní viny, neměl nároku na dědictví po zemřelém choti. Tento následek nehodnosti dědické jest podle nového doslovu § 759 rozšířen na případy, kde zůstavitel již byl podal žalobu o rozluku nebo rozvod manželství z viny manžela druhého a žalobě se vyhoví. Toto výjimečné ustanovení nebylo pozdějším zákonem manželským ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. rozšířeno na případy, ve kterých zůstavitel před svou smrtí byl podal proti druhému manželovi žádost (ne žalobu) o rozvod nebo rozluku manželství, pročež nelze je na tyto případy užíti obdobně, pokud se týče rozšiřujícím výkladem, jak stěžovatelé mylně se domnívají. Výjimečné ustanovení poslední věty § 1266 obč. zák., že rozvedený, byť i bezvinný manžel nemůže činiti nároku na dědictví ze zákona, rovněž nebylo rozšířeno — ani cís. nařízením z roku 1914, ani zákonem z roku 1919 — na případy, ve kterých zůstavitel podal žalobu nebo žádost za rozluku, o níž však nebylo před jeho úmrtím ještě rozhodnuto. Podotknouti sluší jen ještě, že, i kdyby se nehledělo к různosti formy řízení dle §§ 15, 16 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. a řízení o žalobách ve smyslu druhého odstavce § 759 obč. zák., nemůže býti posléz zmíněného ustanovení obdobně užito již proto, poněvadž účelem pokračování v řízení o žalobě na rozvod nebo rozloučení manželství po smrti žalujícího manžela jest zjednati výrokem o vině na rozvodu, pokud se týče rozloučení, podklad pro odepření dědického nároku pozůstalému manželu. Tohoto cíle v řízení dle §§ 15, 16 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. dosíci nelze, neboť usnesení soudu buď výroku toho vůbec neobsahuje, jde-li o manželství dříve dobrovolně rozvedené (jako jest tomu v tomto případě), anebo pojme-li se výrok takový dle čl. II., odst. 3 prováděcího nařízení ze dne 27. června 1919, č. 362 sb. z. a n. do usnesení soudního z předchozího rozsudku ve sporu o rozvod, nejeví takovýto výrok účinku na právo dědické, ježto vina zemřelého manžela dědického nároku manžela pozůstalého přirozeně neruší, v dřívějším pak rozsudku zjištěná vina manžela pozůstalého způsobila již tehdy ztrátu nároků dědických dle prvního odstavce § 759 obč. zák.

Citace:

č. 444. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 173-174.