Čís. 404.

Při nesrovnalosti mezi mapou pozemkovou a katastrální rozhodným jest pro držební a vlastnické poměry stav mapy knihovní, leda že by jinak prokázána byla neshoda tohoto stavu se stavem skutečným.
(Rozh. ze dne 4. února 1920, Rv II 3/20.)
Mezi žalobci a žalovanými bylo sporno vlastnictví ku staré zdi. Žalobci dovolávali se evidenční katastrální mapy, v níž byla sporná zeď zakreslena v zahradě žalobců, kdežto v pozemkové mapě, jíž dovolávali se žalovaní, byla zakreslena při domku žalovaných. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě, domáhající se určení, že sporná zeď jest vlastnictvím žalobců podstatně z toho důvodu, že evidenční katastrální mapa činí plný důkaz o podobě a hranici parcel, v ní zakreslených, a že tato mapa, ježto pozemková mapa jest pouhou její kopií, je základem, z něhož dlužno vycházeti při otázce, v jakých mezích a hranicích bylo nabyto vlastnictví k té které parcele. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Evidenční katastrální mapu nelze považovati za originál a pozemkovou mapu jen za kopii, tak že by toliko evidenční katastrální mapu bylo bráti za měřítko a základ při posuzování rozlohy pozemkových částí a rozsahu vlastnictví k nim. Při zakládání pozemkových knih (viz dotyčné zákony, na př. zákon pro markrabství Moravské ze dne 2. června 1874, čís. 97 ř. zák. § 16) byla ovšem pro pozemkovou knihu vzata z evidenční katastrální mapy kopie, by tak i pozemková kniha měla obraz polohy parcel, v pozemkové knize se vyskytujících, ale tato kopie potom, po příslušných opravách a doplněních, kopií býti přestala a jest nyní samostatnou mapou, již dlužno v prvé řadě vzíti v úvahu při posuzování poměrů té či oné parcely а k níž může býti evidenční katastrální mapa přivzata jen jako pomůcka na vysvětlení. Evidenční katastrální mapa netvoří důkazu o vlastnictví k té neb oné parcele nebo části její, aniž je tato mapa plným důkazem o výměře a hranici zakreslených v ní parcel. Důkazem o vlastnictví k pozemkům není katastrální mapa proto, že není součástí pozemkové knihy a že není určena k tomu, by tvořila důkaz o vlastnictví k pozemkům; vždyť určena je pro účely berniční (viz k tomu Randa: Vlastnictví IV. vyd. str. 174). Že by pak katastrální mapa byla přesným obrazem pozemků, v ní zakreslených, a že by podávala plný důkaz o jejich výměře a hranicích, není vysloveno žádným zákonem: naopak tím, že zákony o zakládání pozemkových knih (§ 16, 21, 28 zákona ze dne 5. prosince 1874, čís. 92 z. zák. pro král. České a zákona ze dne 2. června 1874, čís. 97 ř. zák. pro markr. Moravské) ustanovují, že šetření při zakládání pozemkových knih má se také zabývati správností kopie katastrální mapy a že se má kopie ta dle potřeby opraviti a dále tím, že i § 10 zákona ze dne 23. května 1883, čís. 83 ř. zák. přikazuje, by katastrální mapa byla podle skutečnosti opravována, uznává se přímo i v zákoně možnost neshody katastrální mapy se skutečností a tím i možnost nesprávností té mapy, čímž ovšem je i řečeno, že katastrální mapa není plným důkazem o rozloze, výměře a hranicích parcel pozemkových. (viz k tomu Randa: Eigentumsrecht z roku 1893 str. 480, Krainz § 191 VI., rozh. Gl. U. n. ř. 3264, 4487 a 4810). Proto první soudce, který opřel svůj výrok, že sporná zeď patří do vlastnictví žalobců, toliko o evidenční katastrální mapu, ačkoliv tu nebylo jiných důkazů pro vlastnictví jich, a správnost katastrální mapy nebyla ničím podepřena a naopak již neshoda mezi katastrální mapou a mapou pozemkovou a předloženými snímky plánů pochybnost o správnosti katastrální mapy vzbuzovati musela, pochybil, když důkaz o vlastnictví žalobců ku sporné zdi za podaný vzal a vlastnictví to žalobcům přiznal. Ježto však žalobci kromě evidenční katastrální mapy jiného důkazu pro své vlastnictví nepodali a tento důkaz, jak zmíněno, k průkazu vlastnictví nestačí, nelze vlastnictví žalobců k oné hraniční zdi vzíti za prokázáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Mapa katastrální byla založena k účelům daně pozemkové, a slouží dosud témuž účelu, pří čemž ovšem dle způsobu svého založení podává také objasnění o poloze, rozloze a ohraničení jednotlivých pozemkových parcel. Při zakládání nových knih pozemkových byla mapa — katastrální po reambulaci katastru daně pozemkové ve smyslu zákona ze dne 24. května 1869, čís. 88 ř. zák. opravená, — základem zřízení nových knih pozemkových, při čemž ve smyslu zákona ze dne 2. června 1874 čís. 97 ř. zák. a nařízení min. spravedlnosti ze dne 10. července 1874 čís. 103 ř. zák. byla správnost a úplnost pořízených kopií katastrální mapy přezkoumána, dle nich byly pořízeny odborníky indikační náčrtky (skizy) map, a bylo nadále pak používáno místo map katastrálních těchto opravených náčrtků. Tak vznikla mapa knihy pozemkové, která od té doby stala se samostatnou institucí, a dle výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 11. dubna 1878 čís. 3675 vydaného k ustanovení § 74 ob. knih. zák. podstatnou součástkou knihy pozemkové. Proto dovolatelé neprávem prohlašují katastrální mapu za originál, a mapu knihy pozemkové za kopii, a že v případě nesouhlasu mezi nimi jest jedině rozhodným stav vyznačený v mapě katastrální. Dle zákona o evidenci katastru daně pozemkové ze dne 23. května 1883 čís. 83 ř. zák. dlužno ovšem toho dbáti, by katastr daně pozemkové byl s pozemkovou knihou držen ve stálém souhlasu, ale z toho ještě neplyne nikterak, že v tom případě, nesouhlasí-li obě mapy mezi sebou, je rozhodnou mapa katastrální; neboť prvním účelem zmíněného zákona jest, by stav map odpovídal skutečnosti, a není právě vzhledem k tomuto zákonu, který nesprávné zakreslení do mapy katastrální i mapy pozemkové knihy předvídá, nikterak vyloučeno, že mapa katastrální vykazuje oproti skutečnému stavu věci v přírodě, — co do rozlohy a hranic jednotlivých pozemkových parcel nesrovnalosti, vyžadující opravy její dle skutečnosti. Z toho a také z povahy věci samé vychází na jevo, že žádné z těchto map nelze ohledně rozlohy, polohy a hranic parcel jednotlivých přikládati významu konstitutivního; deklarativní význam mohou však míti jen potud, pokud oproti nim není důvodných pochybností o jich správnosti.

Citace:

č. 404. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 107-109.