Čís. 3229.

Aby bylo lze mluviti o nedostavení se soukromého obžalobce k hlavnímu přelíčení ve smyslu a s účinky § 46 tr. ř., je třeba, by mu byla ve smyslu druhé věty § 221 tr. ř. řádně oznámena doba nařízeného hlavního přelíčení.
(Rozh. ze dne 4. srpna 1928, Zm I 307/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. dubna 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 2 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle § 23 zák. ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost soukromého obžalobce je oprávněna, ovšem nikoli z důvodů zmatečnosti podle čís. 3 a 9 písm. c) § 281, nýbrž z důvodu podle čís. 9 písm. b) téhož paragrafu. Předpisu první věty § 221 tr. ř. se stížnost s hlediska čís. 3 § 281 tr. ř. dovolávati nemůže, poněvadž není podána obžalovaným, a pro uplatňování důvodu zmatečnosti podle čís. 9 písm. c) § 281 tr. ř. není tu touto statí zákona předpokládaného rozsudkového výroku. Rozsudek je však právně mylným, pokud spojil účinky, nastávající po rozumu § 46 tr. ř. a vedoucí podle § 530 tr. zák. k zániku stihání, se skutečností, že soukromý obžalobce nebyl přítomen dne 3. dubna 1928 o 2 1/2 hod. odpol. při zahájení hlavního přelíčení na tu dobu nařízeného. Neboť, by bylo lze mluviti o nedostavení se soukromého obžalobce k hlavnímu přelíčení ve smyslu a s účinky § 46 tr. ř., je třeba, by byla soukromému obžalobci ve smyslu druhé věty § 221 tr. ř. řádně oznámena doba nařízeného hlavního přelíčení. Jen pak je jeho nepřítomnost nedostavením se, výronem jeho rozhodnutí se, nepřijíti ku hlavnímu přelíčení, neb účinkem okolností, jež mu zabránily vyhověti obsílce, ač zamýšlel tak učiniti. V souzeném případě byla ve vyrozumění obou stran o hlavním přelíčení uvedena jiná, pozdější hodina, než na kterou bylo hlavní přelíčení předsedou vskutku nařízeno. Hodina, na kterou hlavní přelíčení vpravdě bylo ustanoveno, a kdy pak bylo vyvoláním věci zahájeno, soukromému obžalobci předem oznámena nebyla. Nelze tedy o soukromém obžalobci tvrditi, že se ku hlavnímu přelíčení ve smyslu § 46 tr. ř. »nedostavil« a nebylo tu proto podmínky, za níž by mohlo dojíti k uplatnění právní domněnky § 46 tr. ř. Neshoda mezi obsahem předsedova ustanovení o době hlavního přelíčení a mezi obsahem obsílky nebyla ovšem nalézacímu soudu v době hlavního přelíčení a usnášení se o rozsudku známa; nicméně zavinuje objektivní nesprávnost a právní mylnost rozsudkového předpokladu, že obžalovaný musí býti sproštěn pro zánik obžalobcova nároku na jeho odsouzení. Věcně nemůže zrušovací soud rozhodnouti pro nedostatek skutkových zjištění ve věci samé. Bylo proto uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 3229. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 525-526.