Čís. 3136.

Pojem »průvodního prostředku« není v trestním řádě vůbec vymezen; spadá sem vše, co je podle logických zásad s to založiti důkaz, zjednati pravdu; není překážky, by soud nepoužil jako průvodního prostředku a zdroje svého přesvědčení i zodpovídání se obžalovaného, a to nejen pokud doznává skutečnosti, zatěžující ho samotného, nýbrž také, pokud usvědčuje svou výpovědí jiné (spoluobžalované).
S hlediska § 187 tr. zák. nelze z celkové jednotné krádeže vytrhovati některé skutky, ohledně nichž byla škoda nahražena, nýbrž jest třeba, by byla škoda plně nahražena, a to samotným pachatelem.
(Rozh. ze dne 30. března 1928, Zm II 486/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 1927, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 - II a), 176 - II a) tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se číselně důvodů zmatečností čís. 4, 5, 9 a) a 9 b) § 281 tr. ř., z nichž však důvod zmatku čís. 4 a 9 a) neprovádí. S hlediska čís. 5 § 281 tr. ř. namítá jednak, že skutková zjištění rozsudková jsou neurčitá, jednak, že nejsou zbudována na důkazech, o nichž je řeč v trestním řádě, nýbrž na pouhých dohadech a na výpovědi spoluobžalované Marie H-ové, kterou prý soud neprávem shledal věrohodnou. Zmateční stížnosti nelze přiznati oprávnění. Je sice pravda, že k přesvědčení o tom, že se stěžovatelka dopustila ve společnosti s Marii H-ovou jako spoluzlodějkou obou krádeží, dospěl soud hlavně na základě údajů usvědčující ji spoluobžalované H-ové. Zmateční stížnost neprávem však upírá zodpovídání se jednoho z několika obžalovaných, zatěžujícího svou výpovědí zároveň též ostatní obžalované, povahu důkazu ve smyslu trestního řádu. Její stanovisko nejen že nemá v předpisech trestního řádu opory, naopak je z četných jeho ustanovení zjevno, že není překážky proti tomu, by soud nebudovali své přesvědčení o vině jednoho z několika spoluobžalovaných i na zodpovídání se jiného z nich. Podle předpisu prvého odstavce § 258 tr. ř. smí soud při vynášení rozsudku přihlížeti (jen) k tomu, co se sběhlo v hlavním přelíčení, a má tento předpis průchod zejména též potud, pokud jde o rozsudek jakožto výsledek činnosti soudu, nesoucí se k tomu, by byla řešena otázka, zda jest tu kterou skutečnost pokládati za prokázánu (druhý odst. § 258 tr. ř.). O této otázce rozhoduje soud nikoli podle zákonných pravidel průvodních, nýbrž jen podle svého volného přesvědčení, získaného svědomitým zkoumáním všech průvodních prostředků. Pojem »průvodního prostředku« není v trestním řádě vůbec vymezen, tím méně jsou v něm vypočteny jednotlivě ony průvodní prostředky, které mohou ve smyslu druhého odstavce § 258 tr. ř. býti základem soudcovského přesvědčení o té které skutečnosti. Může tudíž sloužiti soudu jako průvodní prostředek vše, co je podle logických zásad s to založiti důkaz, zjednati pravdu. S tohoto hlediska není překážky ani proti tomu, by jako prostředku průvodního a zdroje svého přesvědčení nepoužil soud také zodpovídání se obžalovaného, a to nejen, pokud doznává skutečnosti, zatěžující ho samotného, nýbrž také, pokud svojí výpovědí usvědčuje jiné, zejména osoby spoluobžalované. Povinností, vyplývající proň z předpisu druhého odstavce § 258 tr. ř. jest pouze, by pečlivě a svědomitě zkoumal věrohodnost a průvodní moc zodpovídání se obžalovaného i v jeho vnitřní spojitosti s jinými průvodními prostředky. Shledá-li, že zodpovídání se obžalovaného je nejen samo sebou věrohodné, nýbrž že je podporují také jiné výsledky hlavního přelíčení, nelze nic namítati proti tomu, zbuduje-li také na něm své přesvědčení a závěr, že tu kterou skutečnost dlužno pokládati za prokázánu.
Dovolávajíc se důvodů zmatečností čís. 9 a) a 9 b) § 281 tr. ř., zmateční stížnost namítá, že pokud jde o krádež dámských tašek a toiletního mýdla, nastala též u stěžovatelky beztrestnost pro účinnou lítost ve smyslu § 187 tr. zák. tím, že obžalovaná H-ová podle rozsudkového zjištění zanechala ony věci v obchodě dříve, než z něho odešla stěžovatelka a než se o krádeži jejich dověděla firma, tudíž také dříve, než věc byla hlášena úřadu. Ani této námitce nelze přiznati oprávnění. Podle § 187 tr. zák. přestává krádež býti trestnou, když pachatel sám za ostatních tam uvedených předpokladů napraví všechnu škodu z jeho skutku prve, než o jeho provinění zví soud nebo jiná vrchnost. V souzeném případě nebyla splněna především ona podmínka beztrestnosti pro účinnou lítost, by byla zavčas napravena všechna škoda ze skutku. Nebyla totiž nahražena škoda způsobená firmě A. a syn tím, že ji obžalované odcizily podle rozsudkového zjištěni při téže příležitosti, kdy spáchaly na ni krádež dámských tašek a toiletního mýdla, zároveň také kus stuhy v ceně 90 Kč. Zmateční stížnost ani netvrdí, že i stuha byla dobrovolně, z účinné lítosti vrácena, je však na omylu, vytrhuje-li z celkové jednotné krádeže u firmy A. dva skutky a dovozuje-li, že u stěžovatelky nastala beztrestnost pro účinnou lítost vrácením tašek a toiletního mýdla. Beztrestnosti podle § 187 tr. zák. byla by dosáhla stěžovatelka jen tenkráte, kdyby byla škoda u firmy A. plně nahražena. Nehledíc k tomu, nesplnila stěžovatelka ani dalšího předpokladu § 187 tr. zák., neboť nebyla to ona, která zanechala ukradené věci v obchodě, nýbrž obžalovaná Marie H-ová, a stížnost sama netvrdí, že stěžovatelka nějakým způsobem přispěla k tomu, by byla nahrazena škoda jí jako spolupachatelkou způsobená. O beztrestnosti z důvodů účinné lítosti podle § 187 tr. zák. nelze proto u stěžovatelky mluviti.

Citace:

č. 3136. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 257-259.