Čís. 3118.Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).Pro pojem »podněcování« (§ 15 čís. 3 zákona) stačí po případě i pouhé, třebas zakryté doporučování oprávněnosti nebo výhodnosti trestného činu, pokud jen směřuje k tomu, by vyvolalo u posluchačů rozhodnutí k jeho spáchání.Pokud sem spadá líčení událostí v Číně se sběhnuvších v souvislosti s možností války u nás a nepřímé nabádáni posluchačů, by v tom případě (budou-li povoláni do zbraně) odepřeli poslušnost svým představeným.(Rozh. ze dne 17. března 1928, Zm II 478/27.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného proti rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 4. října 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 15 čís. 3. zák. na ochr. rep., mimo jiné z těchtodůvodů:Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 5, 9 a) a 10 § 281 tr. ř. Podle čís. 9 a) a 10 — správně jen 9 a) § 281 tr. ř. namítá stěžovatel, že zjištěné jeho výroky jsou trestně nerozhodné a nezakládají zejména skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. Mylný jest prý názor prvního soudu (a neopodstatněný jeho závěr), že obžalovaný svými slovy: »A nás možná také poženou do války, avšak naše duše míti nebudou« — v souvislosti s předcházející řečí o událostech v Číně a možností války u nás — podněcoval přítomné osoby k zločinu vzpoury, poněvadž prý ani slovem nenabádal posluchače, by v případě války svých představených neuposlechli, nýbrž prý jen upozornil, že vítězství ve válce jest možné jen tenkráte, odpovídá-li zájmům celého národa a vychází-li z vůle veškerého obyvatelstva ve státě; že nepomohou ani nejlepší zbraně a nejschopnější vůdcové, nejsou-li vojáci nadšeni myšlénkou, pro kterou se válka vede, proniknuti přesvědčením, že bojují za věc spravedlivou, a oddáni tělem i duší svým představeným; připomínal-li neúspěchy čínských protirevolučních generálů, konstatoval tím pouze, že vojíni, kteří nebojují s nadšením, nemohou míti úspěch, i když konají svou povinnost a poslouchají představených. V žádném případě nepodněcoval ke vzpouře, odůvodnění rozsudku v tom směru jest prý velmi nedostatečné. Než zmateční stížnost, pokud správně provádí hmotněprávní zmatek, přehlíží, že pojmu podněcování odpovídá nejen přímá výzva a nabádání, nýbrž i nepřímé působení na cit a vůli posluchačů, jímž má býti v nich vyvoláno rozhodnutí porušiti zákon v určitém směru, že podle okolností stačí i pouhé, třebas zakryté doporučování oprávněnosti nebo výhodnosti trestného činu, pokud jen směřuje k tomu, by vyvolalo u posluchačů rozhodnutí k jeho spáchání. V souzeném případě zjistil soud formálně bezvadně, přihlížeje k doslovu věty »a nás možná poženou také do války, avšak naše duše míti nebudou« a k její souvislosti s předcházející řečí obžalovaného, v níž uváděl události v Číně v souvislosti s možností války u nás, že smyslem jeho řeči bylo, nabádati nepřímo posluchače k tomu, by, kdyby byli povoláni jako vojáci do zbraně, odepřeli svým představeným i poslušnost. Ze zjištění soudu plyne, že obžalovaný nepřímo doporučoval svým posluchačům, by páchali vojenský zločin vzpoury, líče jej jako čin oprávněný a pro ně výhodný ve snaze, vyvolati v nich rozhodnutí, by jej páchali v případě, že by byli povoláni do zbraně. Toto jednání obžalovaného, způsobilé zvrátiti posluchače v mravních a právních názorech o dovolenosti trestného činu, po případě utvrditi je v názorech souhlasných s řečníkovými, odpovídá pojmu podněcování, a poněvadž jest bezvadně zjištěno, že obžalovaný úmyslně podněcoval k hromadnému vzepření se (odporu) proti rozkazu představených, tedy k vojenskému zločinu podle § 159 voj. tr. zák., vyhovuje odsuzující výrok pro zločin podle § 15 čís. 3. zák. na ochr. rep. zjištěnému stavu věci i zákonu.