Čís. 3297.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a m).
Výkon trestu podmíněně odloženého lze naříditi z důvodu § 6 čís. 1 zákona jen, objevila-li se překážka tam uvedená dříve, než nastaly právní účinky podle § 1 odst. (2) zákona, tedy nejpozději do konce zkušební doby.
Zkušební doba počíná dnem, kdy byla zmateční stížnost zamítnuta rozhodnutím zrušovacího soudu.
(Rozh. ze, dne 19. října 1928, Zm I 603/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákonem právem. Usnesením krajského soudu v Litoměřicích ze dne 22. února 1928, jímž bylo nařízeno podle § 6 čís. 1. zák. o podm. odsouzení, by tresty, obžalovanému uložené podmíněně rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. května 1924 a rozsudkem okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. února 1924 byly vykonány, jakož i potvrzujícím usnesením vrchního zemského soudu v Praze ze dne 16. března 1928 byl porušen zákon v ustanovení § 6 čís. 1. zákona ze dne 17. října 1019, čís. 562 sb. z. a n., usnesení ta se zrušují a krajskému soudu v Litoměřicích se ukládá, by znovu rozhodl o tom, zda jest naříditi výkon odložených trestů.
Důvody:
Rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. května 1924 byl obžalovaný uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §§ 152, 155 e) tr. zák. a přestupkem nedokonané krádeže podle §§ 8, 171, 460 tr. zák. a odsouzen do těžkého žaláře na pět měsíců, jedním postem zostřeného. Týmž rozsudkem byl obžalovanému povolen podmíněný odklad výkonu trestu ve smyslu zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. se zkušební dobou tří roků, při čemž byla mu podle § 4 uvedeného zákona uložena povinnost, by podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Zmateční stížnost obžalovaného byla zamítnuta rozhodnutím Nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího ze dne 14. října 1924. a proto se zkušební doba skončila dne 14. října 1927. Obžalovaný byl dále rozsudkem okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. února 1924 odsouzen pro přestupek podle § 464 tr. zák. do vězení na 48 hodin a také tu byl mu usnesením krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. února 1926 povolen podmíněný odklad výkopu trestu s doložením, že i pro toto odsouzení platí zkušební doba do 14. října 1927. Po uplynutí této zkušební doby bylo krajským soudem v Litoměřicích zavedeno řízení podle § 8. zákona čís. 562/1919 a bylo usnesením téhož soudu ze dne 22. února 1928 prohlášeno, že podmíněný odklad výkonu trestu povolený obžalovanému rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. května 1924 a usnesením téhož soudu ze dne 10. února 1926 ve smyslu zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. se oduznává. Odůvodněno jest usnesení to tím, že dodatečně vyšlo na jevo, že obžalovaný byl rozsudkem krajského soudu v Kremži ze dne 6. února 1922, potvrzeným rozsudkem téhož soudu jako soudu odvolacího ze dne 4. května 1922 odsouzen pro zločin krádeže do těžkého žaláře na dva měsíce bezpodmíněně, kterýžto trest obžalovaný také odpykal. Soud vychází z úvahy, že, kdyby nalézací soud při vydání svého rozsudku byl věděl, že obžalovaný byl odsouzen pro zločin krádeže do dvouměsíčního těžkého žaláře, nebyl by povolil podmíněný odklad výkonu trestu, a proto, nevyšetřiv obviněným uplatňované okolnosti o náhradě způsobené škody. odepřel mu podmíněné odsouzení podle § 6 odst. prvý zákona čís. 562/1919. Stížnost obžalovaného proti tomuto usnesení neměla úspěch, neboť usnesením vrchního zemského soudu v Praze ze dne 16. března 1928 bylo potvrzeno napadené usnesení s poukazem na důvody v něm uvedené.
Usneseními těmi byl porušen zákon v ustanovení § 6 čís. 1 zákona čís. 562/1919 sb. z. a n., neboť naříditi podle § 6 čís. 1 zákona výkon podmíněně odloženého trestu jest možno jen, objevila-li se překážka tam uvedená dříve, než nastaly právní účinky podle § 1 odst. (2) uv. zák., tedy nejpozději do konce doby zkušebně. Nejvyšší soud poukazuje v té příčině na podrobné odůvodnění, obsažené v rozhodnutí ze dne 1. března 1927, Zm I 107/27 (sbírka n. s. čís. 2679). Bylo proto zmateční stížnosti generální prokuratury podle § 33 tr. ř. na záštitu zákona podle § 292 tr. ř. vyhověti a rozhodnouti tak, jak se stalo. Poslední Část výroku je odůvodněna tím, že se nařízení výkonu trestů stalo toliko z důvodu § 6 čís. 1 uv. zák., a proto se soud první stolice nezabýval otázkou, zda není pro nařízení výkonu trestu i některý z jiných důvodů uvedeného zákona.

Citace:

č. 3297. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 660-662.