Čís. 3144.

Skutková podstata přečinu podle § 486 čís. 2 tr. zák. jest naplněna tím, že dlužnic několika věřitelů, poznav svou nezpůsobilost platiti, nenavrhne včas, bez průtahu, který by mohl poškoditi věřitele, vyrovnací řízení (vyhlášení úpadku), nebo předsevezme takové úkony, dotýkající se jeho jmění (platí dluhy nebo činí nové), jimiž poškodí věřitele — buď že se zmenší kvota, jíž by se bylo dostalo věřitelům, kteří tu byli již v době nastalé insolvence, nebo že se novým věřitelům nedostane úplného zaplacení.
V subjektivním směru se předpokládá pouze vědomí pachatelovo o nezpůsobilosti k placení, nikoliv také vědomí, že jedná nedbale a že svou nedbalostí poškozuje věřitele.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1928, Zm II 487/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 13. října 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem úpadku z nedbalosti podle § 486 čís. 2 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. Pokud obhájce obžalovaného při zrušovacím líčení uplatňoval důvod zmatečnosti podle čís. 5 § 281 tr. ř. též v tom směru, že prý jest v rozporu se spisy zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný platil staré dluhy a činil nové dluhy v době, kdy si byl již vědom toho, že jest neschopen platiti, nebylo lze k této námitce hleděti, poněvadž jest rázu formálně právního a nebyla v písemní zmateční stížnosti uplatňována, takže jest opožděnou. Nehledíc k tomu nebylo by lze námitce přiznati ani věcně oprávnění, jelikož se jí toliko nepřípustným způsobem brojí proti přesvědčení nalézacího soudu, nabytému způsobem formálně bezvadným a tedy neodporovatelným. Písemní zmateční stížnost vytýká ve směru formálním veškeré vady, naznačené v § 281 čís. 5 tr. ř. V čem by záležely nejasnost a vnitřní rozpor, vůbec nedoličuje. Neúplnost a nedostatek důvodů shledává v tom, že se prý nalézací soud nezabýval zjišťováním nedbalosti obžalovaného, jejímž následkem bylo pozdější poškození věřitelů, že zejména nezjistil, že si byl vědom své nedbalosti i toho, že z ní vzejde nebo může vzejíti poškození věřitelů. Než zmateční stížnost přehlíží — uplatňujíc již tu ve skutečnosti hmotněprávní zmatek čís. 9 a) § 281 tr. ř. — že skutková podstata přečinu podle § 486 čís. 2 tr. zák. jest naplněna již tím, že dlužník několika věřitelů, poznav svou nezpůsobilost platiti, nenavrhne včas, bez průtahu, který by mohl poškodili věřitele, vyrovnací řízení nebo vyhlášení úpadku nebo předsevezme takové úkony, dotýkající se jeho jmění (na př. platí dluhy nebo činí nové), jimiž poškodí věřitele — buď že se zmenšuje kvóta, jíž by se bylo dostalo věřitelům, kteří tu byli již v době nastalé insolvence, nebo, že se novým; věřitelům nedostane úplného zaplacení. V těchto jednáních pokud se týče opomenutích dlužníkových, uvedených v čís. 2 § 486 tr. zák., poškozujících věřitele jako celek i jednotlivé z nich, spočívá právě nedbalost ve smyslu ustanovení zákona, která, i kdyby byla nevědomá, naplňuje skutkovou podstatu přečinu, jenž ve směru subjektivním předpokládá pouze vědomí pachatele o nezpůsobilosti k placení, nikoli — jak žádá zmateční stížnost — také vědomí, že jedná nedbale a že svou nedbalostí poškozuje věřitele. Vždyť právě v tom, že si stěžovatel neuvědomil svého rostoucího předlužení, přes to že si byl vědom své insolvence v době, kdy zakázaná jednání činil a přikázaná opomenul, spočívá nedostatek dbalosti, pozornosti a obezřetnosti, jež mu zákon ukládá v zájmu jeho věřitelů (srovn. rozh. č. 1675, 2520, 1939, 2815 sb. n. s.). Rozsudek zjišťuje, že firma Tomáš N. a spol. v B., jejímž veřejným společníkem byl stěžovatel — nemohla již v první polovici roku 1925, tím méně v měsících červenci a srpnu 1925 a v době následující zaplatiti včas a úplně všecky své dospělé dluhy, poněvadž již od počátku roku 1925 a zvláště od srpna do prosince t. r. byla žalována a upomínána o zaplacení dospělých dluhů, jež buď vůbec pomohla zaplatiti nebo zaplatila jen z malé části, a že tento stav byl znám obžalovanému, který vedl obchodní stránku podniku. Soud zjistil, že stěžovatel, ačkoli věděl, že jest neschopným platiti, nezažádal o zavedení vyrovnacího řízení nejpozději v červenci a srpnu 1925, kdy již o své insolvenci zcela nepochybně věděl, nýbrž dělal nové dluhy a platil staré a tím své věřitele poškodil. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný v září, říjnu a listopadu 1925 zaplatil staré dluhy v 17 případech (značnými částkami), uvádí pak ještě jiné případy a zjišťuje, že za značné částky činil nové dluhy tím, že přijal objednané zboží v sedmi případech v měsících listopadu a prosinci 1925, tedy dlouho po vědomosti o insolvenci. Poněvadž podle dalších zjištění rozsudku činilo předlužení firmy i jejího veřejného společníka ke dni 16. prosince 1925 podle zprávy vyrovnávacího komisaře 6 792 478 Kč 43 h při aktivech 9 630 660 Kč 31 ha celkovém zadlužení 16 423 138 Kč 74 h, a podle obsahu vyrovnání se dostalo věřitelům pouze 50% kvóty jejich pohledávek, usoudil první soud správně, že obžalovaný poškodil staré věřitele tím, že některým z nich po nabytí vědomosti o insolvenci vyplatil jejich pohledávky a tím zmenšil vyrovnávací kvótu pro druhé, nové pak tím, že se jim nedostalo úplného zaplacení. Těmito zjištěními jest úplně odůvodněn odsuzující výrok pro přečin podle § 486 čís. 2 tr. zák., vychází-li se z uvedeného výkladu skutkové podstaty přečinu.

Citace:

č. 3144. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 276-278.