Čís. 3266.

Beztrestnost podle § 187 tr. zák. předpokládá, že pachatel do doby, co se o jeho činu již vrchnost nepochybně dověděla, nahradil z účinné lítosti sám (nikoli však za něho jiný) celou škodu z jeho činu vzešlou. Nestačí pouhé zajištěni škody zřízením práva zástavního.
Narovnáním s poškozeným stane se pachatel beztrestným, když nejen narovnání uzavře, nýbrž je také dodrží a poškozenému dá v určitém čase náhradu (§ 188 b) tr. zák. úsudkem z opaku); nezáleží na tom, že se poškozený původně spokojil s pouhým zajištěním a zda by byl došel plné úhrady, kdyby byl včas zástavní právo realisoval. (Rozh. ze dne 22. září 1928, Zm I 185/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. ledna 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 b), § 281 tr. ř. Po věcné stránce — čís. 9 b) § 281 tr. ř. — namítá stěžovatel, že nalézací soud posoudil právně mylně otázku beztrestnosti obžalovaného z důvodu účinné lítosti. Zmateční stížnost má za to, že notářským spisem z 8. července 1922, zřízeným dříve, než se o činu obžalovaného dověděl soud, — zejména narovnáním v něm sjednaným a zřízením práva zástavního, byly veškeré nároky ing. E-a úplně vyrovnány, — správně veškerá škoda z trestného činu obžalovaného jím úplně nahrazena. Zda došel ing. E. ve skutečnosti ze zástavního práva plného uspokojení čili nic, jest prý nerozhodne; podle názoru zmateční stížnosti stačí, že se s tímto zajištěním spokojil a že zástavní právo mohl a měl realisovati dříve, ihned po době splatnosti pohledávky k 1. srpnu 1922. Kdyby tak byl učinil, byl by prý došel plné náhrady 193192 Kč 15 h, které podle výpočtu zmateční stížnosti představují veškerou škodu z trestného činu, poněvadž z částky, uvedené v rozsudku, ze 218192 Kč 15 h dlužno prý odečíst 25000 Kč, jež E-ovi nahradil ředitel P. ještě před zřízením notářského spisu. Než zmateční stížnost jest na omylu. Podle formálně bezvadných zjištění rozsudku bylo proti obžalovanému zavedeno trestní řízení pro činy, jež jsou předmětem odsuzujícího rozsudku, k návrhu státního zastupitelství ze dne 18. března 1923. Byl pak proti němu vydán zatykač dne 31. března 1923. Aby byl beztrestným, byl by musil do této doby, kdy se o jeho činech již nepochybně dověděla vrchnost, nahraditi z účinné lítosti sám, nikoliv však za něho jiný, celou škodu z jeho činu vzešlou. Tato škoda činí podle rozsudkových zjištění celkem 218192 Kč 15 h, kterážto částka představuje zpronevěřené peníze, do nichž nutno započítati i částku 25000 Kč, kterouž sice nahradil stavitel P., která však mu nebyla obžalovaným jako pachatelem činu nahrazena. K úplné náhradě celé této škody obžalovaným však nedošlo, neboť soud zjišťuje, že obžalovaný před tím, než se o jeho činu dověděla vrchnost, jednak se zavázal, že zaplatí ing. E-ovi dlužnou částku 265698 Kč 97 h, v níž jsou obsaženy vedle hotových výpůjček i »různé náhrady«, zejména také částky uvedené v rozsudku v úhrnné částce 218192 Kč 15 h, nejdéle do 31. července 1922, jednak zajistil ing. E-ovi touž úhrnnou částku s úroky a poplatky, zřídiv mu notářským spisem z 8. července 1922 na svých nemovitostech právo zástavní, avšak, jak rozsudek dále zjistil, svého závazku nedodržel, smluvené částky nezaplatil ani v ustanovené lhůtě ani vůbec. Nestal se tedy beztrestným, poněvadž zákon v takovém případě předpokládá, že obžalovaný nejen uzavře narovnání, nýbrž že je také dodrží a poškozenému dá v určitém čase náhradu (úsudkem z opaku § 188 b) tr. zák.). Že pouhé zajištění škody zřízením práva zástavního nelze pokládati za »napravení« celé škody z činu vzešlé ve smyslu § 187 tr. zák. a že takové zajištění nezaručuje beztrestnost, dovodil správně prvý soud. Stačí jen dodati, že pro danou otázku jest úplně lhostejno, zda se poškozený původně spokojil s pouhým zajištěním a zda by byl došel plné nebo větší úhrady, kdyby byl včas právo zástavní realisoval, poněvadž zákon stanoví přesně jako podmínku beztrestností včasnou, dobrovolnou a úplnou náhradu škody pachatelem, nikoliv pouhé její zajištění. Že náhradě škody ve smyslu § 187 tr. zák. nelze klásti na roveň, nahradí-li ji za pachatele někdo jiný, v souzeném případě stavitel P., vyplývá z úvahy, že v takovém případě chybí závažný předpoklad beztrestnosti, totiž dobrovolná náhrada škody poskytnutá obžalovaným samým z účinné lítosti, nikoliv osobou třetí za něho. Z toho, co uvedeno, plyne, že první soud posoudil otázku beztrestnosti podle § 187 tr. zák. správně a že rozsudek není stižen právním omylem.

Citace:

č. 3266. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 602-604.