Čís. 3250.

Hlavní přelíčení jest k vůli opatření nových průvodů odročiti jen tehdy, lze-li alespoň s jakousi pravděpodobností očekávati, že nové průvody přispějí k objasnění věci (§ 276 tr. ř.).
Vada vnitřního rozporu ve výroku porotců předpokládá, že jsou jimi zjištěny různé skutkové okolnosti, které vedle sebe logicky obstáti nemohou.
Skutečnosti v otázkách uvedené, po případě zákonnými pojmy do otázek pojatými dotčené jsou zjištěny, pokud porotci na otázky odpověděli kladně a bez výhrady. Záporná odpověď na otázku neobsahuje ani kladného zjištění skutečností v ní uvedených (jí dotčených), ani výroku, že porotci nepokládají za prokázánu žádnou z těchto skutečností.
Není tu vnitřního rozporu ve výroku porotců (§ 344 čís. 9 tr. ř.), zodpověděli-li kladně otázku na zprznění osoby dohledu pachatele svěřené, avšak záporně na otázku svedení ke smilstvu (přestupek podle zákona o pohlavních nemocech).
(Rozh. ze dne 1. září 1928, Zm I 304/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po neveřejném líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Táboře ze dne 29. března 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem zprznění podle § 128 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se ustanovení § 344 čís. 5 a 9 tr. ř., vytýká zmateční stížnost: 1. že byl zamítnut návrh obhájcův, aby byl slyšen jako svědek jedenáctiletý syn obžalovaného Josef B. o tom, že si pravidelně ve středu a v sobotu odpoledne psal úlohy v kanceláři obžalovaného, čímž byla by prý zjištěna nepravdivost výpovědi Marie W-ové, že navštěvovala obžalovaného v sobotu odpoledne, pokud se týče, že jí obžalovaný zneužíval pravidelně v sobotu a ve středu odpoledne; 2. že odpověď porotců na druhou hlavní otázku jest v rozporu s odpovědí na třetí otázku hlavní; dopustil-li se obžalovaný podle kladné odpovědi porotců na onu otázku zločinu zprznění na osobě jeho dohledu jakožto jednatele čsl. červeného kříže, svěřené, musil by se prý eo ipso dopustiti na osobě té také zločinu svedení ke smilstvu, po případě přestupku podle zákona o pohlavních nemocech, avšak v příčině té neuznali porotci — odpověděvše na příslušné otázky záporně — obžalovaného vinným. Výtky neobstojí. Zamítnutý návrh neoznačil obsah a rozsah postřehů svědkových a netvrdil ani, že svědek byl v kanceláři obžalovaného v rozhodné době každou středu a každou sobotu a že v ní byl pokaždé po celou dobu odpolední, po kterou byl v ní obžalovaný a po kterou byla kancelář přístupná jiným osobám. Průvodní věta takovéhoto «obsahu nebyla by bývala, ani kdyby ji byl stvrdil řečený svědek, s to, by vyvrátila neb i jen seslabila výpověď svědkyně Anny H-ové, jež neměla přesného doslovu stížností uplatňovaného a neuváděla u jednotlivých útoků jí vylíčených, ve které dny a ve které době denní se staly, nýbrž omezila se v těch směrech na poznámku podrobnému vylíčení útoků předeslanou,. že obžalovaný předvolával svědkyni na městský úřad obyčejně na středu nebo na sobotu odpoledne po druhé hodině. Proto neporušilo zamítací usnesení zásady v § 3 tr. ř. vytčené, nemohouc účinkovati při posouzení pravdivosti výpovědi Anny H-ové na výrok porotců a na rozhodnutí směrem obžalovanému škodlivým. Nehledíc k tomu, není nepřípadným ani poukaz soudního dvoru prvé stolice, že mladistvý věk Josefa B-a a dosti dlouhá doba mezitím uplynuvší vylučují naději, že by se sám z vlastních vzpomínek bez suggesce mohl spolehlivě vyjádřiti o předmětu průvodní věty. Jestiť podle zásady, která došla výrazu zvláště v § 276 tr. ř., hlavní přelíčení k vůli opatření nových průvodů odročiti jen tehdy, lze-li alespoň s jakousi pravděpodobností očekávati, že nové průvody přispějí k objasnění věci, která byla v souzeném případě — pokud šlo o posouzení věrohodnosti a spolehlivosti Anny H-ové, — v době, kdy byl zamítnutý návrh učiněn — totiž po předvedení všeho průvodního materiálu obžalobcem a obhájcem před hlavním přelíčením navrženého — již velmi důkladně a podrobně objasněna, ovšem nikoliv jen průvody, jichž se dovolává stížnost (»celou řadou svědků prokazujících nevěrohodnost H-ové«), nýbrž i průvody opačného směru, nasvědčujícími její věrohodnosti (srovnej obzvláště četnické zprávy a výpověď Františky L-ové).
Vada vnitřního rozporu výroku porotců předpokládá, že jsou jimi zjištěny různé skutkové okolnosti, které vedle sebe logicky obstáti nemohou. Skutečnosti v otázkách uvedené, po případě zákonnými pojmy do otázek pojatými dotčené, jsou zjištěny, pokud porotci na otázky odpověděli kladně a bez výhrady. Záporná odpověď na otázku neobsahuje ani kladného zjištění skutečností v ní uvedených anebo jí dotčených, ani výroku, že porotci nepokládají za prokázánu žádnou ze skutečností těch. Musíť porotci odpověděti záporně na otázku, nepokládají-li za prokázanou i jen některou z více skutečností v ní uvedených anebo jí dotčených, a musí — jelikož otázky nejsou výlučně rázu skutkového — učiniti tak i tehdy, pokládají-li sice dotyčné okolnosti skutkové za prokázány, mají-li však za to, že tyto skutkové okolnosti nenaplňují zákonné pojmy v otázce uvedené, po případě jen některý z pojmů těch. Ježto se záporná odpověď omezuje na slovo »ne«, nelze z této části výroku porotců seznati, ze které z uvedených příčin tak učinili. Ze záporné odpovědi porotců na třetí otázku hlavní, v níž se vyskytují i právní pojmy neuvedené v druhé otázce hlavní — »svěření dohledu pachatelovu« a »přiměti« t. j. »svedení« — a i některé skutkové okolnosti v oné otázce neuvedené, nelze tudíž odvoditi, že porotci nevzali za prokázané pohlavní zneužití Anny H-ové obžalovaným, t. j. skutečnost, kterou kladnou odpovědí na druhou otázku zjistili. Rozpor ve výroku porotců různou odpovědí na otázky ty nenastal. Že nenastal rozpor ani tím, že porotci odpověděli kladně na druhou hlavní otázku — znějící na zločin zprznění spáchaný na Anně H-ové, — avšak záporně na pátou otázku hlavní, jejíž předmětem bylo vyzývání Marie H-ové ke smilstvu, jest na bíledni, kdyžtě otázky a odpovědi týkaly se činů proti různým osobám, byť týmž pachatelem předsevzatých. Stížnost ukázala se v obou směrech, v nichž napadá rozsudek prvé stolice, neodůvodněnou i bylo ji zavrhnouti.

Citace:

č. 3250. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 561-563.