Čís. 3114.

Přezkoumání otázky, zda jisté proti úředníku pronesené obvinění tvoří skutkovou podstatu zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák., musí býti vzhledem k rozmanitosti možných služebních poklesků státního úředníka bedlivě zkoumáno, zdali obžalovaný svým projevem skutečně dotčeného vinil ze zločinu, t. j. zdali uvedl ve spojitosti s jeho osobou vymyšlené skutečnosti, zakládající skutkovou podstatu nějakého zločinu netoliko po objektivní, nýbrž i po subjektivní stránce.
Ke skutkové podstatě zločinu podle § 101 tr. zák. nestačí, že úředník zneužil moci sobě svěřené na škodu státu, nýbrž se vyhledává kromě toho, by tak učinil též v úmyslu, by stát poškodil.
(Rozh. ze dne 14. března 1928, Zm II 78/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného proti rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 2. ledna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Napadeným rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák., spáchaným tím, že v anonymním podání ze dne 9. dubna 1926 křivě vinil revidenta důchodkové kontroly Josefa B-a a vrchního berního správce Karla T-a ze zločinu zneužití úřední moci a ze zločinu braní darů ve věcech úředních. Jde tu o vinění státních úředníků z poklesků s jejich úřední činností souvisejících a nutno si uvědomiti, že takové úřední poklesky mohou býti rázu dosti různého. Nejhrubším zaviněním tu bude jednání, jež zahrnuje v sobě skutkové znaky zločinu, tudíž v souzeném případě s hlediska § 101 tr. zák. jednání pozůstávající v tom, že úředník zneužil moci sobě svěřené v úmyslu, by způsobil státu nebo někomu jinému škodu, a s hlediska § 104 (případ druhý) tr. zák. činnost zračící se v tom, že se úředník dal při obstarávání svých úředních prací svésti darem ke stranictví, tudíž přijali nebo si dal slíbiti dar v souvislosti se svou úřední činností, nikoli tedy snad teprve po jejím výkonu. Tyto skutky, obzvláště co se týče přijetí darů, mohou pak přecházeti za jistých okolností v podstaty přečinu nebo přestupků podle zákona ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n. o úplatkářství. Kromě toho je posléze možno, že nepřístojné jednání úředníka vůbec nenaplňuje skutkovou podstatu činu podle dle trestního zákona stíhatelného, nýbrž že tvoří toliko porušení kárných předpisů pro ten který obor úřednictva platných. Již z této rozmanitosti možných služebních poklesků státního úředníka vysvítá, že soudem musí v případě, kde jde o- řešení otázky, zdali jisté proti úředníku pronesené obvinění tvoří skutkovou podstatu zločinu utrhání na cti ve smyslu § 209 tr. zák., bedlivě býti zkoumáno, zdali obžalovaný svým projevem skutečně dotčeného úředníka vinil ze zločinu, t. j. zdali uvedl ve spojitosti s jeho osobou vymýšlené skutečnosti zakládající skutkovou podstatu zločinu netoliko po objektivní, nýbrž i po subjektivní stránce. Vycházejíc zjevně z těchto předpokladů vytýká stížnost obžalovaného právem s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281. tr. ř. rozsudku vadnost, pokud již po objektivní stránce nezjišťuje a neodůvodňuje způsobem zákonu hovícím, že jest v pozastaveném dopisu obsaženo vinění ze zločinu podle § 101 a 104 tr. zák. V příčině tohoto zločinu omezuje se rozsudek na zjištění, že jsou oba úředníci »jasně« obviněni, že v úřadech, jimž jsou zavázáni, zneužívají moci sobě svěřené, B. v dohodě s T-em tím, že reviduje mlýny ve svůj prospěch, tedy ne na prospěch státu, nýbrž k jeho škodě, na kterémžto prospěchu má T. účastenství. Právem namítá stížnost, že ke skutkové podstatě zločinu § 101 tr. zák. nestačí, že úředník zneužil moci sobě svěřené na škodu státu, nýbrž že se vyhledává kromě toho, že tak učinil též v úmyslu, aby stát poškodil; vždyť nelze vyloučiti možnost poškození státu i bez takového úmyslu, což by pak spadalo toliko pod pojem kárného poklesku, a nebylo by již viněním ze zločinu, jak je má na mysli § 209 tr. zák. Zdali však byl v pozastaveném dopisu viněn B. z úmyslného zneužití moci úřední na úkor státu a T. z vědomého účastenství na tomto zločinu, rozsudek neodůvodnil.
Ještě choulostivějším je výrok soudu, pokud ve slovech »že T. pomáhá lidem při vypisování daní« patrně spatřuje jeho vinění ze zločinu § 101 tr. zák. jak by bylo aspoň souditi podle poznámky rozsudkových důvodů, že »totiž dává lidem rady ke škodě státu«. Zjištění smyslu a dosahu závadného projevu spadá v obor skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu; bylo proto jeho povinností, by se přesně a zřetelně vyjádřil jakož i odůvodnil, jaký smysl přičítá vinění »že pomáhá lidem při vypisování daní«; již ono slovo »vypisování« vyžadovalo náležitého vysvětlení; jaké zneužití úřední moci pak má tu soud na mysli, nelze seznati z poznámky, »že dává lidem rady ke škodě státu«, vždyť takové rady lze dávati i mimo úřední činnost a bez zneužití moci svěřené a obzvláště i bez úmyslů poškoditi stát. Celá věc je dosud tak mlhavá, že vůbec v rozsudku vyčísti nelze, jaký úsudek si nalézací soud o smyslu a dosahu pozastaveného projevu utvořil. To platí i ohledně dalšího zločinu podle § 104 tr. zák.. z něhož prý byli řečení úředníci křivě vinění. Pouhá, nad to nedostatečná citace doslovu zákona nemůže nahraditi § 270 čís. 5 tr. ř. stanovený požadavek, by nalézací soud byť i stručně, avšak určitě odůvodnil, zdali a proč spatřuje v onom udání křivé vinění ze zločinu § 104 tr. zák. s ohledem na všechny pro tento zločin po objektivní jakož i po subjektivní stránce v úvahu přicházející zákonné náležitosti. Napadený rozsudek vykazuje tudíž již co se týče objektivní stránky zločinu § 209 tr. zák. tak hrubé vady formální, že jej nelze v platnosti udržeti. Uvažovati o námitkách ve směru objektivním nemělo by za tohoto stavu věci smyslu; neboť nelze zkoumati, zdali nalézací soud správně řešil otázku subjektivní, zdali totiž obžalovaný vědomě křivě vinil dotyčné úředníky ze zločinu, když ani objektivně není zjištěno, zdali jest takové vinění v pozastaveném udání obsaženo. Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a podle § 5 novely k trestnímu řádu uznati, jak shora uvedeno. Při novém hlavním přelíčení bude na soudě nalézacím, by uvažoval předem o pachatelství vůbec; pak zda jest naplněna objektivní stránka tak, jak toto rozhodnutí uvádí, a po stránce subjektivní, jak uvádí rozhodnutí ze dne 19. července 1927, č. j. Zm II 184/27 a by též každý z těchto výroků způsobem § 270 čís. 5 tr. ř. předepsaným řádně odůvodnil.

Citace:

č. 3114. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 218-220.