Čís. 3332.

Starostu obce nelze pokládati za vrchnost (§ 187 tr. zák.) vždy a za všech okolností; není jí, pokud mocí svého úřadu spravuje obecní jmění a v této vlastnosti se dozví o trestném činu.
Pachatel, by se stal beztrestným podle § 187 tr. zák., nemusí hraditi více než škodu vzešlou právě a přímo z jeho trestného činu.
Náklady revise nemusí po případě nahraditi.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1928, Zm I 550/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmatečním stížnostem obžalovaných do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 31. května 1928, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle §§ 181 a 182 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Zmatečním stížnostem obžalovaných nelze upříti oprávnění jíž potud, pokud, dovolávajíce se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 b) § 281 tr. ř., vytýkají vadnost rozsudkovému výroku ve příčině trestnost vylučujícího důvodu účinné lítosti podle § 187 pokud se týče § 188 tr. zák. Napadený rozsudek vylučuje beztrestnost v tomto směru, poněvadž a) starostu obce, jehož jest pokládati za vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák., uvědomili o schodku 53500 Kč přehlížitelé obecních účtů a starosta tedy zvěděl o trestném činu obžalovaných dříve, než škodu nahradili; b) škoda nebyla ve smyslu dohody se starostou nahražena včas dne 29. listopadu 1926, nýbrž, pokud jde o 3500 Kč, teprve dne 30. listopadu 1926; c) útraty revise (v celku 5035 Kč) připadající na zpronevěru 53500 Kč obžalovaní nenahradili. Výrok ten je ve všech směrech pochybený: K a) Lze připustiti, že starosta obce jest orgánem veřejné správy, povolaným k tomu, by s hlediska zachování veřejného řádu dbal o bezpečnost majetku kromě jiného i stiháním majetkových deliktů. Zásada ta byla již vyslovena v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu zrušovacího čís. 2493 sb. n. s.; zároveň bylo však v tomto rozhodnutí poukázáno k tomu, že starostu nelze za všech okolností a vždy pokládati za vrchnost podle § 187 tr. zák. a, že podle předpisů zemského zákona pro Čechy ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 s ohledem na různost funkcí v jeho osobě soustředěných, jež z části nemají s péčí o bezpečnost a se stíháním deliktů nic společného, není vůbec vrchností, tím méně vrchností ve smyslu naznačeném v oněch případech, kde mocí svého úřadu spravuje obecní jmění a dozví se v této vlastnosti o trestném činu. Tento důležitý rozdíl si neuvědomil nalézací soud, vysloviv názor, že se starosta již proto, že ho revisoři v jeho úřední místnosti zpravili o schodku 53500 Kč a o činu obžalovaných, dozvěděl o trestném činu jako vrchnost ve smyslu § 187 tr. zák. Soud tu neměl pominouti důležitou oběma stížnostmi uplatňovanou okolnost, že revisoři, jak starosta František H. sám udává, zpravili ho sice dne 26. listopadu 1926 o schodku, že však zároveň mu radili, by upustil od okamžitých opatření a především usiloval o to, by obžalovaní nahradili nedostávající se částku. Že se při tomto jednání též zmínili o tom, že tu jde o schodek způsobený trestným činem obžalovaných, z této výpovědi vůbec nevysvítá. Postup přehlížitelů mohl by naopak poukazovali k tomu, že se zakročení starosty vůbec nedovolávali za účelem chránění veřejného řádu a stihání trestného činu, nýbrž že se na něho obrátili jako na osobu pověřenou spravováním obecního majetku, a chtěli svým sdělením pouze dosáhnouti, by obec byla uchráněna před majetkovou škodou. Tuto důležitou skutečnost nesměl nalézací soud pominouti při správném zjišťování předpokladů § 187 tr. zák., a neuvažoval o ní zjevně proto, že vychází z mylného právního názoru, že starosta je za všech okolností vrchností podle § 187 tr. zák. K b) Vadným jest i výrok soudu, pokud vylučuje beztrestnost, poněvadž zpronevěřená část nebyla ve smyslu dohody zapravena celá dne 29. listopadu 1926, nýbrž zbytek 3500 Kč teprve dne 30. listopadu 1926. Otázku účinné lítosti posuzuje rozsudek s hlediska § 188 b) tr. zák. a odpírá stěžovatelům tuto výhodu zákona, poněvadž nedali náhradu poškozenému včas. Nehledíc k tomu, že tento výrok je neúplný, poněvadž soud při tom neuvažoval o obsahu potvrzení ze dne 8. ledna 1927, podle něhož starosta prohlašuje obžalovaným, že jimi uznaná škoda byla ve lhůtě starostenským úřadem jím udělená řádně nahražena, což by mohlo poukazovati k tomu, že starosta na ono nepatrné překročení původně stanovené lhůty o jeden den a to o poměrně nepatrném zbytku 3500 Kč nekladl vůbec váhu a, že dodatečným přijetím oné částky prodloužil mlčky původně stanovenou lhůtu o 24 hodin, nelze též přehlédnouti, že, ať již lhůta byla dodržena nebo ne, musela vždy i s hlediska § 187 tr. zák. býti zkoumána, poněvadž obsah trestního oznámení poukazuje k tomu, že obžalovaní nahradili celou škodu dávno před tím, než se četnictvo jako vrchnost ve smyslu zákona v úvahu přicházející dovědělo o provinění.
K c) Soud nepřiznává beztrestnost podle § 187 tr. zák. stěžovatelům také proto, že nenahradili poměrnou částku revisních nákladů, připadající na zpronevěřený peníz. Lze připustiti, že v rozhodnutí č. 2024 sb. n. s. byly uvedeny též náklady revise mezi položkami, které mají býti pachatelem z důvodu náhrady škody zapraveny. Leč rozhodnutí to nelze generalisovati tak, že vždy útraty případné revise musí býti pachatelem hrazeny, by se stal beztrestným podle § 187 tr. zák. Jest ovšem správné, že pachatel musí nahradí ti celou z jeho jednání vzešlou škodu, nelze však též přehlédnouti, že nemusí hraditi více než škodu vzešlou právě a přímo jeho trestným činem. Toto stanovisko zastává i ono rozhodnutí zrušovacího soudu, zdůrazňujíc, že útraty revise jsou pachateli k tíži, poněvadž byly způsobeny jeho protiprávním jednáním. V souzeném případě bylo si však — což stížnost obžalovaného Jindřicha H-a zdůrazňuje — uvědomiti, že tu nešlo o revisi nařízenou za účelem zjištění schodku trestným jednáním obžalovaných způsobeného ani výše tohoto schodku, nýbrž o pravidelnou revisi obecního hospodářství podle § 18 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n. Celý průběh revise poukazuje k tomu, že jí mělo býti jen hospodářství obecní zkoumáno a kýmkoli způsobené případné nepravidelnosti a nedostatky měly býti odstraněny a vysvětleny, že však nesloužila k zjištění konkrétního trestného činu v užším smyslu. I s těchto hledisek musela býti věc nalézacím soudem při správném výkladu zákona zkoumána. Ježto vše to se nestalo, bylo vyhověti zmatečním stížnostem a za předpokladů § 5 novely k trestnímu řádu zrušiti napadený rozsudek v odsuzující části a vrátiti věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl. Poněvadž pro zrušení rozsudku musí býti věc v celém rozsahu znovu nalézacím soudem projednána a rozhodnuta, není třeba obírati se obšírněji námitkami stížnosti, směřujícími proti výroku o objektivní i subjektivní stránce zločinu zpronevěry. Zajisté však budou tyto vývody prvému soudu pobídkou, by při úpravě rozsudku přihlédl náležitě i ke stanovisku obhajoby v oněch vývodech.

Citace:

č. 3332. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 772-774.