Čís. 3318.

Jednočinný souběh zločinů podle §§ 209 a 199 a) tr. zák. jest možný.
Pokud lze odsouditi jak pro zločin podle § 209 tr. zák., tak i pro samostatný zločin podle § 199 a) tr. zák., když pachatel své obvinění jako svědek jen opakoval.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1928, Zm II 333/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 16. června 1928, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák. a zločinem podvodu podle §§ 197, 199 písm. a) tr. zák., zavrhl, pokud čelila proti rozsudkovému výroku, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák. Naproti tomu jí vyhověl, pokud čelila proti rozsudkovému výroku, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §§ 197, 199 písm. a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek v tomto bodu, jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozsoudil, přihlížeje při výměře trestu k nezrušenému odsuzujícímu výroku pro zločin podle § 209 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce uplatňuje zmateční stížnost důvod § 281 čís. 9 a) tr. ř., namítajíc nesprávné použití zákona co do trestnosti zločinu podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák., při čemž ponechává odsouzení pro zločin podle § 209 tr. zák. nedotčeným. Leč v tom jest zmateční stížnost vybudována na právním omylu, domnívá-li se, že odsouzení pro zločin podle § 209 tr. zák. nedopouští, by vedle něho obžalovaná mohla býti odsouzena též pro samostatný zločin podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. zák., když obvinění své jako svědkyně jen opakovala. Nehledíc k tomu, že odlišnost skutkových povah obou těchto trestných činů a různost právních statků, jež jsou jimi chráněny, připouští jednočinný souběh obou, stalo-li se udání z vymyšleného zločinu svědeckou výpovědí (viz rozhod. nejv. soudu čís. 3222/6 vid. sb. a čís. 3073 sb. n. s.), v souzeném případě jde o vícečinný souběh dvou zločinů, spáchaných v době různé, dvěma samostatnými činy obžalované. Zmateční stížnost uplatňuje tu neodolatelné donucení při svědecké výpovědi, ježto prý nelze na obžalované žádati, by jako svědkyně původní udání odvolala, jinak že by se vydala nebezpečí trestního stíhání. Při zkoumání materielní povahy svědeckého výslechu nutno ovšem vycházeli ze zásady ovládající trestní řád a vyslovené v předpisu § 202 tr. ř., že vinník není povinen k vině se doznati a nesmí býti k doznání se nijakým způsobem donucován, a že ani sankce § 199 a) tr. zák. nesmí býti použito k jeho doznání. Na druhé straně však třeba vžiti v úvahu, že podle ustanovení hlavy 13 tr. ř. není vyloučeno, by též osoba podezřelá z pachatelství trestného činu nebo z trestného účastenství na činu, který tvoří předmět výslechu, nemohla býti vyslechnuta jako svědek. Jest to zřejmo z ustanovení § 170 čís. 1 tr. ř., které nedopouští pod zmatečností jen přísežný výslech těchto svědků. Bylo na obžalované, měla-li obavu z nebezpečí trestního stíhání, aby použila výhody § 153 tr. ř., to tím více, když soudem na ni byla upozorněna. Leč, i když obžalovaná přes poukaz na ustanovení § 153 tr. ř. svědčila, bylo povinností nalézacího soudu podrobně zkoumati, zda svědecká výpověď obžalované, která se ihned na základě trestního oznámení proti manželům D-ovým jevila soudu podezřelou ze zločinu utrhání na cti a, byvši v trestní věci proti D-ovým volána jako svědkyně, byla zároveň předvolána jako obviněná v trestní věci současně proti ní zavedené, pak v tutéž dobu, týmž soudem o týchž skutečnostech byla vyslechnuta jednou jako obviněná, po druhé jako svědkyně, zda tato svědecká výpověď má veškeré náležitosti skutkové podstaty zločinu podvodu, zda lze výpověď obžalované při onom svědectví nejen formelně, nýbrž i materielně pokládati za výpověď svědeckou ve smyslu zákona. Bylo nutno bezpečně zjistiti úmysl, ve kterém obžalovaná onu objektivní křivou svědeckou výpověď učinila, zda sledovala vlastní svůj prospěch, či zda úmysl její postihoval jedině zájem osob, proti nimž svědčila. Těmito náležitostmi, pro právní posouzení skutku obžalované nezbytnými, se nalézací soud vůbec nezabýval, v tomto směru nezjistil veškeré součásti skutkové podstaty zločinu podvodu po stránce subjektivní a trpí proto rozsudek v této části zmatečností podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. Bylo jej proto zrušiti a věc vrátiti prvému soudu k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení.

Citace:

č. 3318. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 735-736.