Čís. 3262.

Zákon o tisku (ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863).
Výrazů »kde bydlí (Wohnort)« v § 10 čís. 2 a »kde má své bydliště (Wohnsitz)« v § 12 odst. prvý zákona nebylo zákonodárcem použito k vnějšímu označení jednoho a téhož pojmu; kdežto prvý odst. § 12 jest ustanovením povahy materielní, jímž jsou vytčeny zákonné podmínky, za nichž může kdo býti zodpovědným redaktorem periodického tiskopisu, je význam předpisu § 10 po výtce pořádkový, hlavně policejní; jeho účelem je především, by úřadům jmenovaným v jeho odst. prvém bylo v případě potřeby možno zjistiti bez průtahu jméno osoby, za časopis podle zákona v prvé řadě zodpovědné, jakož i místo, kde bydlí, tak, by zejména v případě trestního stihání byl umožněn rychlý a bezpečný zákrok.
Cesta zodpovědného redaktora periodického časopisu do ciziny a jeho (14denní) pobyt mimo republiku spadají pod zákonný pojem změny místa, kde redaktor bydlí (Wohnort) podle § 10 čís. 2 zákona, již jest pod trestní sankcí § 11 zákona podle třetího odst. § 10 zákona oznámiti úřadům, jmenovaným v jeho odst. prvém; nezáleží na tom, že onen redaktor v rozhodné době úřad vykonával (byl s redakcí každý den ve spojení).
I v těch případech, v nichž práce spojená s tištěním jednoho a téhož tiskopisu je rozdělena mezi několik tiskáren, je tiskařem ve smyslu zákona a proti úřadům (§ 9 zákona) jen jedna z nich; pro otázku, kterou z více tiskáren jest pokládati za tiskaře ve smyslu zákona (uvésti na tiskopisu ve smyslu § 9), nerozhoduje po případě okolnost, že v jedné byla prováděna většina tiskařských prací, nýbrž, ze které vycházely teprve hotové výtisky tiskopisu.
(Rozh. ze dne 20. září 1928, Zm II 347/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Moravské Ostravě ze dne 10. září 1927, jímž byli sproštěni obžalovaní a) Alois M. a Václav Š. z obžaloby pro přestupek podle §§ 10, 11 zákona o tisku spáchaný podle obžaloby tím, že onen jako odpovědný redaktor, tento jako zodpovědná osoba nakladatelství (správně vydavatelstva) periodického časopisu »M.-s-ský denník« neohlásili změnu v osobě zodpovědného redaktora tohoto časopisu, b) Josef S. z obžaloby pro přestupek podle § 9 zákona o tisku, kladený mu za vinu proto, že opomenul uvésti na témže tiskopise místo a jméno tiskaře, pokud se týče uvedl tyto údaje nesprávně, — a rozsudkem krajského soudu v Mor. Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 8. února 1928, jímž bylo zamítnuto odvolání veřejného obžalobce do prv uvedeného rozsudku, byl porušen zákon pod a) v ustanovení §§ 10, 11 zákona o tisku, pod b) v předpise § 9 téhož zákona.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Mor. Ostravě ze dne 10. září 1927 byli sproštěni obžalovaní: a) Alois M. a Václav Š. z obžaloby pro přestupek podle §§ 10, 11 zákona o tisku, spáchaný podle obžaloby tím, že onen jako odpovědný redaktor, tento jako zodpovědná osoba nakladatelství (správně vydavatelstva) periodického časopisu »M.-s-ský denník«, neohlásili změnu v osobě odpovědného redaktora tohoto časopisu, b) Josef S. z obžaloby pro přestupek podle § 9 zákona o tisku, kladený mu za vinu proto, že opomenul uvésti na témže tiskopise místo a jméno tiskaře, pokud se týče uvedl tyto údaje nesprávně. Odvolání, podané do tohoto rozsudku státním zastupitelstvím, bylo rozsudkem krajského soudu v Mor. Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 8. února 1928 zamítnuto v tom i onom směru jako bezdůvodné. Na odůvodnění výroku pod a) uvádí se v rozsudku prvé stolice, že tím, že odpovědný redaktor Alois M. dlel v době od 28. září do 10. nebo 11. října mimo republiku, nenastala změna v osobě odpovědného redaktora, poněvadž vykonával úřad ten i v rozhodné době, byl totiž podle rozsudkového zjištění v době svého pobytu v cizině každý den ve spojení s redakcí, dostával zprávy a dopisy, také sám redakci každodenně psal, dával jí příkazy a pokyny a mluvil s ní téměř každý den telefonicky. Podle názoru soudu nebylo tudíž, příčiny, důsledně pak ovšem ani pro obžalované povinnosti, oznámiti úřadům, že odpovědný redaktor odcestoval, pokud se týče ohlásiti jim změnu v jeho osobě. Toto odůvodnění je v rozsudku druhé stolice doplněno jednak zjištěním, že obžalovaný M. dal také již před svým odjezdem na dovolenou návod, jak si redaktoři mají počínati, jednak úvahou, že netušeným rozvojem dorozumívacích prostředků bylo spojení odpovědného redaktora M-a s redakcí každodenně možným, zákon o tisku neměl však podle názoru odvolacího soudu na mysli úzkostlivé a úzkoprsé omezování redaktorské práce a žurnalistické možnosti. K bodu b) rozsudkového výroku praví se v důvodech rozsudku prvé stolice, že podle toho, co bylo prokázáno, byla většina tiskařských prací, sázení, tisku, lámání (sazby), korektura a vyhotovování matričních negativů, prováděna v tiskárně »M.-s-ského denníku«, kdežto v tiskárně firmy K. a spol. bylo prováděno jen otištění novin z hotových již matric tak, že podle názoru soudu i obžalovaný S. právem považoval jako zodpovědný činitel této firmy za správné, by na novinách byla jako tiskař označena ona tiskárna, v níž se prováděla většina tiskařské práce, to tím spíše, když u firmy K. a spol., do jejíž tiskárny přicházely již hotové matriční negativy, nemohla již býti provedena žádná změna, nýbrž po slévárenských pracech byly olověné plotny jen připevněny na rotačním stroji, který vydává již hotový výtisk novin. Ale, i kdyby tomu tak nebylo, sběhl prý se tu omyl ve smyslu § 2 písm. e) tr. zák., pro který nemohl obžalovaný S. spatřovati v dotyčném jednání přestupek zákona o tisku. V důvodech rozsudku soudu odvolacího zdůrazňuje se mimo to, že o onom rozvržení práce na obě tiskárny věděla i policie, které bylo oznámeno.
Oběma výroky rozsudků prvé i druhé stolice byl porušen zákon, pokud se týče bylo jimi zákona použito nesprávně. K a): Oznámení, jež jest podle prvního odstavce § 10 zákona o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863 povinen učiniti úřadům tamtéž vyjmenovaným ten, kdo chce tiskem vydávati spis periodický, má podle druhého odstavce čís. 2 téhož § obsahovati také jméno odpovědného redaktora a místo, kde bydlí, spolu s průkazem, že jeho vlastnosti a poměry vyhovují podmínkám, předepsaným v prvním odstavci § 12 téhož zákona. Podle tohoto předpisu může odpovědným redaktorem periodického tiskopisu býti jen svéprávný občan československý, jenž má v místě, kde periodický tiskopis vychází, bydliště. Nelze důvodně za to míli, že těchto různých slovních výrazů v § 10 »Wohnort« a v § 12 »Wohnsitz« bylo zákonodárcem použito k vnějšímu označení téhož pojmu, možno naopak souditi bezpečně, že k volbě jich došlo se strany zákonodárcovy vědomě a úmyslně. Kdežto totiž prvý odstavec § 12 zákona jest ustanovením povahy materielní, jímž vytčeny jsou zákonné podmínky, za nichž může kdo býti odpovědným redaktorem periodického tiskopisu, je význam předpisu § 10 zákona po výtce pořádkový, hlavně policejní. Jeho účelem je především, by úřadům jmenovaným v jeho prvém odstavci bylo v případě potřeby možno zjistiti bez průtahu jméno osoby, za časopis podle zákona v prvé řadě zodpovědné, jakož i místo, kde bydlí, tak, by zejména v případě trestního stihání byl umožněn rychlý a bezpečný zákrok. (Tak ohledně předpisu § 9 zákona o tisku rozh. čís. 3016 a 2638 sb. n. s., zásady v nich vytčené mají však zřejmě průchod i v příčině § 10 téhož zákona.) Tohoto účelu mohou arci úřady s úspěchem dosíci jen tehdy, je-li jim známo nejen místo, kde odpovědný redaktor má své bydliště (Wohnsitz) jakožto místo, kde se usadil v úmyslu tam trvale se zdržovati — prvý odstavec § 66 j. n. — nýbrž i místo, kde bydlí (Wohnort ve smyslu § 10 zákona) jakožto místo jeho dočasného pobytu. V tomto smyslu (jako místo dočasného pobytu vykládá výraz »Wohnort« § 10 zákona o tisku také Liszt: Lehrbuch des oesterreichischen Pressrechts, strana 129, zdůrazňuje, že zákonné výrazy »Wohnort« i »Wohnsitz« dlužno pojímali v jich shora nastíněném smyslu technickém (viz též str. 135, 136). Význam a důsledek těchto úvah vystupuje v popředí zejména tehdy, když odpovědný redaktor, jak tomu bylo podle rozsudkového zjištění v souzeném případě, opustí v době vydávání periodického tiskopisu přechodně místo, kde bydlí (Wohnort podle § 10 zákona), aniž změnil zároveň také své bydliště, t. j. místo, kde se usadil v úmyslu, tam trvale se zdržovati (Wohnsitz ve smyslu § 12 zákona). Dosažení onoho shora nastíněného účelu, sledovaného předpisem § 10 zákona, stalo by se illusorním, zejména v případech, v nichž jde, jako v souzeném případě, jednak o časopis, vycházející denně, jednak o delší (asi 14denní) pobyt odpovědného redaktora v cizině. Z toho plyne v souzeném případě, že cesta odpovědného redaktora periodického časopisu »M.-s-ský denník« do ciziny a jeho asi 14denní pobyt mimo republiku spadají pod zákonný pojem změny ve věci uvedené pod čís. 2 druhého odstavce § 10 zákona, totiž v místu, kde odpovědný redaktor bydlí jakožto místu jeho dočasného pobytu, kterou tudíž pod trestní sankcí § II zákona bylo podle třetího odstavce jeho § 10 oznámiti úřadům, jmenovaným v jeho odstavci prvém. Důsledně nesejde pak ovšem ani na tom, že řečený odpovědný redaktor podle výše nastíněného ostatně jen zcela všeobecného a věcně bezobsažného zjištění rozsudkového vykonával úřad ten i v době rozhodné, neboť ani tato skutečnost nesprošťovala činitele, v tom směru podle § 11 zákona trestně zodpovědné, povinnosti, uložené jim předpisem třetího odstavce § 10 proti úřadům, oznámiti jim řečenou změnu, při čemž arci bylo jejich věcí, oznámiti úřadům zároveň také jméno osoby, která by po dobu pobytu odpovědného redaktora v cizině byla proti úřadům za redakci časopisu přechodně zodpovědnou (srovnej Liszt: 1. c. str. 130, 131, podle něhož dlužno oznámiti úřadům každou změnu, týkající se místa, kde odpovědný redaktor bydlí (Wohnort), nebo jeho bydliště (Wohnsitz) a který označuje zároveň za naprosto nerozhodnou okolnost, zda dotyčná osoba redakci dále vede či nikoliv). De lege lata jsou pro řešení právní otázky, o niž jde, směrodatnými samozřejmě výhradně předpisy platného zákona o tisku, zejména tedy i ustanovení jeho § 10 a účel, jím podle hořejšího výkladu sledovaný. Právní názor, vyslovený též v rozhodnutí vid. zruš. soudu ze dne 19. srpna 1863 (GZ. 1864 čís. 82, citovaném i v Liszstovi, str. 131), podle něhož jest oznámiti úřadům i třínedělní cestu odpovědného redaktora do ciziny, nepozbyl přes časovou odlehlost doby, kdy byl vysloven, podnes oprávnění, ani není na místě označovati jej za úzkostlivý a úzkoprsý, jak se nepřímo děje v rozsudku soudu odvolacího. Mimochodem budiž podotčeno, že oznámení změny místa pobytu řečeného odpovědného redaktora ve shora naznačeném smyslu bylo především v jeho vlastním zájmu, neboť odpovědný redaktor, t. j. redaktor na periodickém časopise jmenovaný a úřadu řádně hlášený nemůže se trestní zodpovědnosti, jím takto proti úřadu převzaté zbaviti, pokud nebyl vystřídán řádně zřízeným (t. j. na listu uvedeným a úřadu ohlášeným) nástupcem (nebo zástupcem), ani tehdy, když již redakci ve skutečnosti nevede (rozh. čís. 2981 sb. n. s.) a tato zodpovědnost jest mu nadále ukládána právě proto, že nebylo učiněno náležité opatření, by změna byla jednak v zákonné lhůtě oznámena úřadu, jednak provedena na listu (rozh. čís. 3016 sb. n. s.; srov. též Liszt: 1. c. str. 84, 132 a 240 až 242).
K b): Soudům bylo tu řešiti otázku, na kterou ze dvou (po případě i více) tiskáren, súčastněných v důsledku dělby práce na tištění tiskopisu, vztahuje se předpis § 9 zákona o tisku, podle něhož jest na každém tiskopisu uvésti (nehledíc arci k výjimkám podle druhého odstavce téhož §) jméno místa, kde je tiskopis tištěn, a jméno (firmu) tiskaře. Požadavek přesného určení a označení té neb oné z tiskáren na tiskopisu jest odůvodněn, neboť zákonem o tisku byla tiskaři uložena řada různých povinností buď výhradně (§§ 9, 17) nebo vedle jiných zároveň s ním zodpovědných činitelů (§ 11 odstavec prvý a druhý a čl. III. čís. 3 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák.), nebo posléze podpůrně (§ 18 odstavec třetí a čtvrtý). Patrný důsledek tohoto tiskařova postavení podle zákona o tisku jeví se zejména i v tom, že také v oněch případech, v nichž práce spojená s tištěním téhož tiskopisu je rozdělena mezi několik tiskáren, je tiskařem ve smyslu zákona o tisku a proti úřadům jen jedna z nich. Nepřímý doklad správnosti tohoto názoru lze spatřovati již v tom, že na rozdíl od ustanovení § 9 odstavce třetího a § 10, odstavce druhého čís. 2 zákona, z nichž vysvítá, že odpovědných redaktorů periodického tiskopisu může býti i několik, použito je v § 9, odstavci prvém i v § 10, odstavci druhém pod čís, 3, pokud jde jak o místo, kde je tiskopis tištěn, tak o jméno a bydliště tiskařovo, důsledně čísla jednotného. Zřejmě rozhodovala také tu snaha, by s výjimkou zodpovědnosti za čin trestný podle zákonů trestních, spáchaný obsahem tiskopisu, kterou posuzovati jest podle těchto zákonů (§ 28 zákona o tisku), tedy v případech porušení nebo zanedbání některé z povinností uložených zákonem o tisku tiskaři, úřad, povolaný k zakročení, věděl i tehdy, když tištění tiskopisu je rozděleno mezi několik tiskáren, ihned přesně, kterou z nich stihá zodpovědnost, a by bylo v takových případech tiskáren znemožněno, svalovati vzájemně na sebe zavinění. Msto, kde je tiskopis tištěn, je posléze rozhodným i pro určení soudní příslušnosti. Jest arci v případech toho druhu řešiti otázku další, kterou z oněch několika tiskáren jest pokládati za tiskaře ve smyslu zákona o tisku, kterou z nich dlužno tudíž podle jeho § 9 uvésti také na tiskopisu samotném. Podle názoru soudů obou nižších stolic rozhoduje v tom směru, pokud jde o souzený případ, okolnost, že v jedné (v prvé) z obou tiskáren byla prováděna většina tiskařských prací tak, že v druhé z nich nebylo zejména již ani možno provésti v tisku změny. Než právě skutečnost, rozsudkem prvé stolice v posléz uvedené spojitosti zvlášť zdůrazňovaná, že v tiskárně firmy K. a spol. byly olověné plotny jen připevněny na rotačním stroji, který vydává již hotový výtisk novin, je dokladem mylnosti názoru, vysloveného v rozsudcích obou stolic. Podle § 4 zákona o tisku vztahuje se totiž vše, co se nařizuje v tomto zákoně o spisech tištěných, netoliko k věcem tištěným lisem tiskařským, nýbrž také k plodům literatury a umění, rozmnožovaným jakýmikoliv prostředky mechanickými nebo chemickými. Podstata tiskopisu spočívá podle toho především v tom, že tu jde o spis, některým ze způsobů právě uvedených rozmnožovaný. K vlastnímu rozmnožování tiskopisu, o nějž jde v souzeném případě, docházelo však i podle zjištění rozsudků obou stolic teprve v tiskárně firmy K. a spol právě tím, že olověné desky byly připevněny na rotačním stroji, který vydává již hotový výtisk novin, kdežto práce, prováděné v tiskárně M.-s-ského denníku mají v poměru k této činnosti a s hlediska policejních předpisů zákona tiskového (na rozdíl od hmotně- právních ustanovení §§ 7 a 10 obecného zákoníka trestního) zřejmě ráz pouhých prací přípravných. Dále sluší uvážiti, že povinnosti, uložené tiskaři předpisy § 17 zákona o tisku (odevzdání výtisku periodického tiskopisu úřadu bezpečnosti a státnímu zástupci) a jeho § 18 odstavce třetího (odevzdávání povinných výtisků úřadům a knihovnám, uvedeným v jeho odstavci prvém) lze již podle povahy věci plniti teprve tehdy, když tiskopis byl již vytištěn a když podle předpisů bylo již započato s jeho rozdáváním nebo rozesíláním, po případě arci ještě dříve (§ 17 odst. prvý) nebo později (§ 18 odst. druhý), vždy však teprve po skončeném vytištění tiskopisu. Také odpovědnost za zanedbání povinné péče podle ustanovení čl. III. čís. 1—3 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. nastává podle čís. 4 téhož článku teprve, když bylo započato s rozšiřováním tiskopisu, za něž mohou se však podle § 6 zákona o tisku pokládati vesměs jen takové úkony (odbyt, prodej, rozdávání tiskopisů a pod.), které předpokládají, že tu je již tiskopis hotový, zcela dotištěný. Ze všech těchto úvah je patrno, že v souzeném případě jest za tiskaře ve smyslu zákona o tisku pokládati tiskárnu firmy K. a spol., ze které vycházely teprve hotové výtisky tiskopisu, že tedy ve smyslu § 9 zákona jako místo, kde byl v rozhodné době tištěn časopis »M.- s-ský denník«, mělo správně uvedeno býti její sídlo (,P.) a jako jméno tiskaře firma K. a spol., nikoli M. O. jako sídlo tiskárny M.-s-ského denníku a její firma. Okolnost, na níž dále poukazuje rozsudek soudu odvolacího, že o onom rozvržení práce na obě tiskárny věděla i policie, nemá pro posouzení věci, zejména ani po stránce subjektivní významu, neboť tím, že zmíněná okolnost byla oznámena řečenému úřadu, zamýšleli sice zodpovědní činitelé učiniti snad zadost povinnosti, uložené jim předpisem § 10 zákona o tisku, což však nesprošťovalo obžalovaného S-eho povinnosti, by se jako tiskař zachoval také podle § 9 téhož zákona. Jde tu zřejmě o řešení otázky rázu po výtce právního, takže v omylu, jemuž podle názoru soudu podléhá v té příčině obžalovaný S., spatřuje rozsudek prvé stolice neprávem omyl ve smyslu § 2 písm. e) tr. z., neboť v pravdě přicházel by v úvahu omyl právní, právně mylný výklad pojmu tiskaře podle zákona o tisku, jímž se stejně jako neznalostí trestního zákona (§ 233 tr. z.) nikomu omlouvati nelze. Bylo proto ve smyslu §§ 292, 479 tr. ř. zmateční stížnosti na záštitu zákona vyhověti a uznati tak, jak se stalo.

Citace:

č. 3262. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 590-595.