Čís. 3122.

Subjektivní skutková podstata podle § 335 tr. zák. předpokládá, že pachatel může postříci (předvídati) možnost nebezpečenství (ohrožení právních statků v zákoně ujedených); nevyžaduje se však, že pachatel in concreto předvídal nebo mohl předvídati následky jednání nebo opomenutí, t. j. konkrétní poškození nebo možnost poškození oněch statků. Za osudné následky svého jednání je pachatel odpovědným, i když si jich skutečně neuvědomil.
(Rozh. ze dne 22. března 1928, Zm I 487/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 10. května 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. nedoličuje zmateční stížnost z valné části po zákonu, opouštějíc základnu rozsudkových zjištění, jež při dovolávání se hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. jsou závazná jak pro zrušovací soud, tak i pro zmateční stížnost. Tak neodpovídá zjištěním rozsudkovým, že obžalovaný dvéře jen zavřel, by učinil konec rozhovoru (diskursu). Zjišťujeť nalézací soud, že obžalovaný měl s Julianou: B-ovou hádku, že, jak sám doznal, byl velmi rozčilen a že přirazil prudce dvéře, v nichž právě stála Juliana B-ová a chtěla je rovněž zavříti. Pokud stížnost buduje své právní úvahy pouze na předpokladu, že dvéře byly obžalovaným zavřeny, nelze k ní přihlížeti (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Přisvědčiti lze stížnosti, že z té pouhé skutečnosti, že poškození bylo výsledkem jednání obžalovaného, nemusilo by se ještě nezbytně usuzovati na to, že obžalovaný přivodil poškození zaviněně. Leč, vezmou-li se za podklad zjištění rozsudku, nelze vytýkati rozsudku právní omyl. Stížnost si neuvědomuje, že ustanovení § 335 tr. zák. činí zodpovědnost závislou pouze na tom, zda mohl jednající pestříci, že jeho jednání neb opomenutí — a takovým může býti každé (jede Handlung oder Unterlassung ...) — je způsobilé přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro cizí tělo nebo život. Nalézací soud zjišťuje a poukazem na samu povahu jednání po zákonu odůvodňuje (§ 270 čís. 5 tr. ř.), že obžalovaný mohl nahlédnouti nebezpečnost svého jednání; tím je skutková podstata § 335 tr. zák. dána a lze o způsobilosti jednání tím méně pochybovati, kdyžtě mělo v zápětí skutečné poškození. Aby obžalovaný předvídal konkrétní následky svého jednání, zejména to, že by mohlo nastati poškození ruky Juliany B-ové, zákon nežádá. Neboť z jeho slov: » ... může (to je pachatel) nahlédnouti, že jeho jednání neb opomenutí je způsobilým přivoditi nebo zvětšiti nebezpečí pro život...«, vyplývá jasně, že se v subjektivním ohledu předpokládá,^ že pachatel »může postříci«, čili předvídati možnost nebezpečenství, to jest ohrožení právních statků v zákoně uvedených. Zákon však nevyžaduje, by pachatel in concreto předvídal nebo mohl předvídat! následky svého jednání neb opomenutí, to jest konkrétní poškození nebo možnost poškození oněch právních statků. Za osudné následky svého jednání je pachatel zodpovědným i tenkráte, když si jich skutečně neuvědomil.

Citace:

č. 3122. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 237-238.