Čís. 3263.

Elektrický proud (elektrická energie) není věcí movitou ve smyslu trestního zákona (§ 171 tr. zák.).
Zištný úmysl nelze stotožňovati s úmyslem poškozovacím ve smyslu § 197 tr. zák.
(Rozh. ze dne 21. září 1928, Zm I 284/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 16. března 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin krádeže podle §§ 171, 173 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečností podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., napadá zmateční stížnost rozsudek jak, pokud jím nebylo jednání obžalovaného podřaděno skutkové podstatě zločinu krádeže, pro který byla na obžalovaného vznesena obžaloba, tak, pokud nalézací soud neshledal v jednání tom ani skutkovou podstatu zločinu podvodu. V onom směru rozchází se zmateční stížnost s rozsudkem, jenž zjišťuje jednak v činu obžalovaného veškeré pojmové náležitosti objektivní i subjektivní skutkové podstaty krádeže, — v jediném bodě, totiž v příčině právní otázky, zda je elektrická, energie (elektrický proud jakožto předmět krádeže, kladené za vinu obžalovanému) věcí movitou ve smyslu § 171 tr. zák. Rozsudek zodpovídá otázku záporně, kdežto zmateční stížnost snaží se dovoditi, že elektrická energie je věcí movitou ve smyslu trestního zákona. Rozsudek opírá právní názor v něm vyslovený jednak o řadu autorů-theoretiků trestního práva (Kallaba, Miřičku, Janků a Lammasche), jednak o judikaturu nejvyššího soudu (rozh. čís. 1891 sb. n. s.). Bylo-li možno k jedinému autorovi (Milotovi), jenž jest v rozsudku označen jako výjimka z pravidla, přiřaditi snad ještě některého ojedinělého autora dalšího (tak na př. Fingera: Das Strafrecht II. pozn. 357 na str. 394—396), bylo by tím spíše lze doplniti řadu oněch theoretiků, jichž se dovolává rozsudek, jmény četných dalších zastanců téhož právního názoru. Z nich výslovně budiž se zmíněno o Stoossovi (das Lehrbuch des öesterr. Strafrechts), který uznává (str. 343) stejně jako i někteří jiní autoři, že by síly přírodní, mezi nimi elektrická energie, věcem (podle trestního zákona) na roven postaveny býti měly. Touž myšlenku vyslovuje ostatně nepřímo i ono shora citované rozhodnutí čís. 1891 sb. n. s., praví-li se v něm, že otázka, o niž jde, jest i v oboru právnictví spornou, pokud ji výslovně neřeší zákon, jako na př. německý zákon z 9. dubna 1900, ř. z. str. 288, »betreffend die Bestrafung der Entziehung elektrischen Arbeit«, nebo uherský zákonný čl. III. z roku 1907, jehož § 2 byla také vyrobenému elektrickému proudu i každé jiné energii, jíž lze použíti k technickým účelům, poskytnuta táž trestněprávní ochrana, které se dostává věcem movitým. Že výrazem »věc« rozumí se též elektřina a jiná energie, praví se dále v § 105 rakouské osnovy trestního zákona a také podle § 13 čís. 5 čsl. přípravné osnovy trestního zákona jest za věc movitou (zejména i jako předmět krádeže ve smyslu § 315) považovati i elektřinu nebo jinou přírodní sílu, člověkem vyrobenou nebo zachycenou. Než tu jde vesměs o zjevy, jež, pokud v úvahu přichází trestní právo, platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, mají význam jen de lege ferenda, jichž se tudíž za posavadního stavu zákonodárství v řečené oblasti dovolávati nelze. To činí však právě i zmateční stížnost, neboť prvý z obou důvodů, na něž obmezuje uplatňování svého právního názoru, že totiž elektrický proud, vyrobený a zachycený člověkem, je věcí movitou, je patrně převzat ze shora uvedeného § 13 čís. 5 čsl. osnovy trestního zákona. Nepřesvědčuje však ani další důvod zmateční stížnosti, podle něhož jest elektrický proud, elektrickou energii pokládati za věc movitou vzhledem k tomu, že je jímatelná, převoditelná a že ji lze měřiti jak co do množství, tak co do síly. Tyto vlastnosti elektrické energie neušly ani pozornosti zastanců opačného názoru právního, podle něhož věcí ve smyslu práva trestního jest na rozdíl od práva soukromého rozuměti jen věci hmotné nebo věc movitou ve smyslu přirozeném (Kallab, Miřička, Janka, Stooss). Povahu elektrického proudu nerozřešila však dosud spolehlivě ani věda přírodní (rozh. čís. 1891 sb. n. s.) a okolnost, že elektrický proud lze měřiti, souvisí zřejmě jen s tím, že tu jde o přírodní sílu, nepraví tudíž s hlediska platného trestního zákonodárství o sobě nic pro kladnou odpověď na otázku, zda je elektrická energie věcí movitou ve smyslu trestního zákona. Za vylíčeného stavu věcí neshledal zrušovací soud ve vývodech zmateční stížnosti podnětu, by se uchýlil od právního názoru, vysloveného v rozhodnutí čís. 1891 sb. n. s. v ten rozum, že elektrický proud (elektrická energie) věcí movitou ve smyslu trestního zákona není. Skutkovou podstatu zločinu podvodu neshledal nalézací soud v jednání obžalovaného podle rozsudkových důvodů proto, že jednak nelze prý v jednání tom spatřovati nic lstivého ani uvedení v omyl nebo lstivé využívání omylu nebo nevědomosti jiného, jednak nelze z jednání toho dovoditi ani poškozovací úmysl obžalovaného. Zmateční stížnosti bylo by sice přisvědčiti, pokud namítá, že se prv uvedený závěr rozsudkový zakládá na omylu, jímž míněn je zřejmě a to právem omyl rázu právního. Zbývá však onen další závěr, jehož ryze skutková povaha dochází v rozsudkových důvodech ještě určitějšího výrazu, praví-li se v nich dále, že nalézací soud nenabyl přesvědčení o poškozovacím úmyslu obžalovaného. Pochybnosti, jež vyslovuje zmateční stížnost o správnosti těchto závěrů, jeví se arci tím důvodnějšími, kdyžtě i nalézací soud dospěl podle rozsudkových důvodů k přesvědčení, že obžalovaný jednal v úmyslu zištném, jímž míněn jest vzhledem k předchozím úvahám patrně jeho úmysl, obohatiti se bez vědomí a bez svolení výrobce (Elektrotechnického svazu československého v K.) bezplatnou dodávkou proudu, neboli jeho úmysl zlodějský ve smyslu § 171 tr. zák. Že by však nalézací soud byl řešil otázku poškozovacího úmyslu obžalovaného podle § 197 tr. zák. způsobem právně mylným, důvodně vytýkati nelze. Není tomu tak zejména, pokud se v rozhodovacích důvodech praví, že onen rozsudkem zjištěný zištný úmysl obžalovaného nelze stotožňovati s úmyslem poškozovacím po rozumu § 197 tr. zák., neboť ani podle judikatury zrušovacího soudu nekryje se tento úmysl nutně s úmyslem nabýti majetkového prospěchu, třebaže z něho nepřímo na jevo vycházeti může. Státní zastupitelství opomenulo však napadati řečené rozsudkové závěry po stránce skutkové a vývody zmateční stížnosti, dovolávající se jediné důvodu zmatečnosti hmotněprávní podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., nepřicházejí v úvahu ani jako věcné uplatňování řečeného důvodu zmatku formálního, nejsouce svojí podstatou ničím jiným než podle §§ 258, 288 čís. 3 tr. ř. nepřípustným brojením proti soudcovskému přesvědčení. Bylo ji proto zavrhnouti jednak jako bezpodstatnou, jednak jako po zákonu neprovedenou.

Citace:

č. 3263. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 595-598.