Čís. 3337.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
I urážky jednotlivců (ministrů, generálů, legionářů-státních zaměstnanců) mohou býti po případě hanobením republiky, způsobilým snížiti její vážnost (§ 14 čís. 5 zákona).
Výklad projevu, určeni smyslu, významu, dosahu, směru a účelu projevu, určení, jakým úmyslem byl mluvčí k projevu a při projevu veden, zda měl určitý účinek projevu na zřeteli a zda chtěl účinek ten přivoditi, k čemu projev směřoval, kdo byl projevem urážen (tupen, hanoben), a zda bylo hanobení republiky způsobilým, by snížilo její vážnost (§ 14 čís. 5 zákona), jsou složkami skutkového podkladu, který jest podle § 288 čís. 3 tr. ř. závazným pro hmotněprávní přezkoumání rozsudku.
Každou část projevu dlužno vykládati v souvislosti s ostatními částmi projevu a v souvislosti s výroky pronesenými současně s výrokem, jehož smysl a účel má býti určen.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1928, Zm I 621/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po neveřejném ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., a přečinem podle § 14 čís. 5 téhož zákona.
Důvody:
Zmateční stížnost, jež uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle bodů 9 písm. a), 10 § 281 tr. ř., napadá rozsudek prvé stolice jen, pokud uznává stěžovatele vinným 1. zločinem podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky pro výrok, že se sociální stranou není možno jíti, ta že volí cestu volné organisace (a) parlamentu a takovou cestou že se k cíli nepřijde, nýbrž davem na ulici a se zbraní v ruce, 2. přečinem podle § 14 čís. 5 téhož zákona pro výroky: a) že nahoře udělali jednoho pána generálem, protože byl antimilitarista, jednou že při přehlídce spadl s koně a utekl, druhému že koupili osla, protože neuměl na koni jezditi, jednou že byla v Praze vyloupena hlavní pokladna, policisté že pachatele dopadli, ale že byli by prý policisty zavřeli, protože pachatel měl býti příbuzným ministra financí, b) že jsou kruté daně, které vyměřují neinformovaní lidé, že bylo mnoho tisíc německých státních zaměstnanců vyhozeno a na jejich místa že byli dosazeni legionářští blbci. V podstatě stížnost namítá, že obžalovaný prvým výrokem znázornil jen rozdíl mezi stranami sociálně-demokratickou a komunistickou, uváděje způsobem prostému lidu srozumitelným, že strana komunistická jest revolucionářská, kdežto se strana sociálně-demokratická domáhá přeměny společnosti a hospodářství cestou evoluce; ve výrocích pod čís. 2 jsou prý napadeni jen některý generál a některý ministr financí, pokud se týče — výrazem »legionářští blbci« — určitá třída osob, takže prý nejde o pobuřování proti republice, o hanobení některého z právních statků a podmětů, § 14 čís. 5 zákona chráněných. Tvrdí výslovně, že výrokem ad 1. nebyl zákon vůbec přestoupen, a má při dalších námitkách patrně za to, že výroky pod 2. zakládají jen přestupky proti bezpečnosti cti vyhražené soukromé obžalobě urážených jednotlivců, kterými obžaloba podána nebyla. Námitky byly by řádným, zákonným provedením uplatňovaných důvodů zmatečnosti, dolíčením právní mylnosti rozsudku jen, kdyby se kryl skutkový podklad námitek s tím, co bylo skutkovým podkladem napadených částí výroku o vině, s celkem skutkových okolností, které vzal nalézací soud ohledně dotyčných projevů obžalovaného v rozsudku za prokázané. Skutkovými zjištěními není jen doslov souzených projevů, které činí stížnost výlučným podkladem námitek, nýbrž do oboru skutkově zjišťovací činnosti vyhražené soudům nalézacím spadá i výklad souzeného projevu, určení, jaký byl smysl, význam, dosah, směr a účel projevu, tudíž obzvláště i určení, jakým úmyslem byl mluvčí k projevu a při projevu veden, zda měl určitý účinek projevu na zřeteli a zda chtěl účinek ten přivoditi. I výroky rozsudku o tom, k čemu směřovaly souzené projevy a kdo byl obzvláště projevy pod 2. uvedenými urážen (tupen, hanoben), v jakém úmyslu je obžalovaný učinil a zda bylo hanobení republiky způsobilým, by snížilo její vážnost, jsou složkami skutkového podkladu, který jest podle § 288 čís. 3 tr. ř. závazným pro hmotněprávní přezkoumání rozsudku, ana stížnost ani výslovně, ani zřetelným poukazem nevytýká, že ten aneb onen z výroků těch jest formálně vadným ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř. a ohledně řečené způsobilosti ani neuplatňuje, že ji posuzuje rozsudek s hledisek právně pochybených anebo neúplných. Ostatně stížnost při svémocném výkladu souzených projevů, jímž dospívá k předpokladu jiného než rozsudkem zjištěného smyslu a účelu projevu, nedbá ani hlavní zásady logického výkladu, že každou část projevu jest vykládati v souvislosti s ostatními jeho částmi, v souvislosti s výroky, které byly učiněny současně s výrokem, jehož smysl a účel má býti určen.
I k výroku čís. 1 vztahuje se skutkový závěr rozsudku, že se obžalovanému jednalo o to, by svými výroky vyvolal v posluchačstvu nepřátelské smýšlení proti republice, které by pak došlo tak daleko, by (občanstvo) z nenávisti proti republice, kterou nemůže jako stát uznati, chopilo se zbraní a zničilo ji a její demokraticko-republikánskou formu státní. Že by dotčený projev stěžovatelův nenaplňoval skutkovou podstatu zločinu, který rozsudek v něm shledal, ani, přihlíží-li se k tomuto zjištěnému úmyslu a tím implicite zjištěnému smyslu a směru projevu, stížnost netvrdí, tím méně dokazuje, odvozujíc beztrestnost projevu z jeho pouhého doslovu a přehlížejíc, že vsunutými slovy »takovou cestou se k cíli nepřijde, nýbrž« nabývá srovnávání různých postupů politických stran smyslu a účelu: doporučovati postup komunistické strany a zrazovati od postupu strany sociálně-demokratické. Ohledně výroků čís. 2 vyslovuje rozsudek, že obžalovaný, jemuž šlo o soustavné surové a štvavé hanění republiky, chtěl i celé zařízení republiky, chování se úřadů (jednání vlády), ústavních činitelů a ministrů ostrými a přehnanými výrazy nemístné kritiky potupiti a tím i republiku hanobiti. Pro tento dále jdoucí úmysl obžalovaného vybočují dotčené projevy z mezí pouhých urážek jednotlivců (ministrů, generálů, legionářů-státních zaměstnanců) a nelze rozsudečnému závěru, že urážky jednotlivců těch jsou hanobením republiky, způsobilým snížiti i její vážnost, vytýkati právní omyl, ano jest zásadou, ustálenou v judikatuře zrušovacího soudu (srovnej obzvláště rozhodnutí čís. 1592, 1937, 2052, 2163, 2559 sb. n. s.), že prostředkem hanobení republiky mohou býti též urážlivé projevy o jednotlivých činitelích státních. Stížností popřená pobuřovací povaha souzených projevů není vůbec zákonnou známkou přečinu, který soud v nich shledal, takže netřeba zkoumati, zda se vztahuje i k oněm projevům věta rozhodovacích důvodů, že šlo obžalovanému o to, by vyvolal v posluchačstvu nepřátelské smýšlení, t. j. pobuřoval je proti republice, nebo ne. Jak dovoženo, odchyluje se stížnost tím, že ponechává část skutkových závěrů rozsudku stranou, od základny závazné pro hmotněprávní přezkoumání rozsudku a neprovádí uplatňované důvody zmatečnosti po zákonu, takže ji dlužno pokládati za neprovedenou a v důsledku toho ji zavrhnouti.

Citace:

č. 3337. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 778-780.