Čís. 3152.

Pod pojem »nedbalosti« (§ 431 tr. zák.) spadají nejen případy, kde si byl pachatel vědom neopatrnosti svého počínání, pokládal však za to, že z těch neb oněch příčin nedojde k ohrožení tělesné neporušenosti jiných, jemuž nechtěl, nýbrž i případy, ve kterých si pachatel neopatrnost svého počínání ani neuvědomil, neuváživ možnou kausalitu svého jednání (opomenutí) pro škodný výsledek buď vůbec, nebo ne dosti pečlivě.
Zavinění střelce na honě, střílel-li do zadu za střeleckou linii a poranil náhončího zvěř tam sbírajícího.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1928, Zm I 4/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu v Chotěboři ze dne 12. května 1927, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek podle § 431 tr. zák. jakož i rozhodnutím krajského soudu jako soudu odvolacího v Kutné Hoře ze dne 15. července 1927, pokud jím byl tento rozsudek potvrzen, byl porušen zákon v ustanovení § 431 tr. zák. Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Chotěboři ze dne 12. května 1927 byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek proti bezpečností života podle § 431 tr. zák., spáchaný tím, že dne 4. listopadu 1926 při honě u N., postupuje s ostatními střelci v řadě ku předu, vystřelil pojednou po zajíci, proběhnuvším linii střelců dozadu, při čemž poranil za linii střelců se nalézajícího Františka S-u, a že se tak dopustil jednání, o němž již podle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může, mohl poznati, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, při čemž byl František S. poraněn. V průvodním řízení bylo v podstatě zjištěno toto: Svědek Jan M. přišel na příkaz hajného M-y do domu Františka S-y v P. a řekl tam, že jeden musí jíti na hon, načež otec František S. řekl, že jeden na hon půjde. To potvrzuje též svědek František S. Otec František S. poslal pak svého 13letého syna Františka S-u, jenž prokazuje, že se dne 4. listopadu 1926 hlásil u hajného M-y, jenž honce zároveň s D-em postavil do řady a řekl jim, jak mají choditi. Přišli do paseky, kde Františka S-u poslal jeden hajný pro zajíce dozadu asi 5—6 kroků, týž šel a zajíce vzal. V tom okamžiku proběhl jiný zajíc linii dozadu. Zatím co František S. dobíjel, zajíce, jejž sebral, vyšla rána a František S. pocítil bolest v obou nohách a padl k zemi. Na to přiběhl k němu hajný D. a obžalovaný W., jenž ho postřelil a jenž ve vzdálenosti asi 10 kroků chodil vedle S-y celé dopoledne. Na otázku, co se mu stalo, řekl S., že ho brní nohy, při čemž W. odpověděl, že střelil po zajíci, a že nevěděl, že tam někdo je. Podle svědectví Eugena J-a měl František S. od úderu broků viditelné znamení a místo kolem začervenalé; jak se pak později zjistilo, byl František S. zasažen 4 broky, jež vnikly do pravé a levé nohy až blízko ke kosti. Stupeň poranění nebyl sice rozsudkem zjištěn, podle chorobopisu jde pravděpodobně o lehké poranění na těle. Rozsudkem okresního soudu v Chotěboři jest zjištěno, že na pasece byly stromky a keře 1 a 1/2 m i 2 m vysoké, takže jeden druhého ani neviděl, a že na místě byla též vysoká tráva. Dále bylo vzato za zjištěno, že obžalovaný střílel dozadu, kam zajíc řadou střelců proběhl, a že v blízkosti tam se nalézající František S. vykřikl a byl poraněn broky, takže souvislost mezi touto ranou a poraněním Františka S-y jest prokázána. Také obžalovaný doznal, že střílel po zajíci dozadu, nevěděl však, že jest tam někdo z náhončích, a že se mu tudíž následkem toho vina přičítati nemůže. Soud v rozsudku uvádí, že, i když jest zjištěno, že skutečně obžalovaný střílel dozadu po zajíci, není tím prokázáno, že se tím dopustil jednání, kterým vydával Františka S-u v nebezpečí, ježto nebylo S-u pro houští a stromy viděti, že náhončí byli poučení, by postupovali v jedné řadě se střelci, by se zabránilo nehodám, když se střílí dopředu nebo dozadu, a dokládá, že se tu nejvýš může jednati o nebezpečí abstraktní, nikoliv však o nebezpečí konkrétní, že obžalovaný, ač věděl, že se tam někdo nalézá anebo mohl předpokládati, že někdo tam je — tam střílel, což jinak nebylo průvodním řízením prokázáno. Rozhodnutím krajského soudu v Kutné Hoře jako soudu odvolacího ze dne 15. července 1927 byl rozsudek ten potvrzen.
Oněmi rozsudky, pokud jimi byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby sproštěn, byl porušen zákon. Pod pojem nedbalosti spadají nejen případy, kde si byl pachatel vědom neopatrnosti svého počínání, pokládal však za to, že z těch neb oněch příčin nedojde k ohrožení tělesné neporušenosti jiných, jemuž nechtěl, nýbrž i případy, ve kterých si pachatel neopatrnost svého počínání ani neuvědomil, neuváživ možnou kausalitu svého jednání neb opomenutí pro škodný výsledek buď vůbec nebo ne dosti pečlivě. Nemůže proto vyviňovati obžalovaného, že S-u pro houští a stromy nebylo viděti; právě naopak, poněvadž v místech byly keře, stromy a vysoká tráva, jež bránila rozhledu, neměl obžalovaný dozadu stříleti, neboť, bylo-li mu známo, že se střílí dopředu i dozadu, musel též předvídati, že střelená zvěř musí býti sbírána náhončími i vzadu za linií a měl proto jednak nestříleti v takové blízkosti za leč, jednak měl stříleti jen na místo úplně volné a nikoliv do křoví a trávy, kde mohl předvídati, že půjde někdo pro střelenou zvěř, zvláště když Eugen J. těšně před tím z leče zastřelil zajíce, a že náhončího, který pro zvěř půjde, může poraní ti. Nesprávně mluví rozsudek o abstraktním nebezpečí, vylučuje při tom nebezpečí konkrétní (správněji řečeno konkrétní ohrožení), neboť ze shora uvedených okolností jde jasně na jevo, že v souzeném případě jde o ohrožení konkrétní. Obžalovaného nemůže dále sprostiti zodpovědnosti ani ta okolnost, že náhončí byli poučeni, by postupovali v jedné řadě se střelci; nehledíc ani k tomu, že S. byl výstřelem obžalovaného zasažen v bezprostřední blízkosti linie střelců, což již samo o sobě působí ohrožení osob v linií jdoucích, nemohlo býti obžalovanému neznámo, jako shora, uvedeno, že náhončí musili sbírati střelenou zvěř i vzadu za linií, a musil si proto uvědomiti, že některý z náhončích může za tím účelem býti za linií. Ostatně ani kdyby byl náhončí S., nedbaje poučení, meškal z jiného důvodu za linií, nemohlo by obžalovaného omlouvati, že k výsledku přispěla spolu i nedbalost osob třetích nebo dokonce nedbalost poškozeného Samého. Rozsudky dospěly k osvobozujícímu výroku následkem právně mylného výkladu ustanovení § 431 tr. zák. a bylo proto podle §§ 33, 292, 479 tr. ř. uznati právem, že oněmi rozsudky byl porušen zákon v ustanovení § 431 tr. zák.

Citace:

č. 3152. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 295-297.