Čís. 3276.

Podle § 134 tr. ř. jest vyšetřiti duševní stav obžalovaného, vyšly-li za řízení na jevo objektivní známky, vzbuzující podezření, že ta jest duševní porucha podle § 2 písm. a)—e) tr. zák.; nestačí pochybnosti, které o příčetnosti obžalovaného vyslovuje jeho obhájce.
»Střídavé pominutí smyslu« podle § 2 písm. b) tr. zák. předpokládá chorobný stav duševní, vylučující přechodně (střídavě) užívání rozumu a potlačující duševní život a intelekt člověka; dodatková otázka (§ 319 tr. ř.) na onen stav je odůvodněna jen, bylo-li podle výsledků řízení tvrzeno neb aspoň naznačeno, že obžalovaný byl v době spácháni činu stižen pomíjející duševní chorobou, která ho zbavovala užívání rozumu, tudíž příčetnosti.
Porotní soud má povinnost zkoumati, zda tvrzené skutečnosti odpovídají zákonné podstatě stavu trestnost vylučujícího nebo rušícího, a jen v kladném případě jest povinen a oprávněn, by dal porotcům dodatkovou otázku na onen stav; jen za toho předpokladu má opomenutí takové otázky za následek zmatečnost rozsudku (§ 344 čís. 6 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 4. října 1928, Zm II 309/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Olomouci ze dne 9. června 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem úl ladné vraždy loupežné podle §§ 134, 135 čís. 1 a 2 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 6 § 344 tr. ř. Zkrácení v právu obhajoby, činící rozsudek zmatečným podle čís. 5 § 344 tr. ř., spatřuje v tom, že porotní dvůr soudní zamítl průvodní návrhy obhájce při hlavním přelíčení. Podle obsahu protokolu o hlavním přelíčení zněly průvodní návrhy takto; 1. měla býti dožádána firma B-ova o zprávu o pověsti obžalovaného, poněvadž se tento poslední čtyři roky více zdržoval ve Z. než v L.; 2. mělo býti vyšetřeno četnictvem, zda bylo v továrně pozorováno na obžalovaném abnormální chování v posledních letech; 3. správa zemského léčebného ústavu v Kroměříži měla býti dotázána, z jakého důvodu byl otec obžalovaného dodán do ústavu, jakou duševní nemocí trpěl, a nač tam zemřel; 4. matka obžalovaného měla býti vyslechnuta o tom, že otec obžalovaného trpěl duševními chorobami, že byl nepříčetný, z počátku že-byl ponechán v rodině jako neškodný blázen, v poslední době, když počal ohrožovat! rodinu a okolí, byl dodán do ústavu; 5. navrhl obhájce, »by byl obžalovaný prohlédnut soudními lékaři z oboru psychiatrie, a by byl prozkoumán jeho všeobecný zdravotní stav s ohledem na to, že již od chlapeckých let trpí ušní nemocí, že má ušní výtoky a že jeho nemoc jest ve spojení s bolestmi hlavy, které jsou čas od času velice intensivní a mají za následek občasnou! ztrátu paměti a zapomětlivost; navrhl dále, by z toho důvodu byl obžalovaný za účelem vyšetření své příčetnosti dán na pozorování do ústavu choromyslných, by znalci z oboru psychiatrie mohli zjistiti, zda snad nespáchal trestný čin v přechodném pomatení smyslů«. Pokud se zmateční stížnost, reprodukujte obsah těchto průvodních návrhů, odchyluje od zápisu v protokolu o hlavním přelíčení, nelze k ní přihlížeti, poněvadž pro posouzení otázky, které návrhy byly při hlavním přelíčení učiněny a jaký měly obsah, rozhoduje jedině obsah tohoto protokolu. Stěžovatel má za to, že okolnosti, o nichž nabídl důkaz pod čís. 1—4, mají závažný význam pro posouzení-otázky, zda byl v době spáchání činu. příčetným čili nic, a že tudíž neprovedením důkazů byl zkrácen ve své obhajobě. Než v tom nelze mu dáti za pravdu, poněvadž: 1. z pověsti obžalovaného nelze vůbec usuzovat! na jeho duševní příčetnost nebo nepříčetnost. Bylo proto zbytečno prováděti důkaz o okolnosti, z níž nelze na pravdivost závažné okolnosti vůbec souditi; 2. tento důkaz směl býti zamítnut již pro neurčitost průvodní věty (§ 222 tr. ř.), ježto se v ní ani netvrdí, že chování obžalovaného v posledních letech skutečně bylo abnormální, ani neuvádí, v čem tato domnělá abnormálnost záležela. 3. a 4, Důkazy o tom, že otec obžalovaného byl stižen duševní chorobou, že byl z počátku ponechán v rodině a teprve, když počal ohrožovat! své okolí, dodán do ústavu pro choromyslné, kde také zemřel, směly odpadnouti proto, že skutečnost sama, že byl otec obžalovaného dodán do zemského léčebného ústavu v Kroměříži a že tam po více než tříměsíčním pobytu zemřel, jest potvrzena přípisem ústavu, který byl přečten při hlavním přelíčení, a okolnost, že obžalovaný pochází z otce, o němž jen tvrzeno, že byl v poslední době svého života duševně nemocen, sama o sobě nestačí odůvodniti pochybnosti o jeho příčetnosti, an sám o sobě tvrdil, že jest úplně zdráv, že trpí od dětských let jen ušní chorobou, a ani za řízení nevyšly na jevo podstatné okolnosti, zejména objektivní známky a skutečnosti, z nichž by mohla vzejíti důvodná pochybnost o tom, zda je obžalovaný duševně zdráv či chorý, jak o tom bude ještě dále řeč. 5. Podle ustanovení § 134 tr. ř., platícího i pro hlavní přelíčení, dlužno vyšetřiti duševní stav obžalovaného, vzejdou-li pochybnosti o tom, zda je duševně zdráv, či zda trpí duševní poruchou, jež by vylučovala, jeho příčetnost. Pochybnosti o příčetnosti vzejdou, jsou-li tu podstatné okolnosti, vzbuzující podezření, že tu jest duševní porucha podle § 2. písm. a)—c) tr. zák. Předpokládá se, že v průvodním řízení vyšly na jevo objektivní známky, vzbuzující pochybnosti o příčetnosti obžalovaného, nestačí však, jsou-li tu pochybnosti, které o příčetnosti obžalovaného vyslovuje jeho obhájce; jest třeba určitých objektivních skutečností, vzbuzujících pochybnost, zda obžalovaný je, pokud se týče byl v době činu příčetným. Takových skutečností průvodní řízení V souzeném případě nepřineslo. Okolnosti, no něž se odvolává zmateční stížnost, nejsou toho druhu, by v nich bylo lze spatřovati objektivní známky, budící pochybnost o příčetnosti obžalovaného. Průvodní návrh odůvodňoval potřebu vyšetření duševního stavu obžalovaného jen poukazem na ušní nemoc obžalovaného, spojenou s výtoky a s bolením hlavy, časem velmi intensivním, které prý má za následek občasnou ztrátu paměti a zapomětlivost, — avšak v té příčině prohlásili soudní znalci-lékaři (kteří prohlédnuvše obžalovaného, zjistili, že přestál zánět vnitřního ucha, utrpěl perforaci obou bubínků, avšak dobře slyší i tikot hodinek), že tato ušní choroba nemá naprosto žádného vlivu na duševní stav obžalovaného. Pokud se zmateční stížnost (přes meze průvodního návrhu) snaží dovoditi, že soud byl povinen dáti vyšetřiti duševní stav obžalovaného již proto, že tvrdil v přípravném řízení i při hlavním přelíčení, že se nepamatuje, jakým způsobem čin spáchal, a že toto jeho zodpovídání se potvrdil také spoluobžalovaný František H., který udal, že se ho obžalovaný asi 3—4 měsíce po činu ptal, jak to bylo, a že mu při tom obžalovaný řekl, že neví, co a jak udělal, — přehlíží, že toto pouhé tvrzení obžalovaného (které se ostatně jeví pouhou výmluvou vzhledem k tomu, že obžalovaný svůj čin před tím, jak před četnictvem ve Z. dne 27. ledna 1928, tak i před vyhledávajícím soudcem u okresního soudu tamtéž dne 28. ledna 1928 po krátkém zapírání nejen doznal, nýbrž i do nejmenších podrobností vylíčil, a při svém zodpovídání a vylíčení setrval í při svém výslechu u okresního soudu v Přerově dne 30. ledna 1928, a že teprve za dalšího vyšetřování počal své výpovědi měniti, udav 29. února 1928 u krajského soudu v Olomouci, že vlastně sám nevěděl, »jak čin provedl«, že se na to ptal asi 3 měsíce po činu při nahodilém setkání H-e, a při hlavním přelíčení prohlásil, vylíčiv do nejmenších podrobností vše, co před vraždou předcházelo i co po ní následovalo, »pak už nevím co bylo«, nemůže nahradili naprostý nedostatek určitých objektivních skutečností, majících vztah k duševnímu zdraví obžalovaného, které jedině by mohly odůvodnili pochybnost, zda jest příčetným čili nic, zvláště když obsah dotyčného tvrzení obžalovaného je vysvětlitelný přirozeným rozčilením pachatelovým při provádění činu, jenž podle jeho vlastních údajů byl předem uvážen a připraven. Tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaný uvedl na svou obhajobu, že se choroba jeho otce brala týmž směrem (jako u něho), že se u otce jevily tytéž příznaky jako u obžalovaného, neodpovídá spisům, poněvadž obžalovaný nic takového netvrdil, naopak prohlásil, že jest až na ušní chorobu a spojené s ní příznaky úplně zdráv. Dlužno tedy uznali, že porotní dvůr soudní, zamítnuv také tento průvodní návrh pro nedostatek zákonných předpokladů § 134 tr. ř., neporušil zákon a nezavinil neúplnost řízení podle čís. 5 § 344 tr. ř.
Zmatek podle čís. 6 § 344 tr. ř. shledává stěžovatel v tom, že porotní dvůr soudní zamítl obhájcův návrh, by byla porotcům dána dodatková otázka, zda čin uvedený v 1. hlavní otázce nebyl spáchán ve střídavém pominutí smyslů podle § 2 b) tr. zák., a že tím porušil předpis § 319 tr. ř. Zmateční stížnost má za to, že okolnosti, tvrzené za hlavního přelíčení jednak obžalovaným, že si není činu (jeho provedení), vůbec vědom— »pak už nevím, co bylo«, jednak Františkem H-em, který potvrdil, že se ho obžalovaný sám tázal, jakým způsobem byl čin spáchán, jednak uplatňované v obhajobě obžalovaného, že ztrácí paměť, že mívá svírání hlavy, že ho pronásledovaly neustále myšlenky na motocykl, — zavazovaly soud, by dal porotcům dodatkovou otázku na střídavé pominutí smyslů, poněvadž prý nasvědčují tomu, že obžalovaný spáchal čin v nepříčetnosti. Než zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Podle § 319 tr. ř. jest ovšem povinností soudu, by dal porotcům otázku dodatkovou a to i z moci úřední bez návrhu stran, byly-li tvrzeny skutečnosti nebo stav, jež by, předpokládajíc pravdivost tvrzení, vylučovaly nebo rušily trestnost. Takovou skutečností by bylo podle § 2 b) tr. zák. zajisté také střídavé pominutí smyslů. Než zmateční stížnost přehlíží, že soud má v takovém případě povinnost zkoumati, zdali tvrzené skutečnosti odpovídají zákonné podstatě stavu trestnost vylučujícího nebo rušícího. Jen v kladném případě jest soud povinen, avšak zároveň také jen v tomto případě oprávněn, by dal porotcům takovou otázku, a jen za tohoto předpokladu má opomenutí takové otázky za následek zmatečnost rozsudku. V souzeném případě však nepochybil porotní dvůr soudní, nedav dodatkovou otázku, byl by naopak pochybil, kdyby se byl pro ni rozhodl. Poněvadž »střídavé pominutí smyslů« podle § 2 b) tr. zák. předpokládá chorobný stav duševní, vylučující přechodně (střídavě) užívání rozumu a potlačující duševní život a intelekt člověka, bylo by dání otázky dodatkové podle tohoto zákonného ustanovení odůvodněno jen, kdyby podle výsledků řízení bylo tvrzeno nebo aspoň naznačeno, že obžalovaný byl v době spáchání činu stižen pomíjející duševní chorobou, která ho zbavovala užívání rozumu a tudíž příčetnosti. Takové tvrzení se za řízení nevyskytlo; obžalovaný sice udal, že pochází z otce, který onemocněl a zemřel duševní chorobou, že však sám jest úplně zdráv, že trpí od mládí jen ušní chorobou, spojenou s bolestmi hlavy, a občasným seslabením paměti, udal také, že poslední dvě léta cítil rozrušenost, byl nestálý V práci a zanedbával ji, a že se mu proháněly hlavou myšlenky na motocykl, netvrdil však a ani jinak nevyšlo na jevo, že jest stižen pomíjející duševní chorobou nebo že se u něho vyskytly známky nepříčetnosti a ani jinak za hlavního přelíčení nevyšly na jevo objektivní skutečnosti ani známky, které by na takovouto duševní chorobu u obžalovaného poukazovaly. Naopak v protokole o hlavním přelíčení jest konstatováno, že podle osobního dojmu, který činil obžalovaný na soud, jest stěžovatel úplně příčetným a že za trestního řízení nevzešly sebe menší pochybnosti, pokud se týče nevyšly na jevo okolnosti, vzbuzující pochybnost o příčetnosti obžalovaného. Že ušní nemoc obžalovaného a spojené s ní bolesti v hlavě nemohou míti vliv na duševní stav obžalovaného, vysvětlili již soudní znalci lékaři. Že změněná obhajoba obžalovaného v tomto případě nemůže nahraditi nedostatek tvrzení objektivních skutečností, poukazujících na duševní chorobu — ať již trvalou nebo pomíjející — vyplývá již dostatečně z toho, co bylo výše řečeno. Poněvadž v souzeném případě schází podle výsledků porotního líčení základní předpoklad § 2 písm. b) tr. zák., tvrzení pomíjející duševní choroby, vylučující příčetnost, nesměla býti dána porotcům otázka dodatková na tento stav, rušící trestnost. Neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 3276. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 622-626.