Čís. 3189.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pojem »pobuřování«. I činnost, záležející v propagaci politického směru strany státem dovolené nebo trpěné, domáhání se uskutečnění programu strany cestou evoluce, t. j. přesvědčováním spoluobčanu o vhodnosti určitého politického programu, jest po případě činností illegální, spadající pod ustanovení § 14 čís. 1 zákona.
(Rozh. ze dne 24. května 1928, Zm I 223/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 23. února 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin rušení obecného míru podle § 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Důvody:
Nalézací soud vzal, jak je patrno z rozhodovacích důvodů, za prokázáno, že se obžalovaný na veřejné schůzi v přítomnosti asi 80 osob vyjádřil: »Budeme k tomu pracovati, by byly navázány styky se Sovětským Svazem a by došlo jednou ku zřízení vlády dělníků a rolníků«, neshledal však v tomto výroku, v němž obžaloba spatřovala shora uvedený přečin, trestný čin náležející před soud. Zmateční stížnost státního zastupitelství, napadající rozsudek číselně důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., uplatňuje zřejmým poukazem, že rozsudek neposuzuje skutkovou podstatu činu obžalovanému za vinu kladeného se správných právních hledisek, ježto nezkoumá a nezjišťuje, zda jednal obžalovaný v úmyslu, by vyvolal u posluchačů nepřátelskou náladu proti demokraticko-republikánské formě státní, a zda bylo jeho jednání způsobilým vyvolati v nich tuto náladu. Této námitce stížnosti nelze upříti oprávnění. Pobuřováním po rozumu § 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky jest jakékoli intelektuální působení na jiné osoby, jež je způsobilým a směřuje podle úmyslu pachatelova k tomu, by v nich byla vyvolána nepřátelská nálada proti právním statkům tímto ustanovením zákona chráněným, t. j. nálada, jež si přeje zánik právního statku, proti němuž se pobuřuje. Na soudě nalézacím tudíž bylo, by zkoumal a zjistil, zda jednal obžalovaný v úmyslu, by vyvolal u posluchačů nepřátelskou náladu proti demokraticko-republikánské formě státní, a zda byly prostředky jím použité objektivně způsobilé tento stav vyvolati. Nalézací soud však tak neučinil, nýbrž posuzoval případ, jak vyplývá z rozhodovacích důvodů, jichž podstatný obsah byl shora uveden, s jiných právních hledisek. Zdůrazňuje-li rozsudek, že obžalovaný nevybízel k žádnému násilí, stačí poznamenati, že skutková podstata přečinu obžalovanému za vinu kladeného takovou činnost nepředpokládá, a uvádí-li rozsudek, že propagace politického směru strany státem dovolené nebo alespoň trpěné je dovolena, domáhá-li se uskutečnění programu strany cestou evoluce, t. j. přesvědčováním spoluobčanů o vhodnosti určitého politického programu, přehlíží, že i taková činnost je illegální a spadá pod ustanovení § 14, čís. 1 zák. na ochranu republiky, jakmile směřuje proti stěžejním principům ústavy v tomto ustanovení zákona uvedeným, t. j. proti samostatnosti, ústavní jednotnosti a demokraticko-republikánské formě státní, a děje se ve formě veřejného pobuřování ve shora naznačeném smyslu nebo ve formě pobuřování před více lidmi nebo ve formě pobuřování více lidí. Za tohoto stavu věci bylo odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek, jenž je stižen zmatkem podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. zrušiti. Při tom nebylo lze vyjmouti ze zrušení ani onu část rozsudku, jež se týká shora uvedeného výroku obžalovaného o navázání styků se Sovětským Svazem; neboť nehledíc k tomu, že při zkoumání otázky, zda se obžalovaný dopustil činu za vinu mu kladeného, dlužno přihlížeti k celé řeči obžalovaného, nelze vyloučiti možnost, že by při posuzování případu se shora naznačených správných právních hledisek mohl býti i tomuto výroku přikládán jiný význam, než mu byl přikládán napadeným rozsudkem. Ve věci samé nemůže Nejvyšší soud jako soud zrušovací rozhodovati, poněvadž nejsou v rozsudku a jeho důvodech zjištěny všechny skutečnosti, jež jest při správném použití hmotného práva položiti za základ rozhodnutí. Proto bylo věc vrátiti soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.

Citace:

č. 3189. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 408-410.