Čís. 3173.Tisková oprava podle § 19 tisk. zák. může obsahovati nové okolnosti, jež jsou způsobilé vyvrátiti skutečnosti v opravovaném článku tvrzené, může se však též omeziti na popření tvrzené okolnosti. (Rozh. ze dne 10. května 1928, Zm I 759/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem okresního soudu pro přestupky v Praze ze dne 31. května 1927, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek podle § 21 zákona o tisku, jakož i rozsudkem zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 12. srpna 1927, jímž byl uvedený rozsudek potvrzen, byl porušen zákon v ustanoveních §§ 19 a 21 zákona o tisku. Důvody: V čísle 17 časopisu »K. S.« ze dne 11. května 1927, zvláštní vydání, byly uveřejněny články »Všem našim nepřátelům bolševicko-realisticko- socialistickým« a »O B. — pravda vítězí.« Oba tyto články se zabývají průběhem schůze Dr. Václava B-a v B., která byla podle časopiseckých zpráv rozbita fašisty. Ve článcích těch se mezi jiným uvádí toto: v článku prvém: »Na b-ské schůzi nadával Dr. B. fašistům podle svého způsobu kluků, obviňoval je z převratových úmyslů atd. a vyprovokoval posluchačstvo, většinou nefašistické i tím, že si položil na stůl revolver a chtěl fotografovati účastníky schůze ... Tento »hrdina« pak se sepjatýma rukama prosil o milost!« Ve článku druhém: »Vskutku v B. dostali bití i národně osvobozenští »legionáři« a nevěrec B., kleče na kolenou, prosil: »Pro Boha, pánové, nechte mne, já už víc nebudu «, dále: »Dr. B vytáhl z kapsy revolver, položil jej na stůl a vedle něj postavil fotografický aparát. A jal se mluvit« a posléze: » pustil se do fašistů. »Vidíte: tahle usmrkaná holota, ti fašističtí kluci, loni o sokolském sletu chtěli (?) dělati převrat, jak máme doklady.« Dr, Václav B., jehož se tato tvrzení dotýkají, zaslal zodpovědnému redaktoru řečeného časopisu Otakaru D-ovi opravu podle § 19 zákona o tisku tohoto doslovu: »Není pravda, že Dr. B. na b-ské schůzi nadával fašistům podle svého způsobu kluků, že si položil na stůl revolver, a že pak sepjatýma rukama prosil o milost. Pravda je, že Dr. B. nadávek neužil, nepoložil na stůl revolver a neprosil nikoho o milost. Není pravda, že Dr. B. kleče na kolenou prosil: »Pro Boha, pánové, nechte mne, já už víc nebudu «, že vytáhl z kapsy revolver, položil jej na stůl a že užil slov: »Vidíte, tahle usmrkaná holota, ti fašističtí kluci, loni o sokolském sletu chtěli (?) dělati převrat. Pravda jest, že Dr. B. na kolenou neklečel a neprosil, že nepronesl výroků shora řečených a že nevytáhl z kapsy revolveru a nepoložil jej na stůl.« Tato oprava byla sice 17. května 1927 doručena zodpovědnému redaktoru, nebyla však uveřejněna. Dr. Václav B. učinil pak dne 26. května 1927 u okresního soudu pro přestupky v Praze návrh na potrestání Otakara D-a pro přestupek podle § 21 zák. o tisku spáchaný tím, že bezdůvodně odepřel zaslanou mu opravu uveřejniti. Rozsudkem okresního soudu pro. přestupky v Praze ze dne 31. května 1927 byl obžalovaný Otakar D. podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek podle § 21 zákona o tisku sproštěn. V důvodech rozsudku se uvádí, že oprava označuje některé skutečnosti v oněch článcích uvedené za nepravdivé, neuvádí však ve známost okolnosti pravdivé, omezujíc se na pouhé popření oněch skutečností za nepravdivé označených. Avšak pouhé popření skutečností podle § 19 zák. o tisku nestačí a nutno podle názoru soudu pravdivé okolnosti zvláště zdůrazniti podle přesného doslovu zákona způsobem věcným. Postrádá tedy oprava v tomto případě náležitostí § 19 zák. o tisku a obžalovaný, odepřev ji uveřejniti, neučinil tak bezdůvodně. Obžalovaný byl podle názoru soudu naopak oprávněn ji odmítnouti, neboť pro veřejnost svým obsahem nemohla míti žádného účinku, když pravdivé okolnosti po stránce formální nebyly jí ve známost uvedeny. Rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 12. srpna 1927 bylo odvolání soukromého obžalobce Dr. Václava B-a zamítnuto a napadený rozsudek prvé stolice byl v celém rozsahu potvrzen s poukazem na správné důvody prvého soudce, které se srovnávají se spisy a se zákonem, a nebyly vyvráceny při odvolacím líčení. Oněmi rozsudky byl porušen zákon. Důvod v rozsudku uplatňovaný, že »pouhé popření skutečností nestačí podle § 19 tisk. zák.«, převzat patrně z nadpisu (»Einer Berichtigung, welche ..... die zu berichtigenden Tatsachen eben nur bestreitet, kommt der Zwang des § 19 Pr. G. nicht zustatten«), jímž jest v úřední sbírce rozhodnutí býv. vídeňského zrušovacího soudu pod číslem 2368 uvedeno rozhodnutí ze dne 26. září 1899, čís. 13800. V tomto rozhodnutí se však otázka, zda jest přípustná oprava pouze popírající, konkrétně vůbec neřeší, věta: »ebensowenig ... als sich der Zwag des § 19 Pr. G. für eine Erwiderung anrufen lasst, welche die zu berichtigenden Tatsachen eben nur bestreitet«, jest do doslovu důvodů vsunuta beze všeho vztahu ke konkrétnímu případu, o tu otázku v onom případě vůbec nešlo, čehož důkazem jest okolnost, že rozhodnutí tuto větu blíže nerozvádí a neodůvodňuje. Ani tiskový zákon v § 19, ani jiný zákon neobsahuje ustanovení, že by se tisková oprava nesměla nebo nemohla omeziti na pouhé popření tvrzené okolnosti, a ani z pojmu »opravy« to nelze vyvoditi. Opravou podle § 19 zákona o tisku zajišťuje se osobě, dotčené zprávou periodického tiskopisu, právo, hájiti se týmiž zbraněmi — totiž periodickým tiskopisem — z téhož místa, ze kterého mluvil jeho odpůrce a před týmž obecenstvem dáti projev vlastnímu odchylnému stanovisku. Podle toho není název »oprava« vlastně přiléhavým označením. »Oprava« ve smyslu § 19 je výkonem práva zákonné obrany, právem dotčené osoby na rychlou a účinnou odpověď a uplatněním zásady »audiatur et altera pars«. Má ovšem ráz zařízení formálního; nejde při ní o skutečné opravení nepravdy pravdou, jde spíše o právo jakéhosi odporu — bez ohledu na to, kdo má skutečně pravdu — o právo odpověděti na tvrzení tiskopisu rychle a na témž místě, by obecenstvo nebylo na základě zprávy tiskopisu svedeno k jednostrannému úsudku. Zjednati průchod pravdě materielní není účelem tiskové opravy. V tomto smyslu vyznívá i odborná nauka (srv. na př. Liszt, »Lehrbuch des dsterreichischen Pressrechtes« a »Das Reichspressrecht«, Wulfen, »Reichspressgesetz«, Sládeček, »Tiskové právo trestní a policejní«. Právník 1906, str. 649 a násl., pojednání Dra V. »O tiskové opravě«). Je-li však, jak dolíčeno, tisková oprava podle § 19 zákona o tisku právem dotčené osoby, jest její věcí, jak chce tohoto svého práva, odpověděti na tvrzení, tiskopisu, v mezích tohoto zákonného ustanovení použíti. Z vylíčených hledisek není nejmenší závady, proč by se opravující nemohl omeziti na pouhé popření sdělené skutečnosti, na tvrzení, že tato skutečnost je nepravdivá. »Opravuji« něco nejen tehdy, když proti tvrzenému ději nebo proti tvrzeným skutečnostem stavím jiný děj a jiné skutečnosti, z nichž vyplývá nesprávnost pokud se týče nepravdivost tvrzeného děje nebo tvrzených skutečností, nýbrž i tehdy, když prohlašuji, že tvrzený děj nebo tvrzená skutečnost jsou nepravdivý (že nejsou pravdivý). Začasto bude vůbec nemožno proti tvrzené okolnosti za účelem jejího vyvrácení postaviti okolnosti jiné, nemá-li se opravující vydati nebezpečí výtky, že okolnosti jím uváděné nejsou v souvislosti s popíranou skutečností, — což by mělo za následek důvodné odepření uveřejnění opravy, — neníť mnohdy ani měřítka ani prostředku, jak určití okruh případu a události, které by opravující měl tvrditi na místě popírané skutečnosti. Příklad osvětlí správnost těchto vývodů: V článku se tvrdí o A-ovi proti pravdě, že cosi ukradl, jakým způsobem má A. opraviti toto tvrzení, než popřením tvrzení toho? Jaké »jiné« skutečnosti nebo okolnosti má uvésti, neboli, by se užilo slov v rozsudkových důvodech uvedených, jaké »pravdivé okolnosti má zvláště zdůrazniti způsobem věcným«, jimiž by měl vyvrátiti nepravdivé tvrzení, když skutečně na místě byl a dotyčný předmět skutečně — ovšem neznámým třetím — byl ukraden? Anebo: V referátu o tiskové rozepři vložil časopis obžalovanému do úst úplně smýšlené »odvolání«, jehož obžalovaný nepronesl; jest otázka, co má obžalovaný uvésti v tiskové opravě kromě tvrzení, že přičítaného prohlášení neučinil; není přece možno, by v ní uvedl, co vlastně řekl, když třebas pronesl dvouhodinou řeč; namítne-li se, že mohl by uvésti jen část své řeči, nebylo by lze určití, kterou část měl uvésti, když celá řeč vůbec tvrzeného prohlášení neobsahovala, nehledíc ani k tomu, že vždy by zůstalo nevyvráceným, že prohlášení bylo v části řeči, jež v opravě uvedena nebyla. V takových případech musí se oprava přirozeně omeziti na pouhé popření tvrzené okolnosti. Tvrditi, že takové případy nelze podle § 19 tisk. zák. vůbec opraviti, bylo by protismyslné, neboť by to znamenalo vyloučení takových případů z právního prostředku rychlé ochrany cti, kterou poskytuje § 19 tisk. zák., a bylo by proti účelu tohoto právního ústavu. Oprava nemusí se ovšem omezovati na pouhé popírání tvrzených skutečností, nýbrž může též obsahovati nové okolnosti, jež jsou způsobilé vyvrátiti skutečnosti tvrzené v opravovaném článku. Použije-li tedy opravující tohoto způsobu opravy a neomezí-li se na pouhé popření skutkových okolností, jež mají býti opraveny, nýbrž postaví-li proti tvrzením novinářského článku skutkovou odvetu, tvrdí-li proti sděleným okolnostem jiné, s oněmi v bezprostředním vztahu jsoucí okolnosti, nezakládá to důvodu, by snad uveřejnění této opravy bylo podle § 21 zákona o tisku odepřeno (srov. rozhodnutí býv. vídeňského zrušovacího soudu, uveřejněné v úř. sbírce pod čís. 3521, a Granichstädten »Das Urheberecht, Pressgesetz und das objektive Verfahren, erläutert durch gerichtliche Entscheidungen«, str. 98). Opravující smí tedy v opravě tvrditi a věcně vylíčiti správný skutkový stav, avšak nemusí tak učiniti, stačí, když tvrzené skutečnosti pouze popře. Právní názor obou rozsudků, že oprava, která obsahuje takovéto pouhé popření tvrzené skutečnosti, není opravou podle § 19 zákona o tisku, jest tedy nesprávným, pročež bylo zmateční stížnosti, generální prokuratury podle § 33 tr. ř. vyhověti a podle §§ 292 a 479 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.