Čís. 3323.

Nepravdivé tvrzení, najmě při kupu a prodeji dobytka, není sice již šalbou podvodnou, nýbrž taková tvrzení o vlastnostech dobytčat (jiných vlastnostech) spadají zpravidla jen pod zákon občanský, nesmí se však díti v úmyslu poškozovacím; v tomto případě jde o podvod; spolupachatelství.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1928, Zm II 91/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 25. ledna 1928, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 197, 200, 203 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost Tomáše D-a uplatňuje zmatek podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. uvádějíc, že není každý klam a každé tvrzení o nesprávnostech, najmě při kupu dobytka, podvodným činem a že jimi nejsou ani tvrzení stěžovatelova k M-ovi, soudem zjištěná, ježto se M. jimi nedal oklamati a že taková tvrzení o nesprávných vlastnostech dobytčat při jich prodeji a koupi spadají nanejvýš pod zákon občanský. Ježto M. »nesedl na lep«, jedná prý se o pouhý pokus. Co se této námitky dotýče, stačí poukázati na to, že rozsudek zjišťuje, že M. byl řečmi obžalovaného v omyl uveden, a že stížnost, přehlížejíc toto zjištění, v tom směru není provedena po zákonu. Nehledíc k tomu, jest podvod dokonán uvedením v omyl, což bylo zjištěno, a byl obžalovaný správně uznán vinným zločinem dokonaného podvodu. Dalšími vývody snaží se stížnost dovoditi, že to, co rozsudek zjistil, nebylo lstivým předstíráním a jednáním. Lstivým předstíráním a jednáním jest však všeliké nepravdivé tvrzení, jehož nepravdivost nelze bez důkladnějšího rozmyslu nebo pátrání ihned seznati a které jest způsobilé, vyvolati nesprávnou představu nebo vzbuditi víru v pravdivost tvrzení u osoby oklamané, zejména tam, kde pátrání v pravidelném obchodním nebo společenském styku není obvyklým. Lstivé předstírání nemusí býti absolutně způsobilým, omyl vyvolati, způsobilost jeho dlužno posuzovati podle okolností případu. Vycházeje z tohoto správného nazírání právem označil nalézací soud zjištěné výroky a jednání obžalovaného za lstivé předstírání a právem dospěl k úsudku, že jím byl M. v omyl uveden. Při tom se podotýká, že uvedení v omyl nevylučuje o sobě možnost, že se poškozený mohl více méně lehce o nesprávnosti údajů pachatelů přesvědčiti. Stížnost jest v právu, pokud uvádí, že není každé nepravdivé tvrzení, najmě při kupu a prodeji dobytka již šalbou podvodnou a že taková tvrzení o vlastnostech dobytčat (jiných vlastnostech) spadají zpravidla jen pod zákon občanský, nesmí se však díti v úmyslu poškozovacím. V souzeném případě soud právě tento úmysl zjistil; přehlížejíc zjištění to, není stížnost provedena po zákonu.
Pokud zmateční stížnost Artura F-a vytýká rozsudku rozpor se spisy podle § 281 čís. 5 tr. ř., neprovádí zmatek ten po zákonu, neuvádějíc, která výpověď nebo listina byla v rozsudku nesprávně citována, pouhý poukaz na spisy k tomu nestačí. Soud nalézací uznal tohoto obžalovaného vinným jako spolupachatele a zjišťuje, v čem jeho činnost záležela, a zjišťuje výslovně předchozí dohodu s Tomášem D-em. Rozsudek zjišťuje nejen trpné chování, nýbrž i aktivní činnost obžalovaného. Spolupachatelé zodpovídají jeden každý nejen za činnost vlastní, nýbrž za celý výsledek vědomě společného jednání; nevyžaduje se, by každý spolupachatel působil od prvopočátku, by jeho činnost byla stejná s činností ostatních spolupachatelů a není ani třeba k pojmu spolupachatelství předchozí úmluvy, stačí, když spolupachatel přistoupí bez této úmluvy k činění druhých spolupachatelů, znaje jich úmysl a sdíleje jej. Stačí tudíž společný úmysl. Tento úmysl byl soudem bezvadně zjištěn. S tohoto právního hlediska netřeba se zabývati vývody stížnosti obžalovaného, pokud poukazují na to, že přisvědčování Tomáši D-ovi, sepsání úmluvy, zaslání telegramu, popleskávání koní nejsou ničím trestným. Pokud stížnost dovozuje, že se jednalo nejvýše o pokus, a popírá, že tu jest naplněn pojem lstivého předstírání a jednání, poukazuje se na to, co bylo řečeno o týchž vývodech ve zmateční stížnosti Tomáše D-a.

Citace:

č. 3323. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 748-749.