Čís. 3141.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.). By bylo lze výrok považovati za hanobení republiky (§ 14 čís. 5 zák.), stačí, že se dotýká veřejnoprávních poměrů v republice a jejích ústavních a správních institucí; spadají sem i hanlivé výroky o vládě a o jejím poměru k sociálním, zákony upraveným vztahům mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva republiky, jakož i výrok o orgánech vlády, že mají v programů krádež.
Ráz »surovosti« výroku může se jeviti v používání ostré formy s přehnaným obsahem, ráz »štvavosti« pak v tom, že se z takového přehnaného, volenou formou na cit silně působivého líčení poměrů může u posluchačů vzbuditi nepřátelské smýšlení.
(Rozh. ze dne 2. dubna 1928, Zm II 481/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 27. září 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a přestupkem podle § 312 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, opírajíc se o důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř., napadá pouze odsuzující výrok pro přečin podle § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a pro přestupek podle § 312 tr. zák. Co do přečinu podle § 14 čís. 5 zák. na ochr. rep. vytýká s hlediska § 281 čís. 5 tr. ř. vnitřní odpor rozsudku, pokud nejprve zjišťuje celý obsah řeči obžalovaného a pak se zabývá jen jednotlivými větami, jež shledává závadnými, a zmiňuje se i o odporu s obsahem spisů o soudních výpovědích; ve směru posléz uvedeném však nijak neuvádí, s kterou výpovědí a v čem jest rozsudek v odporu. Ani o vnitřním odporu nelze mluvili, poněvadž, zjišťuje-li rozsudek v jednom odstavci celkový obsah řeči obžalovaného a na jiném místě právnímu rozboru podrobuje právě jen ty její části, které považuje za závadné, nejde tu o vnitřní odpor, jejž má na zřeteli § 281 čís. 5 tr. ř. S hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. snaží se zmateční stížnost dovoditi, že výrok o »střílení z pušek vládní moci a demokratické republiky« jest jen kritikou postupu kapitalistů, nikoli hanobením republiky, že výrok ten není způsobilým snížiti vážnost republiky a, že nebyl pronesen způsobem surovým ani štvavým. Touto námitkou potírá právní názor nalézacího soudu, že šlo o způsob surový a štvavý; prostým popřením části skutkové podstaty není však důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. po zákonu proveden. Pro úplnost se však podotýká, že ráz surovosti mají závadné výroky proto, že se používá ostré formy s přehnaným obsahem (jakoby dělnické hnutí bylo potíráno vraždou a střílením z pušek vládní moci a demokratické republiky, a jakoby se vládní moc stavěla proti dělnictvu na ochranu cizáckých uhlobaronů), ráz štvavosti pak proto, že z takového přehnaného a i volenou formou na cit silně působivého líčení poměrů může býti u posluchačstva vzbuzeno nepřátelské smýšlení. Aby výrok byl považován za hanobení republiky, stačí, že se dotýká veřejnoprávních poměrů v republice a jejích ústavních a správních zařízení, takže jsou jím v souzeném případě i hanlivé výroky o vládě a o jejím poměru k sociálním, zákony upraveným vztahům mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva republiky. Námitka zmateční stížnosti, že nebyla hanobena republika, jest bezdůvodná. Další námitka proti způsobilosti výroku snížiti vážnost republiky jest provedena jednak rovněž s toho hlediska, že se prvý výrok týkal jen kapitalistů, v čemž stačí odkázati zmateční stížnost na vývody právě uvedené, — jednak se proti zjištěním rozsudku vkládá do výroků těch i nový skutkový podklad o bezpečnostních zařízeních v továrnách, o výšce mezd, o událostech v Orlové v roce 1925, který nebyl při nich vůbec pronesen a z něhož si zmateční stížnost sama sestrojuje, co prý obžalovaný chtěl výroky těmi vyjádřiti. Touto částí vývodů není zmateční stížnost prováděna po zákonu (§§ 288 čís. 3 a 258 tr. ř.). Pokud zmateční stížnost vytýká nalézacímu soudu, že se tímto smyslem výroků v rozsudku nezabýval, což by spadalo pod důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. jako neúplnost, nelze na základě nových, teprve ve zmateční stížnosti přednesených okolností neúplnost rozsudku dovozovati. Část výtek zmateční stížnosti, dotýkající se výroku o »programu na krádež«, jest odůvodňována obdobně jako výtky předešlé (vnitřní rozpor, prosté popření surového a štvavého způsobu), takže stačí odkázati stížnost k jejich vyvrácení na uvedené již důvody. Dále vidí stížnost neúplnost rozsudku v tom, že se měl nalézací soud zabývati celým zjištěným výrokem a tím, zda ministerský předseda skutečně prohlásil, že komunisté mají v programu krádež. Tato výtka, jež by částečně spadala spíše pod neúplnost řízení, pro niž však není zákonného podkladu v nutném k tomu návrhu, není ani jinak opodstatněna; jest nerozhodno pro právní posouzení výroku obžalovaného o orgánech vlády »že mají v programu krádež«, protože vyvlastňují ve prospěch jednotlivce, zda a jak kdo soudil o programu komunistů, poněvadž jakýkoliv cizí úsudek o programu politické strany neoprávňuje obhájce tohoto programu k paušálnímu hanobení republiky, jímž se jeví označení veřejnoprávní, řádně uzákoněné instituce vyvlastňování za »krádež«. Proč by výrok obžalovaného o vyvlastňování nebyl způsobilým snížiti vážnost republiky neb ohroziti obecný mír v republice, zmateční stížnost důvodem zmatku podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. v tomto směru uplatňovaným nijak blíže nedoličuje. I úmysl obžalovaného hanobiti republiku, v rozsudku nalézacího soudu zjištěný, zmateční stížnost prostě popírá, takže není v těchto bodech provedena po zákonu. Výrok obžalovaného' o tom, že se nutno pozastaviti nad tím, že vládní komisař na schůzi při dělnické písni práce zůstal s despektem seděti, což jest urážkou a hanbou, shledal nalézací soud urážlivým, aniž by to blíže rozváděl; zmateční stížnost vytýká rozsudku neúplnost, poněvadž soud nezjistil, — správněji řečeno neoznačil —, v čem shledal urážku. Zřejmě a právem považoval však nalézací soud za urážlivý celý onen výrok, takže nalézací soud nepotřeboval blíže nic označovati a odůvodňovati. Zmateční stížnost zdůrazňuje význam dělnické písně práce, tvrdí, že byli všichni jednáním vládního komisaře uraženi, a dovozuje, že bylo povinností vládního komisaře nezavdávati na schůzi příčinu k výstupům a zbytečně nedrážditi přítomné. Opírá-li o tyto v rozsudku nezjištěné okolnosti své tvrzení, že obžalovaný chtěl jen policejního koncipistu L-a upozorniti, by dbal citů účastníků schůze, neprovádí takto důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. po zákonu. Důvod ten není proveden ani v pouhém popření, že výrok obžalovaného nemůže vůbec zakládati skutkovou podstatu trestného činu. I v příčině přestupku podle § 312 tr. zák. bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti jednak jako bezdůvodnou, jednak jako po zákonu neprovedenou.

Citace:

č. 3141. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 268-271.