Čís. 3191.Dědicové soukromého obžalobce, zemřevšího před konečným návrhem na potrestání, nejsou oprávněni pokračovati po jeho smrti v trestním řízení; to platí i když jde o zásah do práva patentního; převoditelné, zděditelné a proto do pozůstalosti náležející jsou jen soukromoprávní nároky z patentu a z jeho porušení, nikoliv nároky na trestní stiháni. Právo trestního stihání jest ryze osobním právem soukromého obžalobce (soukromého účastníka). (Rozh. ze dne 26. května 1928, Zm I 357/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost dědiců soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 1927, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby, Otto I. a Alfred I. pro přečin vědomého porušení patentových práv podle § 97 zákona ze dne 11. ledna 1897, čís. 30 ř. zák. ve spojení se zákonem ze dne 27. května 1919, čís. 305 sb. z. a n., Karel T. pro spoluvinu na tomto přečinu podle § 5 tr. zák. a § 97 zákona ze dne 11. ledna 1897, čís. 30 ř. zák. ve spojení se zákonem ze dne 27. května 1919, čís. 305 sb. z. a n. Důvody: Rozsudek nalézacího soudu zabývá se sice teprve na konci svých důvodů otázkou, zda dědici soukromého obžalobce byli oprávněni pokračovati po jeho smrti v trestním řízení, pokud se týče otázkou další, zda učinili tak včas, a také zmateční stížnost i odvody obžalovaných a ústní vývody obhájců při líčení o zmateční stížnosti postupovaly stejným způsobem. Avšak zrušovací soud pokládal za vhodné a účelné a vlastně jediné logické, obírati se těmito otázkami přede všemi ostatními, neboť, bude-li přisvědčeno názoru, jejž v té příčině vyslovil prvý soud, bude již tím ospravedlněno sproštění obžalovaných a bude zamítnouti zmateční stížnost, aniž bude třeba, pouštěti se do rozboru ostatních vývodů stížnosti. Po stránce formální budiž především připomenuto toto: Obžalovaný Otto I. poukázal v písemném odvodu k jakési nesrovnalosti, zračící se v tom, že zmateční stížnost byla podána pozůstalostí inženýra Jaroslava P-y (zastoupenou dědici), kdežto při posledním hlavním přelíčení vystupovali dědici osobně, avšak připouští, že na tom nezáleží, ježto výsledek může býti vždy jen týž. Toho názoru jest i soud zrušovací, neboť je skutečně právně nezávažným, zda zmateční stížnost byla podána pozůstalostí, zastoupenou přihlášenými dědici, či přihlášenými dědici jako zástupci pozůstalosti. Věcně bylo zrušovacím soudem k oněm otázkám uváženo toto: Soud zrušovací schvaluje sproštění, vyslovené soudem nalézacím z důvodů procesuálních, byť i z jiných úvah. Podle třetího odstavce § 46 tr. ř. pokládá se za to, že soukromý obžalobce ustoupil od stíhání nejen tehdy, když v zákonné lhůtě opomenul podati spis obžalovací nebo jinaké návrhy, jichž je třeba, by obžaloba zůstala v platnosti, nýbrž i tehdy, když se nedostavil k hlavnímu přelíčení neb opomenul učiniti při něm konečné návrhy. Proč se nedostavil k hlavnímu přelíčení, pokud se týče, proč neučinil při něm konečné návrhy, je lhostejno. Zákon v té příčině nerozeznává. Důsledky s tím spojené, domněnka, že soukromý obžalobce upustil od stíhání, a tudíž zánik nároku na potrestání nastávají proto také tehdy, stalo-li se tak z toho důvodu, že soukromý obžalobce, zemřev, nemohl se dostaviti k hlavnímu přelíčení a učiniti při něm konečný návrh. Že by bylo lze, by žalobní právo a nárok na potrestání přešly na dědice soukromého obžalobce, zemřelého před konečným návrhem, pro to neposkytuje zákon opory; opak toho plyne z těchto úvah: Právo trestně stíhati a trestati je veřejným výsostním právem státu. Stát přenechává toto právo výjimečně za určitých předpokladů určitým osobám v určitých případech, leč tím nestává se toto právo právem soukromým, nýbrž zůstává vždy právem veřejným a není přípustno, by výjimečné propůjčení tohoto práva bylo rozšiřováno na osoby jiné (než soukromé obžalobce a podpůrné obžalobce) a na jiné případy. Osoby, jimž stát ono právo výjimečně přenechal, mohou je ovšem vykonávati jen v mezích a v rámci platného procesního práva trestního, jež v té příčině má kromě předpisu § 46 tr. ř. zvláštní ustanovení v § 48 tr. ř., kde se soukromému účastníku (§ 47 tr. ř.) propůjčuje právo, vznésti a provésti v případech tam uvedených na místě státního zástupce veřejnou obžalobu. Trestní řád v tomto ustanovení jakož i v dalších předpisech §§ 49 a 50 tr. ř. přesně vymezuje oprávnění a povinnosti soukromého účastníka, stanoví zejména, v jakých mezích a jakým způsobem může soukromý účastník na místě státního zástupce zakročiti, určuje v případe § 48 čís. 2 tr. ř. lhůtu, v které má soukromý účastník prohlásiti, že trvá na dalším stíhání a pod. Již z tohoto přesného vymezení práv a povinností podpůrného obžalobce je patrno, že zákonodárce nepomýšlel při tomto výjimečném opatření, učiněném jen ve prospěch osoby, jež byla trestným činem poškozena, na bezvýhradný převod práva stíhacího na soukromé osoby a že zejména nechtěl právo přenésti i na právní nástupce soukromého účastníka. Právo trestního stíhání, propůjčené takto soukromému obžalobci nebo soukromému účastníku, je tudíž právo rázu ryze osobního. Jen tomu, do jehož právní sféry bylo zasaženo, přísluší, by posoudil, zda chce trestně stíhati toho, kdo se dopustil zásahu (porušení), nestíhá-li se toto ovšem z moci úřední, nýbrž soukromou obžalobou. Nikomu jinému, než tomu, komu bylo ublíženo, nelze přiznati oprávnění, by uvažoval o tom a rozhodl se, zda má pachatel za to býti soudně potrestán a takto se státi z člověka bezúhonného člověkem soudně trestaným. V té příčině nemohou vůle a rozhodnutí toho, jemuž bylo ublíženo, nahrazeny býti vůlí a rozhodnutím osob jiných, byť i jeho právních nástupců (dědiců). Vždyť ten, jemuž bylo ublíženo, může míti důvody velmi závažné, — osobní nebo věcné — nikomu jinému známé, jichž podstatnost jen on může posouditi, než se rozhodne, zda učiní či neučiní konečný návrh na potrestání, třebaže učinil trestní oznámení a podal také již obžalobu. Tak na př. v případě § 463 tr. zák., pojednávajícího o trestání krádeží a zpronevěr mezi manžely nebo mezi blízkými příbuznými ve společné domácnosti, není — ač jde o delikt majetkový — zajisté lhostejné, zda má učiniti konečný návrh na potrestání právě hlava rodiny, na jejíž žádost jedině lze tyto krádeže a zpronevěry trestati, či snad její právní nástupce (dědic), který může býti i osobou úplně cizí, nemající zájmu na dobrém jménu rodiny ani osobních nebo rodinných vztahů k pachateli, jež mohou pro hlavu rodiny snad býti pobídkou, by i po učiněném návrhu na trestní stíhání odpustila provinivšímu se členu rodiny krádež nebo zpronevěru a neučinila konečný návrh na potrestání. Bývalý vídeňský zrušovací soud vyslovil sice v rozhodnutí čís. 4084 úř. sbírky nejv. s. vid., jehož se stížnost dovolává, mezi jiným, že mínění, že se trestní řízení nezbytně končí životem soukromého obžalobce, není odůvodněno zákonem, aniž se dá ospravedlniti logickým výrazem myšlenek zákonodárcových, a že nelze to vyvoditi ani ze zásady obžalovací, poněvadž tato jen žádá, by řízení nebylo zavedeno bez žádosti oprávněného obžalobce a nebylo v něm pokračováno proti jeho vůli (§ 259 čís. 1 tr. ř.), nikoli však, by obžalobce byl na živu ještě při vynesení rozsudku. Nelze prý tedy pochybovali, že jest pokračovali v trestním řízení a skončiti je, zemře-li soukromý obžalobce po té, když byl učinil vše, čeho je třeba podle zákona, by pachatel byl potrestán. Avšak proti tomu sluší připomenouti, že také konečného návrhu při hlavním přelíčení je třeba podle zákona, by pachatel byl potrestán, že tedy právní názor, vyslovený oním rozhodnutím, mohl by obstáli jen tehdy, zemře-li soukromý obžalobce, učiniv již konečný návrh na potrestání při hlavním přelíčení. Ve smyslu právě vyloženém vyslovuje se z velké části i nauka (Storch I. díl str. 294 pozn. 2, str. 298 pozn. 12, str. 389 a násl., díl II. str. 334 pozn. 10, Finger, třetí vydání svazek I. str. 267, a pro obor urážek na cti — díl II. str. 332, dále Gleispach str. 121 a pro obor práva známkového Abel ve svém »System des osterreichischen Markenrechtes« na str. 305, Klissenbauerův článek v Gerichtszeitung 1902 str. 54 a 64, Wasenovy články tamže 1876 čís. 86 a 1878 čís. 58). Poněvadž v souzeném případě soukromý obžalobce zemřel dříve, než mohl učiniti. konečný návrh při hlavním přelíčení, a tím podle toho, co uvedeno, zanikl jeho nepřevoditelný nárok na potrestání, neměli dědici vůbec býti připuštěni v trestním řízení, nýbrž prvý soud měl — nezastavil-li ihned řízení — vynésti aspoň sprošťující rozsudek z důvodů tu uvedených,, aniž se měl obírati věcí samou. Neprávem dovolává se nalézací soud rozhodnutí bývalého vídeňského zrušovacího soudu čís. 1516 Nowakovy sbírky. Jednak je ustanovení druhého odstavce § 495 tr. zák. ustanovením výjimečným, platícím jen pro určitou skupinu urážek na cti, jehož ostatně ani nelze použíti, byla-li urážka způsobena zemřelému ještě za živa (srov. Finger II. díl, str. 332, Lohsing, »Der Tod der Prozesspartei in seiner Bedeutung für das Strafverfahren«, Juristische Blätter 1911, str. 281, Loffler v poznámkách k rozhodnutí O. R. čís. 678, Lammasch-Rittler »Grudriss des osterreichischen Strafrechts str. 256), jež však zajisté pro svou výjimečnost nemůže býti rozšiřováno na případy jiných žalob soukromých; jednak neběžela by lhůta § 530 tr. zák. od smrti zůstavitelovy, nýbrž podle jasného doslovu zákona od doby, kdy se osoba, oprávněná k stíhání, dověděla o trestném činu. Nepochybit tedy nalézací soud potud, pokud sprostil obžalované proto, že právo stíhací zaniklo; důvod zmatečnosti podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. není opodstatněn a bylo již z těchto úvah zmateční stížnost zamítnouti. Proti tomu nelze důvodně namítati, že patent soukromého obžalobce a práva, plynoucí z jeho porušení, jsou částí pozůstalosti. Převoditelné, zděditelné a proto do pozůstalosti náležející jsou jen soukromoprávní nároky z patentu a jeho porušení, nikoli nároky na trestní stíhání, které, nemajíce hodnoty, již by bylo lze vyjádřiti v penězích, nejsou částí pozůstalosti, nejsou předmětem projednání a odevzdání. Dědici mohli by se ovšem popřípadě domáhati ochrany soukromoprávních nároků z porušení patentu, nabytých posloupností dědickou, pořadem práva soukromého, nemohou však pokračovati v trestním řízení, jež zahájil zůstavitel pro zásah do chráněného práva, nebo dokonce zahájiti trestní řízení. Poukazováno-li (Lofflerem) k tomu, že je-li právo, jež požívá ochrany, převoditelné, bylo by protismyslné, kdyby za nepřevoditelnou byla pokládána žaloba, daná k ochraně práva, stačí proti tomu uvésti to, co bylo již vytčeno, že dědicům není brána žaloba civilní, daná k ochraně práva, nýbrž že jim nepřísluší soukromá obžaloba trestní. Posléze byla by zaujmouti stanovisko k možné námitce, že také v trestním řízení může soukromý obžalobce uplatniti nároky soukromoprávní, avšak tu dlužno připomenouti, že rozhodnutí o těchto nárocích předpokládá vždy trestní odsouzení, že tedy nárok na potrestání je i tu nárokem hlavním, nárok soukromoprávní jen nárokem podřadným, takže, nepřísluší-li dědicům hlavní nárok, nelze jim přiznati ani nárok podřadný. Ježto bylo zmateční stížnost, jak dolíčeno, zamítnouti již proto, že bylo přisvědčeno názoru, prvého soudu, že smrtí soukromého obžalobce zaniklo právo stíhací, netřeba se zabývati dalšími uplatňovanými důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., jež se týkají již věcné stránky.