Čís. 3289.

Ustanovení § 134 tr. zák. netýká se pachatelova omylu v osobě, proti níž se útočí (error in objekto), vyslovujíc jen, že jest bez významu, zda vzešla z činu předsevzatého s úmyslem vražedným smrt) osoby, k jejíž usmrcení úmysl pachatelův směřoval, či osoby jiné, nastal-li smrtelný účinek v osobě od předmětu vražedného útoku rozdílné následkem odchýlení se činnosti pachatelovy od směru, který jí pachatel dává (aberratio ictus). Výjimku tu nelze rozšiřovati na přičítání jiných zločinů (zločinu těžkého poškozeni na těle).
Omyl v předmětu útoku nemá právního významu.
(Rozh. ze dne 12. října 1928, Zm I 333/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 4. dubna 1928, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle podle §§ 152, 155 a), b) tr. zák.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 písm. a), správně § 281 čís. 10 tr. ř., jelikož by při důvodnosti výtky přišlo v úvahu podpůrné hledisko § 335 tr. zák., vytýká zmateční stížnost právní mylnost větám rozhodovacích důvodů, že na činu nic nemění, že rána, platící V-ovi, dopadla na neznámého obžalovanému Ž-ého, protože úmysl, zraniti, tu byl a jest nerozhodné, zda klíč zasáhl osobu myšlenou či jinou; výjimka, stanovená v § 134 tr. zák. ohledně omylu v osobě a aberratio ictus pro zločin vraždy, neplatí, jak stížnost namítá, pro zločin těžkého ublížení na těle, jehož skutková podstata předpokládá naopak totožnost osoby, proti níž nepřátelský úmysl a čin pachatelův směřoval, s osobou, které pachatel skutečně ublížil, takže prý omyl v osobě (napadeného) vylučuje přičítání zločinu těžkého uškození na těle. Stížnost není v právu. Ustanovení § 134 tr. zák. netýká se vůbec pachatelova omylu v osobě, proti níž útočí (error in objecto), vyslovujíc jen, že jest bez významu, vzešla-li z činu předsevzatého s úmyslem vražedným, smrt osoby, k jejíž usmrcení úmysl pachatelův směřoval, či osoby jiné, zda nastal smrtelný účinek v osobě od předmětu vražedného útoku rozdílné následkem odchýlení se činnosti pachatelovy od směru, který jí pachatel dává (aberratio ictus). Výjimku tu arcif na přičítání jiných zločinů, zejména zločinu těžkého uškození na těle rozšířiti nelze, a dlužno předpokládati pro zločin,ten, že stíhaný výsledek těžkého poškození na těle nastal právě v oné osobě, proti které jedná pachatel v úmyslu nepřátelském. Po stránce té nabývá však napadená věta rozhodovacích důvodů — sama o sobě ovšem poněkud nepřesná — přesného určitého smyslu spojitostí s předchozím poukazem na mimosoudní doznání obžalovaného, že, chtěje bodnouti V-a, bodl omylem Ž-ého, který byl V-ovi podoben. I výstižnějšího ještě doznání obžalovaného před vyšetřujícím soudcem, že chtěl uhoditi V-a, avšak omylem uhodil jiného, pokládaje ho za V-a, rozsudek vzpomíná, poukazuje na ně v dalších předpokladech napadené věty slovy, že se obžalovaný ... při druhém svém výslechu ve vyšetřování úplně doznal. Zřejmě jest tudíž — a tomu nasvědčuje i doslov rozsudečného výroku — rozsudkem zjištěno, že obžalovaný jednal v nepřátelském úmyslu proti Ž-ému, v jehož osobě pak i výsledek těžkého poškození na těle nastal, a toliko současně jest předpokládán omyl obžalovaného, že osobou jím napadenou jest V. Při takto zjištěné totožnosti osoby, proti níž nepřátelský úmysl a útok obžalovaného, třebas se jeho záměr (pohnutka) nesl k újmě jiné osoby, směřovaly, a osoby, jež byla útokem skutečně zasažena, nejde o odchýlení se činnosti od zamýšleného směru (aberratio ictus), které by ovšem mělo závažný význam pro přičítání činu, nýbrž jen o omyl v osobě, na niž s úmyslem nepřátelským útočeno (error in objecto). To uznává sama stížnost, odvozujíc beztrestnost obžalovaného výhradně z omylu v osobě napadeného a poškozeného. Omyl v předmětu útoku nemá však právního významu, jak uznávají — nehledíc k jiným — i Lammasch »Grundriss des Strafrechtes« IV. vyd. str. 40, a Stooss: »Lehrbuch des oesterr. Strafrechtes«. II. vyd. str. 99, jichž se proto dovolává stížnost pro opačný svůj názor neprávem. Ustanovením §§ 152 a 155 tr. zák. byla chráněna tělesná neporušenost jak Josefa V-a, tak i Františka Ž-ého. Právní statek, na nějž útočil obžalovaný podle svého mylného, předpokladu, a právní statek, který byl útokem skutečně dotčen, byly s hlediska trestního zákona úplně rovnocenné. Třebaže měl obžalovaný omylem za to, že osobou, proti níž jednal v úmyslu nepřátelském, jest V., mohl, ba musel v jednání svým shledati (§ 3 tr. zák.) skutek rázu stíhaného ustanovením § 152 (155) tr. zák. Omylu, který má na zřeteli jediné, pro závažné omyly směrodatné ustanovení § 2 písm. e) tr. zák., to jest omylu, pro který nebylo pachateli možno spatřovati v činu zločin, tu není a skutek obžalovaného byl proto přes omyl v předmětu útoku právem podřaděn pod (přísnější) ustanovení § 152, 155 písm. a), b) tr. zák. Stížnost jest bezdůvodná i byla proto zamítnuta.

Citace:

č. 3289. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 647-649.