Čís. 3171.

Ke »svádění« ve smyslu § 9 tr. zák. stačí jakýkoliv pokus působení na vůli jiné osoby za tím účelem, by tato byla pohnuta ke spáchání určitého trestného činu. Zásady o způsobilosti (nezpůsobilosti) prostředků použitých k pokusu deliktu nepřicházejí při nedokonaném svádění k trestnému činu podle § 9 tr. zák., který je samostatnou všeobecnou formou trestného jednání (delictum sui generis), vůbec v úvahu. Nevyžaduje se, by byla osoba, na jejíž vůli bylo působeno, na pachateli závislou. Nedokonané svádění právě předpokládá, že působení pachatelovo na cizí vůli zůstalo bez výsledku.
(Rozh. ze dne 7. května 1928, Zm I 79/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 8. listopadu 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §§ 9, 144 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) a 10 tr. ř., nelze přiznati oprávnění. Napadený rozsudek zjišťuje v rozhodovacích důvodech, že obžalovaný radil T-ové, dozvěděv se od ní, že jest od něho těhotná, by si dala plod vyhnati doktorem (lékařem), že to později zaplatí; že toto působení obžalovaného, jež vlastní výrok rozsudku označuje jako vyzývání a svádění k vyhnání vlastního plodu, zůstalo bez účinku, a že T-ová nosí dosud dítě, jehož otcem jest obžalovaný. Je-li stížnost toho názoru, že toto rozsudkem zjištěné působení obžalovaného na těhotnou Annu T-ovou neodpovídá pojmu svádění podle § 9 tr. zák., protože v něm nelze spatřovati jednání ke skutečnému vyhnání plodu vedoucí, je zřejmě na omylu; neboť k svádění ve smyslu § 9 tr. zák. stačí jakýkoli pokus působení na vůli jiné osoby za tím účelem, by tato byla pohnuta k spáchání určitého trestného činu. Zásady o způsobilosti nebo nezpůsobilosti prostředků k pokusu deliktu použitých nepřicházejí při nedokonaném svádění k trestnému činu podle § 9 tr. zák., který je samostatnou všeobecnou formou trestného jednání (delictum sui generis). vůbec v úvahu. Rozsudku, jenž zjišťuje, že obžalovaný radil těhotné T-ové, by si dala plod vyhnati, a jí slíbil, že to později zaplatí, nelze, tudíž důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci, shledává-li v tomto jednání obžalovaného svádění T-ové k vyhnání vlastního plodu po rozumu § 9 tr. zák. Nezáleží ani na tom, že T-ová není závislou na obžalovaném a že se mohla svobodně rozhodnouti, ježto se s hlediska nedokonaného svádění k trestnému činu podle § 9 tr. zák. nevyhledává, by osoba, na jejíž vůli bylo působeno, byla na pachateli závislou; rozhodným je pouze, zda pachatel působil na vůli jiné osoby za tím účelem, by ji přiměl k spáchání trestného činu, a zda toto působení zůstalo bez výsledku. Číselně uplatňovaného důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 10 tr. ř. stížnost neprovádí, neboť nedoznává trestnost činu obžalovaného, nýbrž domáhá se jeho úplného osvobození od obžaloby. Namítá-li stížnost ve vývodech vztahujících se k tomuto důvodu zmatečnosti, že T-ová ničeho (za účelem vyhnání vlastního plodu) nepodnikla, takže prý tu nejde ani o pokus hlavního činu, lze tuto námitku zkoumati toliko s hlediska důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. Je však zřejmě bezpodstatná, neboť nedokonané svádění k trestnému činu podle § 9 tr. zák. právě předpokládá, že působení pachatelovo na cizí vůli zůstalo bez výsledku.

Citace:

č. 3171. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 364-365.