Čís. 3265.

Vniknutím ve smyslu § 83 tr. zák. rozumí se jakýkoliv vstup, který se děje proti výslovně nebo mlčky projevené vůli osoby, oprávněné k domu nebo příbytku, do něhož pachatel vstoupil. Záleží jen na pravé vůli, na tom, na čem by se byla oprávněná osoba usnesla nebo na čem by byla setrvala, kdyby byla měla svobodu rozhodování se. Souhlas se vstupeín, vynucený násilím, obzvláště vyhrůžkami nebo jiným protiprávním nátlakem, nemá významu.
(Rozh. ze dne 22. září 1928, Zm I 167/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 24. ledna 1928, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle § 83 tr. zák., Walter P. potud, pokud jde o prvý případ za vinu mu kladený, totiž násilné vniknutí do obydlí P-ova.
Důvody:
Stížnost obžalovaných R-a, B-a a P-a (tato, pokud jde o první případ, o násilné vniknutí do obydlí P-ova), nebere v pochybnost, že místnost, do níž bylo vkročeno, byla částí domu (obydlí), požívající ochrany druhé věty § 83 tr. zák., a dovozuje — uplatňujíc důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. — jen, že zákonná známka vniknutí není skutečnostmi v rozsudku zjištěnými opodstatněna a že skutkový podklad další známky vykonání násilí jest v rozporu s výpověďmi svědků Bruna a Jindřišky P-ových. Nelze jí přiznati důvodnost ani v tom ani v onom směru. Vniknutím ve smyslu § 83 tr. zák. rozumí se podle stálé judikatury zrušovacího soudu jakýkoliv vstup, který se děje proti výslovně nebo mlčky projevené vůli osoby, oprávněné k domu nebo příbytku, do něhož pachatel vstoupil. Přirozeně záleží jen na pravé vůli, na to, na čem by se byla oprávněná osoba usnesla nebo na čem by byla setrvala, kdyby byla měla svobodu rozhodování se. Souhlas se vstupem, vynucený násilím, obzvláště vyhrůžkami nebo jiným protiprávním nátlakem, nemá významu. Jsa sám výsledkem jednání protiprávního, nezbavuje svémocnosti a protiprávnosti vstup, který se děje jen zdánlivě v souladu, v pravdě však v rozporu s tím, co oprávněná osoba chce. To platí zejména tehdy, byla-li složkou nátlaku na vůli oprávněné osoby obava, že — nesvolí-li ke vstupu několika málo osob z davu — vtrhne do domu celý dav. I pak jest onen souhlas v pravdě nechtěným svolením k menšímu zlu, vynuceným snahou, uvarovati se zla většího, takže má sice na venek tvářnost souhlasu, avšak vnitřně jest — pro vstoupivší pak jednotlivce poznatelně — částí odmítnutí souhlasu ke vstupu osob vstupu se domáhajících. Proto nezáleží na tom, že P. k žádosti osob na jeho dům útočících, by je pustil dovnitř, odvětil, že pustí pouze dva nebo tři a ostatní že musí zůstati venku, a nelze shledati právní omyl v tom, že rozsudek předpokládá, že R., B. a P. vnikli — třebaže vstoupili se souhlasem (P-a) vynuceným poměry a okolnostmi, avšak přece proti jeho vůli — do obydlí P-ova, když jest další větou rozhodovacích důvodů, které stížnost formální vadnosti nevytýká, zjištěno, že si toho, vynucenosti souhlasu a opačné pravé vůle P-ovy, museli býti podle stavu věci obžalovaní vědomi. Předpoklad svémocnosti vstupu a jeho rozporu s vůlí P-ovou není rušen ani případným přesvědčením obžalovaných, že dav nemůže býti uklidněn jinak než vyjednáváním s P-em, že vyjednávání jest v zájmu i P-a, a že tento sám si je přeje (ovšem jen, co stížnost opomíjí, pod nátlakem davu). Účel takového vstupu vyčerpával by se v tom, že přes svémocnost a protiprávnost vstupu byli by odpovědnosti zaň prosti, kdyby se byli v domě, do něhož vnikli, omezili na věcné a klidné vyjednávání, nepoužívajíce jako prostředku nátlaku na vzpírající se vůli P-ovu ani (skrytého) poukazu na dav a jeho rozdrážděnost, a nepřidali k bezpráví, spočívajícímu ve vniknutí do cizího domu, další bezpráví v rozsudku zjištěné, záležející v tom, že jeden z nich za souhlasu ostatních jako spolupachatelů vyhrožoval P-ovi, že jinak, t. j. nevyhotoví-li žádané prohlášení, dělníci vše rozbijou. Ovšem vytýká stížnost tomuto zjištění rozpor s výpověďmi svědků Bruna i Jindřišky P-ových, kteří prý při svém výslechu dne 8. července 1927 udali, že při prvním příběhu bylo mluveno rozumně a nebylo žádným způsobem vyhrožováno. Než výtka ta jest, nehledíc k jinaké její pochybenosti, bezpodstatná již proto, že z protokolu o hlavním přelíčení není patrno, že protokoly sepsané s manžely P-ovými dne 8. července 1927 byly při hlavním přelíčení čteny, a za opravu protokolu nebylo žádáno, takže soud jejich obsah vůbec v úvahu vzíti nesměl (§ 258 první odst. tr. ř.), a nelze proto stěžovatelům vyvozovati rozpor se spisy porovnáváním obsahu těchto protokolů s důvody rozsudku. Nesoulad napadené části rozsudku s výpověďmi manželů P-ových při hlavním přelíčení však stížnost ani netvrdí a podle příslušných záznamů tvrditi nemůže. K vývodům, které odvozují nedostatek vykonaného násilí z oněch výpovědí P-ových, nedbajíce opačných zjištění rozsudku, netřeba odpověděti, protože nedoličují zmatek § 281 čís. 9 a) tr. ř. jimi uplatňovaný po zákonu. Nezáleží posléze na tom, že obžalovaní jednali v nouzi, jsouce ve své existenci ohroženi výrobou i P-em provozovanou. Nouze ta byla jen pohnutkou, neodčiní protiprávnost souzeného skutku, neruší závěr o vědomí a o úmyslu obžalovaných a zbavila by je odpovědnosti jen, kdyby se byla rovnala stavu neodolatelného donucení ve smyslu § 2 g) tr. zák., kdyby jí byli obžalovaní bezprostředně na životě ohroženi; to však stížnost netvrdí. Tím, co uvedeno, ukázala se stížnost obžalovaných R-a a B-a vůbec a i stížnost obžalovaného P-a, pokud napadá rozsudek v příčině prvního z příběhů, neodůvodněnou a byla proto zavržena.

Citace:

č. 3265. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 601-602.