Čís. 3225.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Jest hrubou nedbalostí ve smyslu § 6 čís. 4 zákona, byly-li tajné písemnosti rozmnožovány litografií nebo jiným způsobem, aniž byl zachován předpis, že dohled nad rozmnožováním náleží důstojníku.
(Rozh. ze dne 14. července 1928, Zm I 16/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem vojenské zrady podle § 6 čís. 4 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. v prvé řadě neúplnost (nesprávně poznačenou i za nejasnost) spočívající v tom, že rozsudek pro rozhodnou skutečnost, že obžalovaný tím, že pověřil provedením litografie dotyčné listiny rotmistra Š-a, způsobil, že se tato dostala do rukou maďarského státu, neuvádí konkrétních okolností, zejména, že by byl rotmistr Š. právě již tehdy při litografování odňal onu listinu a že již tehdy byl vyzvědačem. Svědecká výpověď rotmistra Š-a prý neskýtá sice v tom směru vůbec bezpečného podkladu, avšak rozsudek se vůbec o ní nezmiňuje, ač musí býti na první pohled nápadným, že teprve o nějaký čas později byl pracován a to výhradně důstojníky, mobilisační spis »Ostraha hranic«, kteroužto tajnou listinu rotmistr Š. zároveň s onou č. j. 200 div. mob. prozradil maďarské vládě. Je prý spíše pravděpodobno a není vyloučeno, že si Š., jako osoba požívající a plně zasluhující důvěry, tyto listiny v kanceláři v jednom fasciklu založené, odhodlav se k činnosti vyzvědačské, současně opatřil a maďarské vládě pak předal. Zmateční stížnost sluší poukázati na rozsudkové zjištění, učiněné na základě doznání samého obžalovaného, že si Otto Š. patrně jeden výtisk na vlastní papír pro sebe vyhotovil. Toto doznání obžalovaného právě připouštělo to, co vyzdvihovala obžaloba, že totiž tím, že obžalovaný Š-ovi svěřil dozor při rozmnožování mobilisačních dokumentů v litografii, umožnil Š-ovi vydání mobilisačního nařízení č. j. 200 div. mob. z 25./XI. 1923. Vzhledem k tomuto doznání, jakož i k tomu, že stačí k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 6 čís. 4 zák. na ochranu republiky, že skutečnosti, opatření nebo předměty v § 6 čís. 3 zákona uvedené mohly se pachatelovou hrubou nedbalostí státi známými cizí moci, což rozsudek v souzeném případě rovněž zjišťuje, nemusil nalézací soud blíže zjišťovati, zda si právě při této — zřejmě nejvhodnější — příležitosti Š. onen dokument ponechal, nehledíc k tomu, že nemohla v tom směru nic vysvětliti výpověď Š-ova, jenž popíral v řízení proti němu vedeném, že by i tento dokument byl vyzvědači Š-ovi vydal; přes to však bylo rozsudkem divisního soudu v Bratislavě ze 13. ledna 1925 odevzdání i tohoto dokumentu zjištěno. Okolnost zmateční stížností vytýkanou sluší proto považovati v rozsudku nalézacího soudu za dostatečně zjištěnou a odůvodněnou. Další námitkou zmateční stížnosti, že jest tu neúplnost proto, že rozsudek neuvádí konkrétních okolností pro zjištěnou rozhodnou skutečnost, že se mohla ona tajná listina následkem onoho opomenutí odsouzeného státi známou cizí moci, netřeba se blíže zabývati, když jest zjištěno, že se dokument stal cizí moci skutečně známým prostřednictvím Š-ovým, a obžalovaný možnost tu, jak uvedeno, sám nepřímo připustil. Výtku další neúplnosti, že obsah dokumentu nebyl, proti obhajobě obžalovaného, že uvedený spis byl jen instrukcí pro pochodové roty, zjištěn, s čímž ve spojitosti se uplatňuje i nedostatek řízení proto, že nebyli o tom slyšeni jako svědci plukovník K., kapitán P. a štábní kapitán Š., sluší poukázati jednak na důvody rozsudku, opírající se při zjištění toho, že šlo skutečně o dokument tajný, opět o dřívější doznání samého obžalovaného, proti němuž nepotřeboval nalézací soud blíže zjišťovati přesný obsah dokumentu, zvláště když i soudnímu znalci byly výsledky důkazů dostatečným podkladem pro podání posudku shodného s původním přiznáním obžalovaného o tajném charakteru tohoto dokumentu. Pro uplatnění tvrzených vad řízení nedostává se však zákonného podkladu, totiž příslušného návrhu stěžovatelova a jeho zamítnutí nalézacím soudem v hlavním líčení (§ 281 čís. 4 tr. ř.).
Námitky zmateční stížnosti, poukazující na to, že Š. byl také čs. rotmistrem a to k tomu ještě všemi nadřízenými důstojníky a to i nejvyššími velmi dobře kvalifikovaný a byl zrovna tak jako důstojník povinen zachovávati tajemství, a že stěžovatel mohl za těchto poměrů vším právem také počítá ti s naprostou spolehlivostí Š-a, jsou již provedením důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., že totiž není tu hrubé nedbalosti se strany obžalovaného, zejména ne po stránce subjektivní. Stížnosti nelze přisvědčiti. Rozmnožování tajných písemností litografií nebo jiným způsobem jest právě nejvhodnější příležitostí k tomu, by byl snadno získán prostředek ku sdělení obsahu této písemnosti osobám nepovolaným, totiž výtisk nadbytečný, jehož zhotovení při rychlém mechanickém rozmnožování jest snadné a lehce může ujíti i jen poněkud méně dbalému dozorci, tím spíše pak může býti zhotoven, není-li vůbec zaručeného dozoru při tomto rozmnožování. To vedlo zřejmě k přísnému předpisu o dohledu nad rozmnožováním tajných vojenských listin důstojníkem, tedy osobou, zaručující ve zvýšené míře požadavek naprosté spolehlivosti při tomto vysoce důležitém úkonu, který u vojenských osob nižšího služebního postavení ani při bezvadném jinak výkonu služeb jim svěřených není nikdy zaručen tou měrou jako u osob vyššího vzdělání všeobecného i odborného i vyššího postavení služebního. Účel tohoto předpisu zabrániti prozrazení takových tajných dokumentů jest tak zřejmý, že musil býti povědom i obžalovanému jako vyššímu důstojníku s delší již službou a zkušeností, pověřenému velením náhradního praporu a tím i záležitostmi zvláště významnými, jak vychází z jeho zodpovídání v rozsudku o sestavování mobilisačního plánu. Jestliže pak přes toto vědomí zanedbal svou povinnost, zachovati onen výslovný předpis jednacího řádu, jenž nezná výjimky, a nebere zřetele na nějaké zvláštní vlastnosti podřízených vojenských osob, nedávaje vůbec možnosti svěřiti osobám podřízené hodnosti dohled nad rozmnožováním tajných dokumentů, anebo je bez dohledu nechat pracovat, byla správně tato nedbalost u obžalovaného jako velitele vyššího útvaru vojenského uznána za hrubou po stránce objektivní i subjektivní a není proto dán uplatněný důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. Pokud zmateční stížnost, uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 10 tr. ř. tvrdí, že čin obžalovaného bylo kvalifikovati jako vojenský delikt porušení služebních předpisů, neuvádí přesně onoho zákonného předpisu, podle něhož podle stěžovatelova míněni měl býti čin kvalifikován. Při tom však přehlíží, že přečin podle § 6 čís. 4 zákona na ochranu republiky, jímž byl obžalovaný uznán vinným, jest deliktem speciálním a že tohoto zákonného předpisu jest užíti vždy, jakmile skutková podstata tohoto trestného činu jest dána, bez ohledu na to, zda snad v jiném zákoně existuje všeobecný předpis, jemuž by podobný čin snad rovněž mohl býti podřaděn.

Citace:

č. 3225. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 517-519.