Čís. 3278.

Nutná obrana je přípustná proti bezprávnému útoku i tehdy, když jej osoba napadená ve svých právech podnikla proti rušiteli svých práv mimo meze zákonem dovolené.
Pouhé, třebas opětovné uhození násadou lopaty přes ramena bez jakýchkoliv následků, jest jen zlým nakládáním ve smyslu § 496 tr. zák., nejvýše útokem na Integritu tělesnou, nikoliv útokem proti životu ve smyslu § 2 g) tr. zák.
(Rozh. ze dne 5. října 1928, Zm I 316/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 10. února 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 411 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 9 b) tr. ř. jest napaden právní názor soudu prvé stolice, že nelze uznati na nutnou obranu jako důvod trestnost skutku vylučující. Přisvědčiti jest sice námitkám zmateční stížnosti potud, že by nutnou obranu obžalovaného nevylučovala okolnost, podle názoru nalézacího soudu rozhodná, že obžalovaný odváděje na pozemku poškozeného bez jeho svolení vodu od své stodoly, rušil neoprávněně jeho držbu a že byl poškozený Josef R. v obraně svých majetkových práv, když obžalovaného odháněl třebas i hrubými nadávkami, a když tento neustoupil, ranami násadou lopaty; jeť nutná obrana přípustná proti bezprávnému útoku i tehdy, když jej osoba napadená ve svých právech podnikla proti rušiteli svých práv mimo meze zákonem dovolené. Jestliže tedy v souzeném případě poškozený Josef R. podle zjištění nalézacího soudu za potyčky, která se mezi ním a obžalovaným vyvinula o odvoď vody ze dvora obžalovaného přes pozemek poškozeného, uhodil několikráte obžalovného násadou lopaty přes ramena, k čemuž přece neměl naprosto žádného práva, nutno tento jeho čin pokládati za útok proti obžalovanému, proti němuž by tento byl za podmínek posl. odst. § 2 tr. zák. oprávněn se hájiti, aniž by, jak zřejmě má mylně za to nalézací soud, byl povinen pouhým odchodem těmto násilnostem se vyhnouti. Přes tyto nesprávné právní závěry o oněch předpokladech nutné obrany neuznal nalézací soud na ni právem, poněvadž útok poškozeného proti obžalovanému neohrožoval žádný z právních statků (život, svobodu nebo jmění), proti jejichž ohrožení ono ustanovení zákona výlučně připouští nutnou obranu. Zjištěné pouhé, třebas opětovné uhození obžalovaného násadou lopaty přes ramena bez jakýchkoli následků, jest zřejmě jen zlým nakládáním ve smyslu § 496 tr. zák., nejvýše pak útokem na integritu tělesnou, o němž ani obžalovaný netvrdil, že jej měl důvodně za útok proti svému životu. Nedostává se tu tedy této zákonné podmínky pro nutnou obranu ani skutečnou, ani aspoň putativní; proto na nutnou obranu právem uznáno nebylo a není tu vytýkané zmatečnosti. Pokud však zmateční stížnost poukazem na to, že čin byl spáchán v pochopitelném strachu a v rozčilení, nikoli v nepřátelském úmyslu, k přestupku podle § 411 tr. zák. vyžadovaném, chce snad popřením této náležitosti skutkové podstaty provésti důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., sluší jí namítnouti, že strach a leknutí rozsudek nalézacího soudu výslovně vyloučil a není proto ani přípustno, tvrzením těchto skutečností, jichž zjištění náleží soudu prvé stolice, důvod zmatečnosti ustrojiti.

Citace:

č. 3278. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 628-629.