Čís. 3259.

I využití omylu nebo nevědomosti (druhý případ § 197 tr. zák.) musí se státi způsobem lstivým, při čemž lstivost nesmí záležeti toliko ve využití cizího omylu nebo cizí nevědomosti; omyl (nevědomost) musí býti v příčinné spojitosti se zamýšlenou škodou, musí býti pro oklamaného pohnutkou a předpokladem jeho rozhodnutí se.
Omyl a nevědomost liší se pouze co do způsobu klamu; pokud jde o vztah k zamýšlenému výsledku, není mezi nimi rozdílu; i tu se vyžaduje, by škoda vznikla z vlastního počínání si (jednání neb opomenutí) oklamaného, a by toto počínání si mělo svou příčinu (spolupříčinu) v onom omylu.
Civilní bezpráví stává se činem trestným, přistoupí-li k tomu další náležitostí stanovené trestním zákonem.
Výhrada § 430 obč. zák. o vlastníkově povinnosti k náhradě škody platí i v případě § 440 obč. zák.; toto ustanovení zákona nepředpokládá, že nabyvatel domáhající se knihovního vkladu, nevěděl o dřívějším zcizení téže věci.
Pokud lze spatřovati trestný podvod (přečin § 1 zák. o maření exekuce) v opětném prodeji (kupu) nemovitosti již jiné osobě prodané, pokud se týče v knihovním provedení druhé kupní smlouvy vkladem práva vlastnického pro pozdějšího kupitele.
Stíháni osoby vydané pro určitý skutek není na závadu podřadění skutku pod mírnější kvalifikaci. (Rozh. ze dne 15. září 1928, Zm I 394/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 27. března 1928, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze v žádném směru přiznati oprávnění. Sprošťující výrok ohledně zločinu podvodu, jehož se obžalovaní podle obžaloby prý dopustili opětným prodejem (kupem) podílů na nemovitostech, prodaných již před tím jiné osobě, Hanně H-ové, a následujícím vkladem práva vlastnického pro druhého kupitele (obžalovaného Z-e), napadá stížnost v prvé řadě výtkou, že nalézací soud, shledav v souzeném skutku, v opětném prodeji věci již prodané, pokud se týče v koupi věci již jinou osobou platně koupené ve spojení s vymožením knihovního vkladu práva vlastnického pro druhého kupitele, nereelní využití nevědomosti prvé kupitelky a její důvěry, že prodatelka se své strany nebude překážeti splnění první kupní smlouvy a že zejména splnění toto neznemožní, neprávem požaduje ke skutkové podstatě podvodu, by obžalovaní jednali vědouce, že se dopouštějí trestného činu, a dále, že soud nalézací neprávem a řídě se mylným výkladem zákona vyloučil zlý úmysl obžalovaných, by jejich jednáním utrpěla Hana H-ová újmu po rozumu § 197 tr. zák., škodu na svém majetku nebo na jiných právech. Zrušovací soud, přezkoumav napadený rozsudek a jeho důvody shledal, že klamem v rozsudku předpokládaným při správném výkladu zákona není naplněna skutková podstata podvodu ani co do náležitostí v prvé řadě podstatných, kde ji rozsudek předpokládá, takže sprošťující výrok ohledně zločinu podvodu jest v tomto směru za všech okolností odůvodněn, i kdyby výtky zmateční stížnosti, týkající se dalších náležitostí skutkové podstaty, byly oprávněny. Při tom nutno vycházeti ze skutkových zjištění napadeného rozsudku, jež ve směrech tu v úvahu přicházejících a rozhodných nebyla po formální stránce nijak napadána (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že se i nalézací soud v důvodech napadeného rozsudku, i odpůrcové zmateční stížnosti ve svých písemných vývodech a v ústním přednesu při zrušovacím roku na podporu svého stanoviska dovolávali mezi jiným i příslušných předpisů obecného zákona občanského, zejména jeho § 440, dlužno předeslati, že z uvedených ustanovení práva občanského nelze nic podstatného dovozovati pro rozřešení otázky, o níž tu jde, otázky, zda a pokud v opětném prodeji (kupu) nemovitosti již jiné osobě platně prodané, pokud se týče v knihovním provedení druhé kupní smlouvy vkladem práva vlastnického pro pozdějšího kupitele lze spatřovati trestný podvod. § 440 obč. zák. stanoví, že, pře- nechal-li vlastník touž nemovitou věc dvěma různým osobám, připadne tomu, kdo dříve zažádal za knihovní zápis. Pokud jde o věci movité, obsahuje § 430 obč. zák. obdobné ustanovení, že, zcizil-li vlastník tutéž movitou věc dvěma různým osobám, jedné s odevzdáním, druhé bez odevzdání, náleží té, které byla dříve odevzdána, že však vlastník ručí poškozené straně. Tato výhrada o vlastníkově povinnosti k náhradě škody, která platí i v případě § 440 obč. zák., ač tam výslovně o ní není zmínky, zřejmě poukazuje k tomu, že zákon ve dvojím prodeji téže věci různým osobám spatřuje protiprávní čin. Civilní bezpráví stává se však činem trestným, přistupují-li k tomu další náležitosti, stanovené trestním zákonem. Pokud jde o druhého nabyvatele, uznává ovšem stálá judikatura ve shodě s převážným stanoviskem právní vědy, že ustanovení § 440 obč. zák. nepředpokládá, že nabyvatel domáhající se knihovního vkladu, nevěděl o dřívějším zcizení téže věci, a že naopak knihovní nabyvatel je zpravidla chráněn i tehdy, když věděl o dřívějším přenechávání věci jiné osobě. Avšak nelze přehlížet!, že ustanovení § 440 obč. zák. upravuje toliko otázku, kdo v takových případech nabude vlastnictví, a je pouhým provedením zásady, že vlastnického práva k nemovitostem lze nabýti jen knihovním vkladem. Z předpisu § 440 obč. zák., že z několika osob, jimž byla tatáž věc nemovitá týmž vlastníkem postupně prodána, nabývá práva vlastnického ten z kupitelů, jenž požádal dříve o vklad svého práva, plyne sice, že prodej věci jinak již prodané není o sobě již z tohoto důvodu neplatný, pokud se týče, že knihovní provedení takové smlouvy jest o sobě účinné. Ale tím nejsou dotčeny nebo z platnosti vyřáděny ani předpisy trestního zákona o stihání podvodu, ani povšechná ustanovení občanského práva o neplatnosti jednání, příčících se zákonnému zákazu nebo dobrým mravům (§ 879 obč. zák., se samozřejmým omezením, plynoucím ze zásady o ochraně důvěry v knihu veřejnou. Srov. též rozhodnutí býv. nejvyššího soudu vídeňského Gl. U. čís. 5114, rep. nálezů čís. 59, kde je sice vyslovena shora zmíněná zásada, že § 440 obč. zák. nepředpokládá, že další nabyvatel o dřívějším přenechání téže věci jiné osobě nevěděl, ale činí se výhrada pro případ, že šlo i na straně nového kupitele o jednání podvodné. Podobně i v rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu čís. 980 sb. civ. Ustanovení § 440 obč. zák. tedy nijak nebrání, by souzený skutek nebyl kvalifikován za trestný podvod, kdyby v něm byly shledány veškeré pojmové znaky tohoto deliktu.
Tu dlužno především z úvah vyloučiti případ, který by sice nepochybně podvodem byl, o nějž však tu nejde, kdyby totiž bylo zjištěno, že obžalovaní již při uzavírání kupní smlouvy s Hanou H-ovou jednali v úmyslu, tuto smlouvu neplniti, pokud se týče její splnění zmařiti a tím H-ovou poškoditi. To však v trestním řízení nevyšlo na jevo, obžaloba tak nezní a nalézací soud nic takového nezjistil. Naopak bylo zjištěno, že první kupitelka Hana H-ová měla v rukou pravoplatnou, ke knihovnímu vkladu způsobilou kupní smlouvu, na základě které mohla si kdykoli pouhou knihovní žádostí vymoci vklad svého vlastnického práva k podílům nemovitostí M. T. D-ové knihovně připsaným (tomu nebyl na závadu záznam práva vlastnického pro A. Z-e, § 49 knih. zák.), že však se vtělením své kupní smlouvy vyčkávala patrně až by došlo k rozhodnutí nejvyššího soudu ve sporu A. Z-e proti M. T. D-ové o spravení záznamu práva vlastnického k podílům nemovitostí jí koupeným, v důvěře, že M. T. D-ová se své strany nebude překážeti splnění smlouvy nebo dokonce splnění toto neznemožní. V opětném prodeji těchže již právoplatně prodaných podílů nemovitostí a ve vymožení vkladu práva vlastnického pro druhého kupitele A. Z-e bez vědomí první kupitelky a s porušením její oprávněné důvěry spatřuje nalézací soud nereelní využití nevědomosti (omylu) Hany H-ové, spadající pod trestní sankci § 197 tr. zák. Než názoru tomu nelze přisvědčiti. Ke skutkové podstatě podvodu se vyžaduje, by pachatel lstivým předstíráním nebo jednáním jiného uvedl v omyl nebo takovými prostředky využil omylu nebo nevědomosti jiného, by ho tím, prostřednictvím omylu nebo nevědomosti přiměl k jednání (opomenutí), jímž oklamaný buď sám sobě neb i jiné osobě nevědomky má způsobiti škodu. Při tom nutno druhý případ § 197 tr. zák. (využití omylu nebo nevědomosti) posouditi ve spojení s případem prvním (uvedení v omyl). V prvním případě uvádí pachatel lstivým předstíráním nebo jednáním jiného v omyl, tento omyl klamem vyvolaný má podle pachatelova úmyslu přivoditi škodné jednání oklamaného a důsledkem toho nepřímo i škodu. V případě druhém využívá pachatel omylu nebo nevědomosti jiného již tu jsoucích; i toto využití omylu nebo nevědomosti musí se státi způsobem lstivým, při čemž lstivost nesmí záležeti toliko ve využití cizího omylu nebo cizí nevědomosti (slova: »anebo, kdo v úmyslu tom a způsobem právě dotčeným užije...«, jimiž zákon poukazuje k předchozím slovům »lstivým předstíráním nebo jednáním«). Pouhé, třeba nereelní využití omylu nebo nevědomosti jiného proto nestačí ke skutkové podstatě podvodu. Také v případě lstivého využití omylu nebo nevědomosti musí býti podle pachatelova úmyslu tento omyl pokud se týče tato nevědomost v příčinné spojitosti se zamýšlenou škodou. I tu musí býti omyl pokud se týče nevědomost pachatelem lstivě využitá pro oklamaného pohnutkou a předpokladem jeho rozhodnutí se. Při tom se omyl a nevědomost liší jen co do způsobu klamu. Omyl záleží v nesprávné představě, nevědomost v nedostatku představy o určité skutečnosti. Pokud se však týče vztahu k zamýšlenému výsledku, není mezi oběma znaky podstatného rozdílu, nehledíc k tomu, že se prakticky v mnoha případech ani nedají dobře rozlišiti, poněvadž právě nedostatek představy, nevědomost o skutečnosti v určitém směru rozhodné nebo spolu rozhodné činí zbývající představu skutečně tu jsoucí mylnou. Podstatným znakem podvodu v obou případech § 197 tr. zák. jest, že škoda vznikla (podle pachatelova úmyslu měla vzniknouti) z vlastního počínání si (jednání neb opomenutí) oklamaného, a že toto počínání si má svou příčinu neb aspoň spolupříčinu v omylu pachatelem úmyslně k tomu cíli vyvolaném, pokud se týče v omylu nebo v nevědomosti, jichž pachatel lstivým způsobem využil (Srov. Finger: Strafrecht, 1914, II str. 556, 557, 560, 562, 563, 564, 580, 581, Lammasch-Rittler: Grundriss des osterreichischen Strafrechtes, str. 302—307).
Posuzuje-li se s těchto hledisek skutkový děj nalézacím soudem zjištěný, jest především zřejmo, že obžalovaná M. T. D-ová, pokud se týče její zmocněnec Hanuš D., prodavše podíly nemovitostí Haně H-ové již platně prodané znovu A. Z-ovi bez vědomí první kupitelky a umožnivše vklad práva vlastnického pro nového kupitele, porušili tím první kupní smlouvu a dopustili se takto jednání nereelního, příčícího se cti a víře a zavazujícího po případě k náhradě škody Haně H-ové. Je dále jisto, že závadný postup obžalovaných byl umožněn tím, že Hana H-ová, ač tak kdykoliv mohla učiniti, nepostarala se o knihovní vklad svého vlastnického práva a že obžalovaní použili této skutečnosti, pokud se týče možnosti oním opomenutím jim zjednané. Že však obžalovaní na směr vůle a na rozhodnutí se Hany H-ové lstivým způsobem nějak působili v tom směru, by opomenula vymoci si knihovní vklad svého práva a takto opatřiti, čeho třeba, by zabránila případnému poškození, nebylo zjištěno. Pouhé zatajení druhé kupní smlouvy před první kupitelkou, její neoznámení, k tomu nepostačuje, poněvadž v tom nelze spatřovati lstivé jednání spadající pod § 197 tr. zák., a to ani na straně obžalované M. T. D-ové, která jedině byla Haně H-ové obligatorně zavázána (srov. Lammasch-Rittler, str. 304 dole). To, co hlavně brání podřadění souzeného skutku pod pojem podvodu, nutno spatřovali v tom, že tu schází jeden z nahoře vyložených nejpodstatnějších znaků podvodu, totiž toliko nepřímá příčinná spojitost mezi pachatelovým jednáním a zamýšlenou škodou, při čemž tato vzniká neb aspoň podle pachatelova úmyslu má vzniknouti přímo z vlastního počínání si oklamaného, jež má svou příčinu neb aspoň spolupříčinu v omylu pachatelem úmyslně k tomu cíli vyvolaném, pokud se týče v omylu nebo v nevědomosti, jichž pachatel za stejným účelem lstivě využil. V souzeném případě šlo však na straně obžalovaných o úmyslné jednání, směřující přímo k porušení nároku Hany H-ové z její kupní smlouvy, při čemž obžalovaní zajisté využili skutečnosti, že si Hana H-ová do té doby, ač měla možnost tak učiniti, nevymohla knihovní vklad svého práva, aniž však obžalovaní v tomto směru nějak úmyslně působili na její rozhodnutí. Jde tu zajisté o porušení důvěry Hany H-ové, avšak ne každé porušení důvěry lze beze všeho stotožňovati s jednáním podvodným, ke skutkové podstatě podvodu se vyžaduje více. Jak již uvedeno, jde tu o jednání přímo porušující obligatorní závazek, jež dlužno na roveň postaviti jednání dlužníka, který jiným (nikoliv právním, nýbrž fysickým) způsobem úmyslně hledí zmařiti splněni smlouvy, na př. zněním prodané věci individuelně určené. V takových případech nelze přece s poukazem k tomu, že věřitel, kdyby o tomto úmyslu dlužníkově býval věděl, byl by proti tomu něco mohl podniknouti, tvrditi, že dlužník, který při sjednáni smlouvy podobného úmyslu neměl, oním jednáním využívá způsobem předpokládaným v § 197 tr. zák. omylu nebo nevědomosti věřitele, při čemž tato nevědomost má záležeti právě v nedostatku vědomosti o onom úmyslném jednání dlužníka, věřitele přímo poškozujícím, tedy o domnělém trestném činu. Připadnou povinnost toho, kdo chce porušiti obligatorní závazek, by tak nečinil bez vědomi druhé strany, by ji tento svůj úmysl předem oznámil, lze sice snad dovoditi jako kladný rub záporné povinnosti smluvní, uvarovati se všeho, co by mohlo překážeti splněni smlouvy, tedy zejména toto splněni úmyslně nemařiti. Avšak v pouhém opomenutí případné povinnosti takové a v jednání, čelícím přímo k porušeni obligatorního závazku, nelze spatřovati trestný podvod, nebyl-li tu tento úmysl již v době sjednáni smlouvy, nebo nepřistoupilo-li k tomu ještě nějaké oklamání, jehož je nezbytně třeba ke skutkové podstatě podvodu, které však v souzeném případě nebylo zjištěno (srov. rozhodnutí nejv. soudu vídeňského čís. 4041 úř. sb.). Poněvadž již z uvedených důvodů nelze v souzeném skutku spatřovati zločin podvodu obžalovaným za vinu kladený, nemohla se zmateční stížnost státního zastupitelství v tomto směru setkati s úspěchem a nebylo třeba obírati se blíže jejími vývody, týkajícími se po této stránce výhradně dalších za tohoto stavu věci již nedůležitých náležitostí skutkové podstaty.
Pokud zmateční stížnost dále napadá výrok nalézacího soudu o případné obžalobě pro přečin maření exekuce, spáchaný prý tím, že obžalovaní ve vzájemném dorozumění a ve společném úmyslu, by stížili Haně H-ové uplatnění práv z kupních smluv ze dne 13. března 1926 a ze dne 14. května 1927 a zmařili uspokojení jejích nároků na navrácení a na úhradu jejich útrat, se dopustili činů jim obžalobou v prvé řadě jako podvod za vinu kladených, dlužno předeslali, že stihání obžalovaných Hanuše D-a a M. T. D-ové pro přečin maření exekuce, spáchaný prý druhým prodejem podílů nemovitostí a zaknihováním této smlouvy není na závadu, že souzený skutek jest v zatýkacím rozkaze vyšetřujícího soudce ze dne 1. června 1927, na jehož základě byli tito obžalovaní vydáni, označen jako zločin podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák. Neboť'spolkový kancléřský úřad (spravedlnosti) ve Vídni schválil usnesení vrchního zemského soudu, ve Vídni, by byli řečení obžalovaní krajskému soudu v Chebu pro skutek ten vydání, beze vší výhrady; výhrada nepřípustnosti stíhání osoby vydané pro určitý skutek v případě mírnější kvalifikace skutku není výslovně stanovena v dohodě Čsl. republiky a Rakouska o vzájemném vydávání zločinců (viz výnos min. spravedlnosti ze dne 29. března 1919, č. j. 6336, čís. 5 věstníku min. sprav.), a stihání vydaných zločinců jedině při zachování právní kvalifikace skutku, jíž se řídily úřady na vydání súčastněné v době vydání, není ani z omezení v mezinárodním styku obvyklých, jež arci dlužno zachovati také podle odst. čís. 10 onoho výnosu. Zjištěné jednání obžalovaných nevyčerpává však, pokud jde o druhý prodej podílů nemovitostí, ani skutkovou podstatu přečinu podle § 1 zákona o maření exekuce. Právem nalézací soud poukazuje k tomu, že první kupitelka Hana H-ová měla v rukou řádně sepsanou a ke knihovnímu vkladu způsobilou kupní smlouvu, na jejímž základě kdykoliv si mohla vymoci vklad svého vlastnického práva k dotyčným podílům nemovitostí, dokud prodatelka byla jako vlastnice zapsána v pozemkové knize. Tomu nebyl, jak již uvedeno, podle § 49 knih. zák. nijak na překážku knihovní záznam práva vlastnického pro obžalovaného A. Z-e. Z toho plyne, že, dokud prodatelka M. T. D-ová byla jako vlastnice zapsána, nehrozila jí se strany první kupitelky Hany H-ové žádná exekuce. Tento předpoklad nastal teprve vložením práva vlastnického pro druhého kupitele A. Z-e, neboť teprve tím byla první kupitelce odňata možnost vymoci si vklad vlastnictví bez přinucení prodatelky. Pak bylo však proti prodatelce, poněvadž již nebyla vlastnicí, možno vésti exekuci za účelem převodu vlastnictví jen podle § 353 ex. ř., tato exekuce nebyla však závadným jednáním obžalovaných zmařena. Stejně nelze mluviti o maření exekuce k vymáhání nároku Hany H-ové na vrácení předem zaplacené kupní ceny. Nárok na vrácení úplaty mohl vzniknouti teprve tím, že by první kupitelka byla odstoupila od smlouvy (§ 918 a násl. obč. zák.), tedy teprve po té, když prodatelka zmařila první kupní smlouvu převodem vlastnictví na druhého kupitele. Pak teprve bylo lze tvrditi, že obžalované M. T. D-ové k vydobytí tohoto nároku hrozila exekuce; tuto exekuci nemohla proto zmařiti předchozím prodejem. Sprošťující výrok pro podvod, spáchaný prý smírem, jejž obžalovaní sjednali ve sporu A. Z-e proti M. T. D-ové o spravení záznamu práva vlastnického, napaden jest zmateční stížností státního zastupitelství jen s hlediska § 1 zákona o maření exekuce. Než důvod zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. neprovádí stížnost v tomto směru vůbec, důvod čís. 9 a) § 281 tr. ř. pak neprovádí po zákonu, pokud při tom buduje na skutkovém předpokladu úmyslu obžalovaných mařiti oním smírem exekuci, který napadený rozsudek nejen nevzal prokázaným, nýbrž naopak výslovně vyloučil. Pokud stížnost napadá tyto skutkové předpoklady napadeného rozsudku, brojí jen nepřípustně, proti volnému přesvědčení nalézacího soudu. Poněvadž již toto zjištění v dotčeném směru plně odůvodňuje sprošťující výrok i ohledně přečinu maření exekuce, nebylo třeba zabývati se v tomto směru ostatními vývody zmateční stížnosti a nebylo ani potřebí zvláště zdůrazniti, že obžalovaní M. T. D-ová a Hanuš D. pro skutek tu v úvahu přicházející, t. j. pro smír uzavřený v onom sporu ani nebyli vydáni. Bylo proto zmateční stížnost jako ve všech směrech bezdůvodnou, z části i jako po zákonu neprovedenou zavrhnouti.

Citace:

č. 3259. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 577-583.