Čís. 3349.

Dá-li osoba, jež kauci zřizuje, věci zastupitelné (peníze) jiné osobě úvěrem, t. j. přenese vlastnictví k nim na příjemce a ohradí si jen obligační nárok na vrácení kauce nebo její hodnoty po skončení právního poměru, jenž zavdal příčinu ke zřízení kauce, nejde o svěření ve smyslu § 183 tr. zák.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1928, Zm II 274/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 25. dubna 1928, jímž byl stěžovateli uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 a 184 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Obžalovaný opověděl proti rozsudku soudu prvé stolice včas zmateční stížnost, již pak též včas provedl. Po uplynutí lhůty § 285 tr. ř. k provedení zmateční stížnosti podal u soudu prvé stolice spis, jímž, jak v něm uvádí, »opravuje stylisaci zmateční stížnosti«. Ve skutečnosti uplatňuje však obžalovaný v tomto podání zřejmým poukazem též výtky neúplnosti rozsudku po rozumu § 281, čís. 5 tr. ř., jež při opovědi a v písemném provedení zmateční stížnosti ani výslovně ani zřejmým poukazem neuplatňoval. K těmto opožděně uplatňovaným výtkám nelze přihlížeti. Včas podaná zmateční stížnost napadá rozsudek soudu prvé stolice číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 9 a) tr. ř. Dovolávajíc se tohoto důvodu zmatečnosti namítá, že jednání obžalovaného nezakládá skutkovou podstatu trestního činu náležejícího před soud, proto, že částka 2500 Kč, jež byla obžalovanému Josefou V-ovou odevzdána, byla mu dána jako zápůjčka, takže prý směl s ní zcela volně disponovati a nemohl se, učiniv tak, dopustiti zpronevěření těchto peněz ani jiného trestného činu. Těmito vývody neprovádí stížnost číselně uplatňovaný zmatek po zákonu, nedržíc se skutkových zjištění rozsudku, jak by při správném provádění hmotněprávního zmatku činiti měla, nýbrž vycházejíc ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného, ba jím vyloučeného, že prý šlo o zápůjčku (§ 288 odst. druhý, čís. 3 tr. ř.). Odůvodněna jest však námitka stížnosti, že rozsudek dospívá k právnímu závěru, že řečená částka byla obžalovanému »svěřena«, jen následkem mylného právního názoru, že movité věci, jež někdo přijal jako kauci, jsou příjemci vždy jen »svěřeny«. Účelu, jejž sleduje zřízení kauce, lze dosáhnouti různým způsobem. Pokud zejména jde o zřízení kauce záležející ve věcech zastupitelných (v penězích), může býti onoho účelu dosaženo nejen tím způsobem, že ten, kdo kauci zřizuje, odevzdá takové věci jemu nebo třetí osobě patřící jiné osobě se závazkem, by tato tyto věci, jež mají zůstati i v jejich rukou vlastnictvím odevzdatele nebo třetí osoby, vrátila po rozvázání právního poměru, z jehož důvodu došlo ku zřízení kauce, oprávněnému, a to — podle ujednání smluvních stran — buď in specie nebo in genere, nýbrž i tím způsobem, že strana, jež kauci zřizuje, dá takové věci jiné osobě úvěrem, t. j. přenese vlastnictví k nim na příjemce a vyhradí si jen obligační nárok na vrácení kauce nebo její hodnoty po skončení právního poměru, jenž zavdal příčina ke zřízení kauce. Jen v onom případě jde o »svěřený statek« po rozumu § 183 tr. zák.; neboť ochrany tohoto ustanovení zákona požívá jen cizí vlastnictví, nikoli pouhý obligační nárok na vrácení odevzdaných věcí nebo jejich hodnoty. V každém případě, v němž byla zřízena kauce tím způsobem, že byly někomu odevzdány zastupitelné věci jako kauce, dlužno tedy zkoumati a zjistiti, zda zůstaly tyto věci podle výslovně nebo mlčky projevené shodné vůle smluvních stran i v rukou příjemce vlastnictvím toho, kdo kauci zřídil, po případě vlastnictvím třetí osoby, či zda bylo vlastnictví k předaným věcem přeneseno na příjemce a zda se spokojil odevzdatel s pouhým obligačním nárokem na vrácení věci, pokud se týče jejich hodnoty. Rozsudek měl tudíž zkoumati a zjistiti shodnou vůli obžalovaného a V-ové v tomto směru, to tím spíše, an obžalovaný převzal podle zjištění rozsudkového v souzeném případě závazek platiti V-ové z přijaté částky úroky. Ve skutečnosti opomenul však rozsudek zkoumati a zjistiti výslovně nebo mlčky projevenou shodnou vůli smluvních stran v onom směru, že vycházeje z právního názoru, že plyne již ze skutečnosti, že částka 2500 Kč byla obžalovanému odevzdána jako kauce, že částka ta byla obžalovanému po rozumu § 183 tr. zák. »svěřena«. Tento právní názor, jenž byl rozhodujícím pro odsuzující výrok, je však podle řečeného mylný. Rozsudek je tudíž stižen zmatkem podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. jemu stížností zřejmým poukazem vytýkaným. (Rozh. č. 3852 vid. sb., č. 3008 a j. sb. Nejv. s.). Dále dlužno zkoumati se stanoviska posléze citovaného důvodu zmatečnosti též námitku stížnosti, že rozsudek nezjišťuje, že si byl obžalovaný v době spáchání činu vědom materielní protiprávnosti svého jednání. Této námitce nelze upříti oprávnění. Rozsudek skutečně nezjišťuje, že si byl obžalovaný v době spáchání činu vědom materielní protiprávnosti svého jednání. Úvah a přesného zjištění v tomto směru bylo v souzeném případě třeba tím spíše, an se obžalovaný hájil v ten smysl, že částka, o niž tu jde, byla mu dána jako zápůjčka. Nedošlo-li však podle řečeného v rozhodovacích důvodech ke zjištění onoho vědomí obžalovaného, jež tvoří podstatnou složku subjektivní stránky zpronevěry, spočívá rozsudek i v této části na nesprávném použití zákona a jest i tu zmatečným podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. Poněvadž vzhledem k onomu nedostatku skutkových zjištění nelze se vyhnouti nařízení nového hlavního přelíčení a nemůže býti nejvyšším soudem jako soudem zrušovacím ve věci samé rozhodnuto, bylo za souhlasu generální prokuratury podle § 5 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878, zmateční stížnosti ve prospěch obžalovaného podané již při neveřejné poradě vyhověti a věc vrátiti soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí, aniž bylo třeba obírati se s dalšími výtkami stížnosti rozsudku s hlediska zmatku podle § 281, čís. 5 tr. ř., aniž zmatkem podle § 281 čís. 11 tr. ř., stěžovatelem v provedení odvolání zřejmým poukazem uplatňovaným.

Citace:

č. 3349. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 800-801.