Čís. 3149.Vykonávání povolání svědkova počíná již v době, kdy svědek, vyhovuje soudnímu rozkazu, vydává se na cestu k soudu, by tam vydal svědectví, a záleží i v tom, že svědek po poučení a příkazu podle § 241 první věty tr. ř. čeká na předvolání k výslechu podle § 247 první věty tr. ř. a po výslechu čeká na propuštění podle § 248 odst. třetí tr. ř.Skutková podstata zločinu podle § 153 tr. zák., spáchaného na svědkovi pro vykonávání jeho povolání nepředpokládá, že svědectví bylo napadeným v době činu již vydáno, nýbrž lze se tohoto zločinu dopustili i před vydáním svědectví, i v době, kdy se svědek na obsílku k soudu již dostavil, by vydal před ním svědectví, a zdržuje se u soudu v důsledku oněch ustanovení.V řízení zrušovacím jsou novoty nepřípustny (§ 288 čís. 3 tr. ř.).(Rozh. ze dne 14. dubna 1928, Zm I 628/27.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 16. září 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na těle podle § 153 tr. zák., mimo jiné z těchtodůvodů:Zmateční stížnosti dovolávající se důvodů zmatečností podle § 281, čís. 5, 9 a) a 10 tr. ř. nelze přiznati oprávnění.S hlediska důvodu zmatečností podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. namítá zmateční stížnost, že lehké ublížení, jež obžalovaný podle rozsudkového zjištění svědku B-ovi způsobil, nebylo tomuto svědkovi způsobeno ani při výkonu jeho povolání jako svědka ani pro výkon tohoto povolání. Při tom je stížnost zřejmě toho názoru, že za výkon povolání svědkova lze pokládati jedině vydání svědectví a že skutková podstata zločinu podle § 153 tr. zák., spáchaného na svědku pro výkon jeho povolání, předpokládá, že čin byl spáchán v době, kdy bylo svědectví napadeným již vydáno. I v tomto i v onom směru je stížnost na omylu. Podle § 150 tr. ř. je zpravidla každý, kdo jest jako svědek obeslán, povinen obsílce vyhověti a o tom, co mu je známo o předmětu trestního řízení, vydati na soudě svědectví. Z tohoto ustanovení zákona plyne, že povolání svědkovo záleží 1. v dostavení se k soudu a 2. ve vydání svědectví na soudě. Podle § 241 první věty vyvolají se při počátku hlavního přelíčení obeslaní svědci a jsou předsedou senátu, pokud se týče soudcem vyzváni, by se odebrali do světnice jim určené, kdež jest jim čekati na předvolání k výslechu. Podle § 248 odst. třetí mají svědci po' svém výslechu tak dlouho zůstati v sedění, dokud nejsou propuštěni nebo vyzváni k odstoupení. V důsledku toho začíná vykonávání povolání svědkova již v době, kdy svědek, vyhovuje soudnímu rozkazu, vydává se na cestu k soudu, by tam vydal svědectví (stejně rozh. čís. 4170 víd. úř. sb.), a záleží i v tom, že svědek po poučení a příkazu podle § 241 první věty čeká na předvolání k výslechu podle § 247 první věty a po výslechu čeká na propuštění podle § 248 odst. třetí tr. ř. V souzeném případě zjišťuje rozsudek, že svědku R-ovi bylo obžalovaným lehce na těle uškozeno v době, kdy R., dostaviv se na obeslání k okresnímu soudu pro přestupky v Praze jako svědek, čekal na chodbě soudní budovy, až bude zavolán. Podle toho nemůže býti pochybnosti o tom, že svědek R. vykonával tehda své povolání. Skutková podstata zločinu podle § 153 tr. zák., spáchaného na svědkovi pro vykonávání jeho povolání, však nepředpokládá, že svědectví bylo napadeným v době činu již vydáno. Tohoto zločinu lze se dopustiti nejen po vydání svědectví napadeným, nýbrž i před vydáním svědectví, zejména však i v době, kdy se svědek dostavil na obsílku již k soudu, by vydal před ním svědectví (rozh. čís. 1611 sb. n. s.), a zdržuje se u soudu v důsledku výše uvedených ustanovení. Na odůvodnění výroku, že obžalovaný uškodil svědkovi R-ovi lehce na těle pro vykonávání jeho povolání, uvádí rozsudek pouze, že obžalovaný pravil k napadenému v okamžiku, v němž ho udeřil pěstí mezi oči, »že on je vším vinen«.Namítá-li stížnost ve vývodech vztahujících se k důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., že tento výrok obžalovaného nepoukazuje nikterak k tomu, že obžalovaný ublížil svědku R-ovi na těle pro výkon jeho povolání, uplatňuje tím zřejmým poukazem formální důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř., záležející v nedostatku důvodů pro výrok rozsudku, že obžalovaný způsobil svědku R-ovi lehké poškození na těle pro výkon povolání svědkova. V tomto směru dlužno připustiti, že mezi oním výrokem obžalovaného a rozhodnou skutečností, jež má jím býti odůvodněna, není vůbec logické spojitosti a že v důsledku toho nejsou pro výrok rozsudku tu v úvahu přicházející uvedeny žádné důvody. Tato formální vada rozsudku jest však bezvýznamnou; neboť skutková podstata zločinu podle § 153 tr. zák. je tu již proto, že je zjištěno, že obžalovaný uškodil svědku R-ovi lehce na těle při vykonávání jeho povolání, a to, jak vlastní výrok rozsudku uvádí, »úmyslně,« a z napadeného rozsudku, jenž nepovažoval za okolnost přitěžující, že čin obžalovanému za vinu kladený byl spáchán nejen při, nýbrž i pro vykonávání povolání napadeného jako svědka, není patrno, že soud prvé stolice byl by případ posuzoval v některém směru mírněji, kdyby tu bylo šlo pouze o úmyslné lehké ublížení, způsobené svědku R-ovi při vykonávání jeho povolání. Vzhledem k tomu dlužno zmateční stížnost též v tomto směru označiti jako neodůvodněnou, neboť není tu možnosti, by jí bylo přivoděno rozhodnutí pro obžalovaného příznivější (§ 281 odst. prvý tr. ř.). K ústnímu přednesu obžalovaného při ústním líčení zrušovacím nelze přihlížeti, ježto obsahoval novoty v řízení zrušovacím nepřípustné (§ 288 čís. 3 tr. ř.), které by mohl uplatniti toliko obnovou trestního řízení.