Čís. 3168.

Reálný souběh přestupků podle §§ 411, 335 tr. zák.
Aby bylo lze na celý děj pohlížeti jako na jednotný celek, nestačí, by jen zevní děj poukazoval na jednotnost (celý příběh vzešel z jednoho a téhož podnětu, splýval časově a místně v jedno a vzájemná souvislost jednotlivých počinů nebyla ani co do času ani co do místa přerušena), nýbrž jest nezbytno, by celkové jednání bylo předsevzato v jednom a témž zlém úmyslu; jen jednotnost rozhodnutí a vůle, t j. jednotnost zlého úmyslu jest oním podstatným znakem, který dodává jednotlivým trestným počinům ráz nedílného celku.
(Rozh. ze dne 4. května 1928, Zm I 113/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného a státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dně 9. ledna 1928, pokud jím byl obžalovaný, byv obžalován pro zločin těžkého poškození na těle podle §§ 152, 155 b) tr. zák. uznán vinným přestupky §§ 335 a 411 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost státního zastupitelství není odůvodněna. Stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 5 a 10 § 281 tr. ř. a usiluje o odsouzení obžalovaného pro zločin podle §§ 152 a 155 b) tr. zák. místo přestupků podle §§ 411 a 335 tr. zák. Stížnost uplatňuje, že není přípustno, v obžalobu dané jednání obžalovaného rozkládati na dvě samostatné části a jednu (údery a tlučení, které u Aloisa F-e zanechaly viditelné známky a následky) kvalifikovati jako jednání úmyslné, jako přestupek podle § 411 tr. zák., druhou pak (zhmoždění hrudníku F-ova) jako jednání zaviněné, to jest přestupek podle § 335 tr. zák. Jisto je, že podle děje, jak jej vylíčil svědek Alois F. a jak jej bere za prokázaný nalézací soud, vzešel celý příběh z jednoho a téhož podnětu a že splýval časově a místně v jedno, že vzájemná souvislost jednotlivých počinů nebyla ani co do času, ani co do místa přerušena, takže vše to by opravňovalo, by se na celý děj pohlíželo jako na jednotný celek. Leč nestačí, by jen zevní děj poukazoval na jednotnost, nýbrž jest nezbytno, by bylo celkové jednání předsevzato v jednom a témž zlém úmyslu. Jen jednotnost rozhodnutí vůle, t. j. jednotnost zlého úmyslu jest oním podstatným znakem, který dodává jednotlivým trestným počinům ráz nedílného celku. Nalézací soud nebere však takovou jednotnost subjektivního zavinění u obžalovaného za prokázánu. Naopak zjišťuje, že zhmoždění hrudníku nebylo způsobeno úmyslně a to ani v nepřímém zlém úmyslu. Zmateční stížnost uplatňuje sice, že tento předpoklad soudu je podle čís. 5 § 281 tr. ř. vadným, poněvadž prý je stižen vnitřním rozporem a neúplností, leč neprávem. Nalézací soud zjišťuje, že se obžalovaný na svědka F-e vrhl a klekl mu jedním kolenem na prsa. Lze přisvědčiti, že ono vrhnutí se je jednáním, poukazujícím k jednání, nesenému úmyslem nepřátelským. Leč to ještě nevylučuje, že následující na to zhmoždění hrudníku, způsobené kleknutím na prsa, bylo způsobeno zaviněně. Nelze tvrditi, že jde o případ zcela nemožný a nemyslitelný. Jeť možno, že obžalovaný údery a tlučením, jichž se dopustil jak před oním vrhnutím se na F-e, tak i po něm, chtěl ho sice na těle lehce poškoditi, že mu však nechtěl kleknutím na prsa způsobiti ublížení na těle, nýbrž že si, jak nalézací soud vyslovuje a po zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) odůvodňuje, klekl na F-e proto, by si ho přidržel a nikoliv proto, by tímto tělesným pohybem s ním zle nakládal. Není proto oprávněna výtka, že rozsudek zjišťuje současně skutečnosti, které se navzájem vylučují, nemohouce vedle sebe podle pravidel logického myšlení obstáti. Není však opodstatněna ani výtka neúplnosti. Nalézací soud nepomíjí okolnost, že obžalovaný kopl F-e také do prsou. Naopak ji výslovně zjišťuje a předpokládá také, že se kopnutí to stalo úmyslně. Stojíť po skutkové stránce na stanovisku, že všechny počiny, až na zranění na záhlaví pádem a na zhmoždění hrudníku, jsou zlým nakládáním, stavším se úmyslně, — tudíž také ono kopnutí do prsou. O neúplnosti nemůže býti proto řeči. Nad to nedovozuje nalézací soud z kopnutí do prsou žádných důsledků, jsa toho přesvědčení, že zhmoždění hrudníku bylo způsobeno jen kleknutím na prsa a nikoliv též kopnutím do prsou. Pouhým tvrzením opaku nedoličuje stížnost po zákonu žádný z dovolávaných důvodů zmatečnosti, nýbrž brojí jen nepřípustně proti volnému uvažování průvodů a založenému na něm přesvědčení soudcovskému (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Důvod zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. není proto opodstatněn v žádném z uplatňovaných směrů. Jsou-li však napadená rozsudková zjištění formálně bezvadná, není podkladu pro dovolávání se hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 10 § 281 tr. ř., jejž stížnost uplatňuje také jen pro případ, že celé jednání, tedy i zhmoždění hrudníku bylo zlým nakládáním, v nepřátelském úmyslu. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost státního zastupitelství jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3168. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 354-356.