Čís. 3231.Původcovské právo (zákon ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák.). Ustanovení § 39 zákona, podle něhož se nepokládá za zásah do práva původského zhotovení jednotlivých napodobenin, nezamýšlí-li se po živnostensku je odbývati, týká se nejen děl umění výtvarného v užším slova smyslu, nýbrž i plánů a návrhů pro práce architektonické. »Odbytem po živnostensku« míní se tu činnost určená zjednati zdroj výdělku; nespadá sem využití plánů (napodobenin) při provádění živnosti stavitelské. (Rozh. ze dne 17. srpna 1928, Zm I 567/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 23. června 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 51 zák. ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák., zrušil napadený rozsudek ve všech jeho výrocích a vrátil věc témuž sborovému soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Zmateční stížnost obžalovaného jest odůvodněna s hlediska čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř., pokud rozsudku vytýká, že věc nebyla uvážena s toho právního hlediska, s něhož by v jednání obžalovaného nebylo spatřovati objektivní zásah do obžalobcova práva původcovského, pokud by totiž byl obžalovaný pouze použil práva vyhrazeného mu v § 39 čís. 2 zák. o právu původcovském ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák. Rozsudek v tom směru neobsahuje ovšem skutkových zjištění, avšak tato okolnost nemůže obžalovanému brániti v uplatňování onoho důvodu zmatečnosti, zvláště když je důvod ten dán i tehda, když nalézací soud neposoudil věc se všech možných právních hledisek, o jakýž případ tu jde. Nalézací soud předpokládá, že obžalovaný zhotovil bez svolení soukromého obžalobce na základě plánu (stavitelského), o němž věděl, že jest jeho autorem soukromý obžalobce ing. K., matrici a z ní kopie (v nezjištěném počtu), že jednu z kopií dal svému políroví T-ovi, a ostatní pivovaru (stavebníkovi) pro řemeslníky. Zjistiv, že inž. K. nepřenesl na objednatele plánů spolu s nimi svá práva původcovská, shledal nalézací soud v jednání obžalovaného po stránce objektivní zásah ve smyslu § 21 zákona, ježto dotyčné plány spadají podle § 4 odst. šestý zákona pod pojem děl tímto zákonem chráněných. Není ovšem pochybno, že ustanovením § 37 zák. pův. z roku 1895 je původci (jeho právnímu nástupci) vyhrazeno výhradně právo dílo umění výtvarného uveřejniti, napodobiti (t. j. i rozmnožovati) a napodobeniny odbývati. V zásadě je tedy arci zásahem do práva původcova neoprávněná, t. j. na přivolení původce nebo jeho právního nástupce nezaložená činnost, spadající pod některý z těchto pojmů. Než zákon sám omezuje rozsah takto myslitelných zásahů do práva původcovského ustanoveními § 39, podle nichž se zejména nepokládá za takový zásah zhotovení jednotlivých napodobenin, nezamýšlí-li se po živnostensku je odbývati, tedy jednotlivé kopie některého díla výtvarných umění, zhotovené bez takového úmyslu. Důvody vedší zákonodárce k tomuto omezení jsou blíže uvedeny ze správy komise panské sněmovny v díle Dr. Jaroslava Pospíšila »Výklad zákona o právu autorském« na stránce 193 a násl. Byť nesly se tak jako dotyčné výklady Schusterovy v jeho »Grundriss des Urheberrechtes« str. 44 a Altschulovy v »Erlauterungen zum Oest. Urheberrechtsgesetze« str. 147 a násl. v prvé řadě k dílům umění výtvarných v užším slova smyslu, nelze přece slovům zákona upříti platnost ani pro plány a návrhy pro práce architektonické, zařaděné v zákoně pod totéž číslo 6 § 4. Všichni tito autoři kladou důraz na to, že zákon tu na rozdíl od ustanovení týkajících se děl umění literárního, hudebního a fotografického (§§ 25 čís. 4, 33 čís. 4 a 41 čís. 1), jež dovolují zhotovení jednotlivých rozmnoženin, když se nezamýšlí je odbývati, připouští v § 39 čís. 2 ohledně děl umění výtvarného větší (podle autorů těch snad i příliš dalekosáhlou) svobodu v pořizování jednotlivých napodobenin, zakazuje pouze odbyt po živnostensku, pokud se týče pořizování napodobenin v úmyslu nesoucím se k takovému odbytu. Nemá tedy po vůli a smyslu zákona býti vyloučeno pořizování jednotlivých napodobenin, není-li zamýšleno odbývati je po živnostensku. Nová, přísnější úprava této látky v novém zákoně ze dne 24. listopadu 1926, čís. 218 sb. z. a n. musí tu zůstati stranou, poněvadž, jak rozsudek správně uvádí, posuzovali dlužno případ podle zákona staršího. Je-li pak již volbou slova »odbyt« naznačeno rozšiřování ve větším množství, je nad to zdůrazněno zákonem samým, že odbyt, znamenající zásah, musil by se díti po živnostensku, kterémužto výrazu i v jiných zákonech se vyskytujícímu je obecně přikládán ten význam, že se jím míní činnost určená zjednati zdroj výdělku. Odvod soukromého obžalobce vyciťuje závažnost projednávané námitky obžalovaného, chce jí čeliti poukazem k tomu, že obžalovaný pořídil kopie plánu, by mohl provésti dílo stavební, na něž sám jako živnostenský podnikatel oferoval a jež mu bylo zadáno, a že tudíž byl činným zřejmě ve svůj vlastní prospěch a pro svůj zisk, že mu tedy šlo o živnostenské využití plánu. Přehlíží však při tom, že podle stavu spisového — zjištění rozsudkových v tom směru dosud není — nešlo obžalovanému o odbyt plánů vůbec, tím méně o odbyt plánů (napodobenin) po živnostensku, a že využití jich při provádění živnosti stavitelské nemůže býti stotožňováno s odbytem napodobenin jako takových po živnostensku. Schuster poukazuje na str. 44 řečeného díla k tomu, že zpráva panské sněmovny důrazně označuje za vyhrazeno nikoliv živnostenské využití, nýbrž jen pořizování kopií ve větším počtu exemplářů a jich odbyt. Pro úplnost budiž podotčeno, že Dr. Pospíšil, poukazuje k doslovu zákona, odmítá výklad, že se v čís. 2 § 39 jedná jen o napodobeninách vzniklých postupem uměleckým, a že krátká poznámka na str. 27 v monografii Hermana Otavského »O autorsko-právní ochraně děl architektonických« (separ. otisk z Právníka roč. 48) podle níž licence čís. 2 § 39 má místo jen při napodobení plánů malbou, kresbou nebo fotografií, jednak se vysvětluje protikladem ku thesi autorem zastávané o možnosti zasáhnouti do práv původce plánů provedením stavebního díla, jednak nemá opory v zákoně, jenž užívá na onom místě téhož výrazu »napodobeniny«, jímž označil právo původce samého v § 37, ač přece nemůže býti sporno, že původci přísluší i právo své dílo rozmnožovati (tak i nový zákon v § 31), kterýžto pochod zahrnuje v sobě i cestu mechanickou (srovnej Schuster na uvedeném místě str. 43 a Lowenbach ku korespondujícímu ustanovení § 33 čís. 3 nového zákona, kde poukázáno též k tomu, že rozsah licence § 39 čís. 2 starého zákona byl značně širší, nežli je rozsah licence v § 33 čís. 3 zákona nového). Jak již řečeno, nalézací soud se ustanovením § 39 čís. 2 zák. pův. z roku 1895 nezabýval a nezaujal stanovisko k otázce jeho použitelnosti na souzený případ, aniž provedl skutková zjištění, jež jsou nutná, by bylo lze posouditi, zda jednání obžalovaného spadalo pod ono ustanovení a z něho nevybočilo. Bylo proto za podmínek § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 hledíc k zásadě § 288 čís. 3 tr. ř. zmateční stížnosti vyhověti a uznati, jak se stalo. Ostatními vývody zmateční stížnosti, vesměs bezdůvodnými, nebylo se třeba blíže obírati.