Čís. 3293.

Na zmateční stížnosti jest, by označila ony složky zlého úmyslu, jež podle jejího náhledu měly býti zjištěny, avšak zjištěny nejsou; nestačí pouhé tvrzení, že není zjištěn »zločinný úmysl«.
Podle § 5 tr. zák. je návodcem ke zločinu, kdo rozkazem, radou, poučením, pochvalou zlý skutek nastrojil nebo k němu úmyslně příčinu dal. Rozkaz, rada, poučení, pochvala mohou se díti v jakékoliv formě; pro návod ke křivému svědectví stačí i pouhý posuněk (položení prstu na ústa za zády vyšetřujícího soudce a zavolání »pst«).
(Rozh. ze dne 13. října 1928, Zm II 87/28.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 22. prosince 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 181 tr. zák. a zločinem podvodu a spoluviny na podvodu podle §§ 5, 197, 199 a) b) a 200 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného Antonína J-a napadá rozsudek soudu prvé stolice, pokud byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 181 tr. zák. a zločinem podvodu a spoluviny na podvodu podle §§ 5, 197, 199 a), b) a 200 tr. zák., číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř., leč neprávem. Pokud jde o výroky, odsuzující stěžovatele pro zločin zpronevěry a pro zločin podvodu, spáchaný na Rudolfu O-ovi, Aloisů R-ovi, Josefu Ž-ovi, Františku M-ovi a Adolfu A-ovi (§§ 197, 199 b), 200 tr. zák.) namítá stížnost, zřejmě s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř., že rozsudek) nezjišťuje, že stěžovatel jednal » v úmyslu zločinném«. Na zmateční stížnosti bylo, by označila ony složky zlého úmyslu, jež podle jejího názoru měly býti zjištěny, avšak zjištěny nejsou. Než zmateční stížnost tak nepostupuje, obmezujíc se na pouhé tvrzení, že není zjištěn »zločinný úmysl, tak že není z ní patrno, v čem vlastně spatřuje tvrzenou jí vadu rozsudku. Důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. není za tohoto stavu věci v tomto směru vůbec provedena.
Pokud jde o výrok rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem spoluviny na podvodu podle §§ 5, 197, 199 a) tr. zák. spáchaným tím, že nastrojil radou a poučením zlý skutek spoluobžalovaného Františka M-e, záležející v tom, že tento vydal dne 15. září 1927 před okresním soudem ve Fulneku v trestní věci proti stěžovateli křivé svědectví, namítá stížnost, zřejmě s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř., že jednání stěžovatelovo, v němž rozsudek spatřuje návod ke křivému svědectví — jednání to spočívalo podle skutkového zjištění rozsudku v tom, že stěžovatel při sčelení se svědkem M-em, který potvrdil, že stěžovatel vybral od něho dne 17. září 1926 před hlavním líčením 29 Kč 30 h, položil za zády vyšetřujícího soudce prst na ústa a zavolal na M-e: »Pst, pst« a tím způsobil, že M. změnil svou svědeckou výpověď v ten smysl, že je možno, že stěžovatel peníz od něho nevzal a nežádal — neodpovídá pojmu návodu, ježto prý svádění ke křivému svědectví předpokládá daleko více, než pouhý posuněk a zavolání »Pst, pst, pst!«. Námitka stížnosti není odůvodněna. Podle § 5 tr. zák. je návodcem ke zločinu, kdo rozkazem, radou, poučením, pochvalou zlý skutek nastrojil nebo k němu úmyslně příčinu dal. Rozkaz, rada, poučení, pochvala mohou se díti v jakékoliv formě, zejména tedy též způsobem v souzeném případě zjištěným. Tvrdí-li stížnost v této souvislosti, že mohlo jíti o pouhé upozornění, by si M. lépe na případ vzpomenul, by mluvil pravdu, a že tu nemusilo jíti o vyzvání, by neudal pravdu nebo by něco zamlčel, stačí poznamenati, že z rozhodovacích důvodů vysvítá, že nalézací soud zkoumal obhajobu stěžovatelovu, podle níž tento chtěl M-e jen upozorniti, by si vzpomněl, že byl s ním v hotelu »Imperiál« a tam platil za něho útratu, že však dospěl k závěru, že toto zodpovídání se stěžovatelovo nezasluhuje víry. Posléze uvedenými vývody neprovádí tudíž stížnost uplatňovaný hmotněprávní důvod zmatečnosti po zákonu, ježto vychází ze skutkového předpokladu rozsudkem nezjištěného, ba jím vyloučeného (§ 288 odst. druhý čís. 3 tr. ř.).

Citace:

č. 3293. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 653-655.