Čís. 3314.

Skutková podstata podvodu ve smyslu § 201 c) tr. zák. je dána již tím, že kdo věci nalezené neb omylem ho došlé úmyslně ukryje a sobě přivlastní; nevyžaduje se, by byl omyl vzbuzen samým pachatelem, tím méně jeho jednáním nějak zvlášť za lstivé kvalifikovaným, ani, by omyl oné osoby, jímž věc došla do rukou pachatele, byl trvalý, tím méně, by sám pachatel osobu zmýlivší se v jejím omylu nějak udržoval. Po stránce objektivní vyčerpává onu skutkovou podstatu již ukrývání a přisvojení si věci omylem došlé; pojem »ukrytí« a »přivlastnění si věci«. Spadá sem, jestliže kdo, věda, že vklad na šekovém úctě v jeho prospěch se stal omylem, a byv vyzván a upomínán, by peníze vydal oprávněnému, tak neučinil, peníze vyzvedl a jimi disponoval.
Zpronevěra jest spáchána buďto zadržením nebo přivlastněním si věci; k pochybnostem v příčině jedné z těchto činností netřeba přihlížeti, je-li zpronevěra dána druhou; úmysl na přivodění trvalého stavu vyžaduje se pouze při zadržení, nikoliv při přisvojení si svěřené věci. Přivlastnění jest naplněno již tím, že pachatel svěřenou věcí, byť i přechodně, naložil způsobem příčícím se danému příkazu svěřitelovu.
Zpronevěra, pokud jde o věci zastupitelné (peníze), je vyloučena jen tehdy, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů již v době své- mocného nakládání s věcí svěřenou, příčícího se přijatému příkazu, s to, by svému závazku dostál a příkazu vyhověl kdykoliv, a byl-li již v onu dobu také odhodlán, skutečně tak učiniti a pohotových prostředků právě k tomuto účelu použíti.
Pokud jde o zpronevěru, když advokát, převzav ručení za výhradně použití peněz u něho složených k určitému účelu (na zaplacení knihovních dluhů prodávaných nemovitostí), odňal ony peníze účelu, pro který mu byly svěřeny.
Skutková podstata přestupku podle § 320 f) tr. zák. nevyžaduje ani, by škoda skutečně nastala, ani, by škoda byla možná; úmysl poškoditi je tu na rozdíl od podvodu vyloučen, stačí pouhý úmysl klamati. (Rozh. ze dne 3. listopadu 1928, Zm II 193/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 7. března 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 201 c), 203 tr. zák., zločinem zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák. a přestupkem podle § 320 f) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá odsuzující rozsudek pro zločin podvodu ve smyslu § 201 písm. c) tr. zák., spáchaný ukrytím a přisvojením si 4000 Kč ke škodě Františka M-y, z důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. v prvé řadě tvrzením, že trestný čin podle § 201 písm. c) tr. zák. vyžaduje kromě zvláštních, tímto ustanovením vytčených náležitostí také splnění náležitostí podle § 197 tr. zák., tedy, by pachatel uvedl někoho lstivým předstíráním nebo jednáním v omyl nebo užil omylu nebo nevědomosti jiného způsobem právě dotčeným; toho prý však v souzeném případě nebylo, neboť se omyl u Marie M-ové vyskytl bez jakéhokoliv působení obžalovaného, obžalovaný též dojití peněz přiznají, súčastněné osoby o penězích věděly a obžalovaný peníze i s úroky vrátil. Zmateční stížnost přehlíží, že pojmy lstivého předstírání nebo jednání, tvořící zákonné znaky všeobecné skutkové podstaty podvodu podle § 197 tr. zák., jsou v předpisech trestního zákona, jež stanoví jednotlivé zvláštní druhy podvodu, nahrazeny obdobnými pojmy jinými, že tudíž i skutková podstata podvodu ve smyslu § 201 písm. c) tr. zák. je dána již tehdy, když kdo věci nalezené neb omylem ho došlé úmyslně ukryje a sobě přivlastní, a nevyžaduje se tedy ani, by omyl by) vzbuzen samým pachatelem, tím méně jeho jednáním nějak zvlášť za lstivé kvalifikovaným, ani, by omyl oné osoby, jímž věc došla do rukou pachatele, byl trvalý, tím méně, by sám pachatel osobu zmýlivší se v jejím omylu nějak udržoval. Okolnosti takové mohly by ovšem sloužiti k nepochybnému průkazu nutného pachatelova vědomí o omylu i k průkazu jeho úmyslu čelícího k ukrytí a přisvojení si omylem došlé věci, nenáležejí však k objektivní skutkové podstatě zločinu podle § 201 písm. c) tr. zák., pro kterou tedy zbytečně zjištění jich žádá zmateční stížnost; netřeba jich však ani pro průkaz úmyslnosti zvláště zjišťovati, když i bez nich vytčená subjektivní stránka tohoto trestného činu dala se dostatečně prokázati. Pokud tedy zmateční stížnost vyžaduje, by zjištěná činnost pachatelova vykazovala též znaky lstivosti podle § 197 tr. zák., jest bezdůvodná, neboť po stránce objektivní vyčerpává skutkovou podstatu onoho trestného činu již ukrývání a přisvojení si věci omylem došlé; tím právě pachatel využívá omylu, o němž zákon nerozlišuje, u koho a jakým způsobem nastal. Došlo-li již k ukrytí a k přispojení si věci omylem došlé s úmyslem zákonem vyžadovaným, jest podvod podle § 201 c) tr. zák. spáchán a nápotomní chování pachatelovo, zejména též v souzeném případě přiznání se k penězům a vrácení jich, na něž zmateční stížnost poukazuje, nezbavuje obžalovaného trestnosti, byť i se stalo před trestním oznámením, neboť tu obdobného ustanovení jako podle § 187 tr. zák. není.
Zmateční stížnost vyžaduje dále ke skutkové podstatě zločinu podle § 201 c) tr. zák. obojí v zákoně uvedenou činnost a tvrdí, že není ukrytím, když M. z potvrzenky a F. ze sdělení obžalovaného věděli, že peníze jsou u obžalovaného, že není ukrytí ani přisvojení si v tom, že peníze byly z účtu u poštovního šekového úřadu, kde byly obžalovanému připsány, tímto vybrány, neboť obžalovaný je jako věc zastupitelnou mohl kdykoliv nahraditi a vrátiti, poněvadž prý podle zjištění měl na spořitelní knížce uloženo 7900 Kč a i u sebe měl neustále peníze, po případě že ze vkladu zůstalo na jeho účtu stále ještě 1575 Kč, jimiž obžalovaný vůbec nenakládal. Zmateční stížnost buduje tu právní vývody částečně nepřípustně na skutečnostech nalézacím soudem odmítnutých (že prý vybrané peníze měl kdykoliv pohotově). Avšak ani pokud se drží zjištěného stavu věci, není v těchto námitkách odůvodněna. Sama připouští, že pojmu ukrytí nesluší rozuměti v technickém slova smyslu, jím zákon rozumí každé jednání, jímž se oprávněnému stěžuje nebo znemožňuje, by věci znovu nabyl (nikoliv jen, by o ní nabyl vědomosti), projeví-li se v něm úmysl věc omylem došlou si podržeti; přivlastniti si věc pak znamená, disponovati jí způsobem, který přísluší jen vlastníkovi což se může státi také úkonem, v němž právě spočívá ukrývání. Posuzuje-li se věc s tohoto správného hlediska, jest napadeným rozsudkem bezvadně zjištěno vše, čeho zákon, po objektivní stránce vyžaduje ke skutkové podstatě podvodu podle § 201 písm. c) tr. zák. Neboť obžalovaný, věda, že se vklad v jeho prospěch stal omylem, byv vyzván a upomínán, by peníze vydal firmě J. F., nejen ani hned ani později tak neučinil, nýbrž naopak podle zjištění rozsudku v zápětí ihned peníze vyzvedl a jimi disponoval. Nalézací soud proto nepochybil, shledav v tomto zjištěném jednání obžalovaného ukrývání a přivlastnění si oněch peněz v řečeném smyslu zákona. Okolnosti, jež zmateční stížnost v tomto směru uplatňuje ve spojení s tím, zda obžalovaný měl možnost vybranou částku kdykoliv nahraditi, mají spíše význam pro posouzení subjektivní stránky činu, zda si totiž chtěl peníze na trvalou škodu složitele ponechati. Dotyčné vývody zmateční stížnosti, popírající poškozovací úmysl obžalovaného, musí ovšem zůstati pro právní posouzení potud stranou, pokud i ony popíráním zjištěné finanční tísně obžalovaného a tvrzením pohotovosti placení vycházejí z opaku toho, co po skutkové stránce zjistil závazně nalézací soud, že totiž obžalovaný vybrané peníze neměl, poněvadž je pro sebe spotřeboval, a že jmenovitě neprokázal, že 4000 Kč uložil, by je mohl vrátiti. Nalézací soud z toho, že, ač obžalovaný věděl, že 4000 Kč mu bylo Františkem M-ou zasláno omylem, že tedy nepatří ani jemu ani žádnému jeho klientu, a přece hned, jak o vkladu tom zvěděl, jej vyzvedl a sobě přivlastnil, naloživ s ním jako se svým majetkem, a že, opětovně byv vyzván, by peníze vrátil, byv žalován a exekvován, peníze nevrátil, až teprve v den exekučního prodeje, tedy až více než za čtyři měsíce, zjišťuje subjektivní stránku činu, neboli, jak hned v další větě uvádí, podvodný úmysl hned od počátku. Tím však právě zjistil i úmysl obžalovaného, způsobiti nevrácením omylem došlého peníze škodu složitelům. Tím, že odmítl všechny obžalovaným tvrzené příčiny zadržování výplaty a že poukázal na to, že musely býti po opětovném upomínání o vyplacení peníze vyčerpány všechny procesní prostředky, než obžalovaný — advokát — peníze vyplatil, dal nalézací soud zřejmě a zřetelně výraz i svému přesvědčení o úmyslu obžalovaného k způsobení škody trvalé. Ani tu pozdější zaplacení úmysl ten pojmově nevylučuje a správně vzal i nalézací soud okolnost, že obžalovaný jako advokát zaplatil teprve ve vrcholném období exekuce, v úvahu jen jakožto průvodní prostředek pro posouzení prvotního úmyslu obžalovaného. Úmysl ten není pojmově vyloučen ani tím, že obžalovaný dojití peněz nezatajoval, což ostatně při snadné kontrole vplatů u poštovního šekového úřadu nebylo by ani možné, a nalézací soud měl i tuto okolnost na zřeteli jen jako pouhý průvodní prostředek, jehož ocenění ovšem zmateční stížností napadati nelze. I po subjektivní stránce jest tedy zločin podvodu podle § 201 písm. c) tr. zák. popírán bezdůvodně a sluší k výtce zmateční stížnosti, »že nezpůsobil škodu, jež vznikla manželům M-ovým kontumačním rozsudkem«, jen poznamenati, že škoda tato není rozhodná pro skutkovou podstatu tohoto zločinu, rozsudek z ní nic pro zavinění obžalovaného nedovozuje a nemůže proto ani zmateční stížnost z tohoto bezvýznamného poukazu rozsudkového nic vyvozovati. Ke konečné námitce zmateční stížnosti ohledně dne, kdy se snad obžalovaný o složení peněz dověděl a jimi disponoval, stačí uvésti, že má tento den význam pouze pro totožnost činu, o které však ani zmateční stížnost nijaké pochybnosti neuplatňuje. Pro skutkovou podstatu samého zločinu jest to však jinak nerozhodné a uplatňuje již proto zmateční stížnost v tom směru důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. neúplnost a nepřesnost dotyčného zjištění bezdůvodně; tím méně schází v případném nesprávném určení onoho dne některá ze složek samé skutkové podstaty zločinu, na nějž bylo uznáno, takže není tu ani důvodu zmatečnosti hmotněprávní čís. 9 a) § 281 tr. ř. V případě zpronevěry peněz, jež u obžalovaného složila Kateřina H-ová, na dávku z přírůstku hodnoty, snaží se zmateční stížnost poukazem na majetkoprávní ráz zločinu zpronevěry a — ostatně nesprávně — vytčením nutnosti zjištění, že H-ová měla utrpěti škodu, nebo ve skutečnosti ji utrpěla, vlastně jen samostatným hodnocením výpovědi Kateřiny H-ové, hodnocením významu depurační žaloby a výpovědi obžalovaného dovoditi, že peníze zůstaly u obžalovaného s vědomím a souhlasem Kateřiny H-ové. Nalézací soud naproti tomu vzal za zjištěno, že Kateřina H-ová nechtěla, by obžalovaný peníze zadržel tak dlouho, až bude skončeno jednání o slevu dávky, nýbrž že mu je výslovně dávala, by je ihned zaslal tak, jak je dostal. V souvislosti s tím sluší odmítnouti jako nepřípustné oceňování výsledků průvodního řízení další námitku, jíž se z důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. uplatňuje domnělá nejasnost, rozpor se spisy a vnitřní rozpor, pokud soud zjišťuje, že obžalovaný peníze od H-ové přijal s příkazem poukázati je ihned, ač to ani sám nepřiznal, ani nikdo ze svědků neuvedl, a že není skutečností, nýbrž pouhou domněnkou H-ové, jak obžalovaný peněz jí složených užil. Vzhledem k tomu, že jde tu o nepřípustné brojení proti skutkovému zjištění, nejsou přípustný ani právní závěry zmateční stížnosti, které činí popřením jakékoliv škody Kateřiny H-ové na jiném než shora řečeném, v rozsudku zjištěném skutkovém podkladu, zda a jaký příkaz obžalovaný o složených penězích od Kateřiny H-ové dostal. I další námitky zmateční stížnosti, dovozující, že nejde tu o zadržení ve smyslu § 183 tr. zák., jsou budovány na samovolném tvrzení, že H-ová, vědouc o tom a nenamítajíc nic proti tomu, že peníze jsou u obžalovaného, ho jako jedině oprávněná osoba nevyzvala k jich složení, takže, tu prý nebylo příkazu ani jeho porušení. Nelze proto na tomto odchylném skutkovém základě dovozovati, že tu nešlo o zadržení, poněvadž se vše dálo za souhlasu a s vědomím oprávněné. Mohlo by se ovšem zdáti pochybným, zda pojem »zadržení«, rozsudkem přijatý, jest naplněn s jiného hlediska, zda totiž jsou zjištěny a dány okolnosti, jež by nasvědčovaly úmyslu obžalovaného na přivodění trvalého protiprávního stavu, k čemuž zmateční stížnost poukazuje jednak na to, že obžalovaný hlásil složení prvého peníze 7000 Kč ihned Zemskému výběrčímu úřadu a oznámil mu i slíbenou další splátku, jednak nepřípustně, proti opačnému zjištění rozsudkovému, na to, že prý bylo jednáno po celou tu dobu o slevu. K těmto pochybnostem netřeba však přihlížeti, jakmile je skutková podstata zpronevěry dána druhou možností činnosti pachatelovy, totiž přivlastniti si jemu svěřené částky, neboť zpronevěra jest spáchána buďto tím neb oním způsobem činnosti pachatelovy v zákoně uvedené a úmysl na přivodění trvalého stavu vyžaduje se jen při zadržení, nikoliv však při přisvojení si věci svěřené. Přivlastnění jest naplněno již tím, že pachatel svěřenou věcí, byť i přechodně, naložil způsobem, jenž se příčí danému příkazu svěřitelovu, nemaje již v době tohoto svémocného nakládání možnosti, jinými pohotově jsoucími prostředky splniti kdykoliv daný mu příkaz. Tu pak namítá zmateční stížnost s hlediska objektivního i subjektivního, že šlo o peníze, věci zastupitelné, a přivlastněni bylo proto vyloučeno, poněvadž měl obžalovaný možnost je kdykoliv nahraditi, byl si této možnosti i vědom a neměl tedy úmysl peníze si přivlastniti. I tu zmateční stížnost uplatňuje jako podklad této náhrady peněz prameny, které rozsudek nalézacího soudu nezjistil (vyšší vklady na knížku), případně k nim nepřihlížel, poněvadž jimi obžalovaný neprokázal, že měl po ruce hotové prostředky, by kdykoliv příkazu vyhověl. Rovněž nepřípustně hodnotí zmateční stížnost pro skutkové posouzení platební způsobilosti obžalovaného význam proti němu vedených exekucí. K těmto námitkám ovšem přihlížeti nelze. Nehledíc ani k tomu, nejsou však ani jinak u majetkových pramenů, na jichž základě zmateční stížnost dovozuje platební pohotovost obžalovaného, splněny podmínky stálou praxí vyžadované v tomto směru pro beztrestnost přivlastnění. Neboť s tohoto hlediska je zpronevěra, pokud jde o věci zastupitelné, zejména o peníze, vyloučena jen tehdy, byl-li pachatel podle svých majetkových poměrů již v době své- mocného nakládání s věcí svěřenou, příčícího se přijatému příkazu, s to, by svému závazku dostál a příkazu vyhověl kdykoliv, a byl-li ovšem již v onu dobu, také odhodlán skutečně tak učiniti, a pohotových prostředků právě k tomuto účelu použíti. Ani této, ani oné náležitosti však podle zjištěného stavu věci tu nebylo. Zmateční stížnost se dovolává běžných příjmů teprve od června 1923 a i pohledávek (Dr. K.), které vznikly teprve po době, kdy obžalovaný aspoň první u něho složené částky na místě, by je odvedl Zemskému výběrčímu úřadu, spotřeboval pro sebe. Nebylo tedy v těchto majetkových předmětech rovnocenné náhrady již v době, kdy si obžalovaný svěřené částky přisvojil a nemohou již proto založiti beztrestnost tohoto přisvojení. Tím bezvýznamnějším jest poukaz zmateční stížnosti na tvrzenou a samovolně dokazovanou jeho platební pohotovost v roce 1927, když dokonce poslední svěřený peníz dostal již 23. února 1925 a nejpozději v této době byl by musil prokázali pohotovost k okamžitému zaplacení celého do té doby již skoro úplně na dávku z přírůstku hodnoty u něho složeného peníze. Ježto ostatně obžalovaný podle zjištění soudu neodvedl složené peníze jejich účelu ani tehdy, když skutečně opětovně na něho Karel D. o to naléhal, ježto ani tu nejen neprokázal možnost danému příkazu ihned vyhověti, nýbrž dokonce se vykázal, jak zjištěno, padělanými výpisy poštovního šekového úřadu, že peníze poslal, jsou již tyto okolnosti výmluvným důkazem skutečnosti napadeným rozsudkem zjištěné, že neměl svěřený peníz k okamžitému, kdykoliv žádanému zaplacení na vytčený účel vůbec pohotově a bylo by proto zbytečno, zabývati se blíže tvrzenými prameny příjmů a majetnosti obžalovaného, takže není odůvodněna ani výtka neúplnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. pro neúplná prý zjištění a nedostatečné ocenění tvrzených pramenů příjmů. Podotknouti jest, že jsou bezpředmětné výtky zmateční stížnosti, vyvozované z toho, že Karel D. nedal obžalovanému žádného příkazu, neboť nalézací soud hodnotí jeho naléhání a vytáčky obžalovaného proti němu jen v tom směru, že D. vymáhal na obžalovaném průkaz o splnění příkazu, jejž mu dala složitelka peněz, v porušení jejíž důvěry jedině shledává trestný čin. Pokud zmateční stížnost i s hlediska vědomí obžalovaného o porušení daného mu příkazu popírá, že Kateřina H-ová dala obžalovanému příkaz, by peníze ihned; složil, stačí poukázati k tomu, co o nepřípustnosti této zjištěnému stavu odporující námitky již shora bylo uvedeno. Pro zjištění úmyslu obžalovaného, jak se vyžaduje pro zpronevěru spáchanou přisvojením si svěřené věci, jsou bezvýznamnými skutečnosti, na které zmateční stížnost dále poukazuje, že totiž obžalovaný, hlásil složení 7000 Kč Zemskému výběrčímu úřadu a oznámil mu i slíbenou další splátku, takže prý neměl v úmyslu přivoditi svěřiteli trvalou, neodčinitelnou škodu. Nevyžadujeť se pro zpronevěru spáchanou přisvojením si věci svěřené po subjektivní stránce nic více, než že pachatel je si vědom, že porušuje svěřitelovu důvěru tím, že svěřenou věci, třebas přechodně, nakládá takovým způsobem, jenž se příčí danému příkazu svěřitelovu, a že nemá možnosti již v době tohoto svémocného nakládání, by jiným pohotově jsoucím prostředkem kdykoli daný příkaz splnil. Vědomí hmotné protiprávnosti v tomto smyslu proti opačnému zjištění soudu nalézacího popírá zmateční stížnost v onom směru nedovoleným popřením daného mu příkazu, v tomto směru nepřípustným tvrzením své platební pohotovosti, takže v těchto směrech je zmateční stížnost nepřípustně provedena. Pokud však jde o to, že obžalovaný přijetí splátky na dávku výběrčímu úřadu hlásil, to nikterak nevylučuje vědomí o protiprávnosti vlastního použití složeného peníze proti danému příkazu k okamžitému jeho zaslání zemskému výběrčímu úřadu, tudíž ke zločinu zpronevěry potřebný a v rozsudku nalézacího soudu zjištěný. Jsou proto námitky zmateční stížnosti i u tohoto trestného činu bezdůvodný, pokud jsou provedeny po zákonu. Při zločinu zpronevěry peněz, které složili kupitelé pozemků Bertholda W-e, může zmateční stížnost obžalovaného podle § 281 tr. ř. brojiti jen proti odsuzující části rozsudku, t. j. pokud v zadržení nebo přisvojení si těchto peněz bylo skutečně uznáno na zločin zpronevěry v celém rozsahu, totiž jak ve směru objektivním, tak i v subjektivním. Jest tudíž ponechati stranou ty vývody zmateční stížnosti, jež podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. napadají právní názor nalézacího soudu (mimochodem řečeno velmi pochybný), že i ohledně peněz, jež obžalovaný vyplatil Bertholdu W-ovi a, z nichž tento zaplatil jednak dluhy knihovní, jednak neknihovní, a dále těch peněz, jež sám obžalovaný zaplatil na knihovní dluhy W-ovy, je dána objektivní skutková podstata zpronevěry; vyloučilť nalézací soud v příčině těchto částek subjektivní stránku viny obžalovaného a neuznal při nich na zločin zpronevěry, jejž přijal jen ohledně těch částek, jež obžalovaný na žádný z vytčených účelů nevynaložil, totiž částky 28251 Kč, ze které částečně vyplatil neknihovní dluhy Bertholda W-e, zbytek 14531 Kč pak ponechal ve svých rukách. Padají tím i námitky proti zjištěním a proti závěrům soudu ve příčině ostatních peněz s hlediska § 281 čís. 5 tr. ř. a jest jen poznamenati k dotyčným výtkám zmateční stížnosti, že v předposledním odstavci třetího oddílu důvodů rozsudek skutečně uvádí jako zpronevěřený i po subjektivní stránce peníz 34251 Kč, započítávaje hi omylem i částku 6000 Kč, kterou podle předchozích vývodů splatil obžalovaný na knihovní pohledávky Dr. K-y a Dr. S-y; z předchozích vývodů je však nepochybně patrno, že nalézací soud z peněz, jimiž obžalovaný sám platil dluhy W-ovi, považuje za zpronevěřeny jen ty, které splatil na dluhy neknihovní, ne však i oněch 6000 Kč, splacených na knihovní dluhy, takže v dalších vývodech zřejmě omylem se vyskytnuvši chyba započítáním i této částky do peněz zpronevěřených nemá pro posouzení věci významu. Podlé toho jest omeziti věcné vyřízení zmateční stížnosti po stránce formelně i hmotně právní jen na námitky, jež se týkají částky 28251 Kč, totiž splátek obžalovaného na neknihovní dluhy W-ovy a peníze, které obžalovaný ponechal ve svých rukách, neboť za zpronevěru ve směru objektivním i subjektivním bylo uznáno právě jen nakládání obžalovaného tímto penízem a jen pro ně byl obžalovaný odsouzen.
Námitky zmateční stížnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. založeny jsou tu na právním názoru, že nešlo o peníze, jež svěřili obžalovanému kupitelé pozemků za určitým účelem, nýbrž o kupní ceny, složené jimi pro manžele W-ovy a od těchto, po případě nejvýše od obou smluvních stran svěřené obžalovanému k provedení depuračního závazku, který náležel jediné prodávajícím manželům W-ovým. Zmateční stížnost, poukazujíc k tomu, že nebyl dán od složitelů peněz obžalovanému přímý poukaz k zaplacení knihovních dluhů, zdá se vycházeti z názoru, že nelze považovati za věc svěřenou k určitému účelu, nedala-li osoba ji svěřující sama přímý příkaz k určitému použití, nýbrž složila věc na základě dotyčného prohlášení příjemce věci (tu obžalovaného); tu prý lze mluviti buď o civilněprávní záruce neb o podvodu, jenž však v souzeném případě je vyloučen pro nedostatek lstivého jednání nebo předstírání. Zmateční stížnost jest na omylu. Účelem trestnosti zpronevěry jest ochrana důvěry svěřitele věci k jejímu příjemci, ať již byla důvěra vzbuzena u svěřitele aktivním činem nebo trpným chováním se příjemce věci, jakmile nutno v něm spatřovati vážný projev, že příjemce s věcí naloží určitým způsobem podle záměrů svěřitele věci. Jakmile je tedy zjištěno, že se kupitelé pozemků k tomu, by dojednané kupní ceny složili do rukou obžalovaného, dali pohnouti jedině tím, že je tento, jak hned v B. dne 23. srpna 1925, tak i později ve své kanceláři, když kupní smlouvy vyhotovoval, ujišťoval, že za to ručí jako advokát, že složených peněz bude použito jedině k zaplacení knihovních dluhů na prodávaných nemovitostech a že W-ovi z toho nevydá ani haléře, leda přebytek, že tedy obžalovaným byla takto vzbuzena ve složitelích peněz důvěra v použití peněz k určitému účelu, byly v souzeném případě správně uznány peníze za svěřené obžalovanému od kupitelů k účelu dluhuprostého odevzdání koupených nemovitostí. Pokud však zmateční stížnost namítá, že peníze měly tvořiti zároveň kupní cenu za pozemky ve prospěch prodávajících manželů W-ových, zůstává toto jejich určení pro posouzení trestnosti obžalovaného zcela bezvýznamným, poněvadž složitely peněz byly v rukách obžalovaného vázány jen pro ten účel, pro který mu byly odevzdány, a disposice jimi byla v rukách obžalovaného proti složitelům obmezena právě na určitou funkci této kupní ceny, pro kterou je obžalovaný přijal a pro niž je měl tedy od kupitelů svěřeny. Poněvadž pak stačí pro pojem svěření již faktické odevzdání a přijetí věci za určitým účelem, jež je v souzeném případě zjištěno jen mezi obžalovaným a kupiteli pozemků, je bezvýznamno, nač zmateční stížnost v dalších námitkách poukazuje, totiž jednak, zda a po případě jaký civilněprávní poměr ohledně deporace pozemků vznikl závazkem obžalovaného mezi složiteli a obžalovaným, po případě jaké závazky vzešly nesplněním onoho závazku mezi stranami, jež kupní smlouvu uzavřely, jednak jaký byl ohledně peněz právní poměr mezi obžalovaným a prodateli manžely W-ovými ve příčině konečného súčtování přijatých peněz jakožto kupních cen. Tu jest v první řadě rozhodným pro posouzení trestnosti obžalovaného onen účel, za kterým mu od kupitelů pozemků skutečně peníze byly odevzdány. Jsou proto bezvýznamnými i obsahy kupních smluv a potvrzenky, které při složení peněz byly složitelům peněz vydány a z nichž právě zmateční stížnost, vytýkajíc ve směru tom rozsudku i neúplnost pro nedostatečné hodnocení těchto písemností, snaží se dovodí ti, že přijaté peníze byly kupními cenami, jež byly u obžalovaného složeny pro prodatele manžele W-ovy jako jediné spolusmluvníky složitelů a proto též jediné zavázané k dluhuprostému odevzdání prodaných nemovitostí a k použití peněz k tomuto účelu a oprávněné proto disponovati s kupními cenami rovněž jen pro ně složenými. Poukazuje-li dále zmateční stížnost námitkou neúplnosti ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř. na výpověď některých svědků a Dr. P-a v tom směru, že obžalovaný s řadou kupitelů při uzavírání kupu nemluvil a, že si kupní smlouvu uzavřeli bez jeho účasti, jsou i tyto okolnosti nerozhodné, když je bezvadně zjištěno, že obžalovaný ujišťoval kupitele o použití peněz, jež u něho měly býti složeny již při dražbě v obci B. Když takto jako advokát veřejně převzal ručení za výhradně použití peněz k řečenému účelu, netřeba tyto okolnosti jako nerozhodné zjišťovati a vytýkaný důvod zmatečnosti není dán. V souvislosti s tím sluší uvésti, že poznámkou zmateční stížnosti, připojenou k výtkám o pojmu svěření, že jediný svědek H. uvedl, že v případě, že by kupní ceny nestačily, prý se obžalovaný zavázal, že peníze vrátí, není po formální stránce nijak napaden, natož důvodně napaden úsudek nalézacího soudu, vyvozený z jiných v rozsudku uvedených skutečností, že obžalovanému muselo býti jasno, že bude povinen složené částky kupujícím vrátiti, když se mu dluhoprosté převedení nepodaří; dotyčnou svědeckou výpovědí úsudek nalézacího soudu, čerpaný z jiných přesvědčivých skutečností, dochází spíše svého potvrzení a zmateční stížnost po stránce formelně- právní ani toto zjištění soudu zvláště nenapadá. Je posléze i bezvýznamným, zda by byl měl obžalovaný proti manželům W-ovým právo na započtení svých pohledávek při vyúčtování kupních cen, kdyžtě složené peníze nebyly u něho k disposici manželů W-ových, nýbrž byly vázány zvláštním účelem v dohodě se složiteli, pokud se týče oním veřejným prohlášením obžalovaným samým určeným. Protiprávné jich zadržení a si přivlastnění spočívá v tom, že byly vědomě odňaty účelu, pro který je kupitelé obžalovanému svěřili v důvěře, že s nimi takto naloží. Stačí tedy po stránce subjektivní zjištění vědomí pachatelova, že jinou disposicí porušuje tuto důvěru, a nevyžaduje se jinak ani úmyslu pachatelova, dosíci z činu pro sebe nějakého prospěchu. Pokud tedy zmateční stížnost poukazuje k tomu, že obžalovaný částí peněz vyplatil za W-e jeho neknihovní dluhy, sám tedy žádného prospěchu neměl, marně napadá tu rozsudek nalézacího soudu, neboť podle toho, co uvedeno, jest i taková vědomě proti účelu svěření předsevzatá disposice zadržením a přivlastněním si jich. Ostatně i tu zmateční stížnost námitkou, že od počátku byl obžalovaný názoru, že jde o peníze manželů W-ových, brojí jen nepřípustně proti tomu, co nalézací soud závazně zjistil, že totiž obžalovaný přijal od osob kupujících nemovitosti 101821 Kč jako advokát s příkazem, by jich použil k zaplacení dluhů knihovně zajištěných právem zástavním na prodávaných nemovitostech a v případě, že by kupujícím koupené pozemky dluhuprosté odevzdány býti nemohly, by je osobám jednotlivé částky u něho složivším vrátil. Sluší posléze podotknouti, že by se na tomto stavu věci nic nezměnilo, ani kdyby správnou byla formální výtka stížnosti, že soudem bylo pominuto odečísti ze zpronevěřeného peníze ještě další částky 3000 Kč a 4430 Kč, které prý obžalovaný na úhradu knihovních pohledávek berního úřadu (raifeisenky) zaplatil. Nehledíc k tomu, že výsledky hlavního přelíčení, neposkytují spolehlivé opory pro správnost těchto údajů a stížnost samotna neoznačuje průvody, z nichž by správnost jejího tvrzení vycházela na jevo, činil by i po odečtení těchto částek zpronevěřený peníz vždy ještě skoro 21000 Kč, tedy částku 2000 Kč (viz výrok rozsudku) daleko převyšující a byla by i přes ono snížení plně oprávněna soudem při vyměření trestu zdůrazňovaná přitěžující okolnost »značné škody«. I pokud jde o zločin zpronevěry, spáchaný částečným zadržením a přisvojením si peněz složených z důvodu koupě pozemků W-ových, jest tedy zmateční stížnost dílem bezdůvodná, dílem nepřípustná.
Při přestupku podle § 320 f) tr. zák. jest námitka zmateční stížnosti, že listiny musí býti použito, bezvýznamnou, jakmile zmateční stížnost sama přiznává, že stvrzenky poštovního šekového úřadu bylo použito proti D-ovi. Vyžaduje-li však zmateční stížnost ke skutkové podstatě tohoto přestupku, při němž vyloučen jest prý jen úmysl poškoditi, by použitím listiny nastala škoda tak, jako v případě podvodu podle § 197 tr. zák., zapomíná, že ani v případě podvodu netřeba skutečného poškození a stačí pouhý úmysl poškoditi; je-li tento úmysl v § 320 f) tr. zák. na rozdíl od podvodu vyloučen a stačí-li pouhý úmysl klamati, který ve zmateční stížnosti popřen není, nepřichází ani nastalá škoda neb její možnost pro skutkovou podstatu tohoto přestupku vůbec v úvahu. Pokud dále zmateční stížnost namítá ve příčině přestupku promlčení jako důvod trestnost vylučující (§ 281 čís. 9 b) tr. ř.), poukazujíc mezi jiným na přesvědčení obžalovaného, že v případě použití peněz W-ových, které spadá do promlčecí doby, nejde o zpronevěru ani o jiný trestný čin, padá tato námitka, jakmile odsuzující výrok pro zpronevěru ponechán v platnosti, neboť tím nedostává se již tvrzené podmínky promlčení podle § 531 písm. c) tr. zák. a netřeba se proto obírati otázkou, zda další podmínky promlčení zmateční stížností uplatňované by snad byly splněny. Zmatečním důvodem podle § 281 čís. 5 tr. ř. brojí stížnost nepřípustným způsobem proti hodnocení výsledků průvodního řízení, pokud rozebírá Jednotlivosti ze svědeckých výpovědí Karla D-a, Dr. P-a, Boženy Ch-ové a Antonie M-ové a zvlášť ze znaleckého posudku, jehož konečný závěr napadá, při čemž ostatně nesprávně cituje posudek co do okolnosti, zda znalci kladli důraz na to, zda byly řádky s až ch psány stoje nebo sedě. K těmto námitkám nelze vzhledem k předpisům § 288 čís. 3 a 258 tr. ř. věcně přihlížeti. I ta část stížnosti, jež se vztahuje k přestupku podle § 320 f) tr. zák., je tedy dílem nepřípustná, dílem bezdůvodná. Bylo proto zmateční stížnost v celém rozsahu zavrhnouti.

Citace:

č. 3314. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 716-726.